Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1145/2012

28

Cdo 1145/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatelů: 1) V. Š., O., 2) Mgr. M. K., O., a 3) J. H., P., zastoupených Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, 779 00 Olomouc, Na Střelnici č. 39, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci z 11. 10. 2011, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. (žalobců V. Š., Mgr. M. K. a J. H., zastoupených Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, 779 00 Olomouc, Na Střelnici 39, proti žalovanému MEZ Mohelnice, státnímu podniku v likvidaci, IČ 0000 8354, 789 85 Mohelnice, Masarykova 33, zastoupenému JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D., advokátkou, 186 00 Praha 8, Prvního pluku 206/7), o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, t a k t o :

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z 24. 2. 2011, č. j. -525. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby rozsudkem soudu bylo uloženo žalovanému MEZ Mohelnice, s. p. (v likvidaci) uzavřít se žalobci (jako právními nástupci původní žalobkyně M. Š.) dohodu o vydání (podle ) nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 219 pro katastrální území L. u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj (katastrální pracoviště O.), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; ani státu nebylo přiznáno právo na náhradu jím placených nákladů tohoto řízení.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci z 11. 10. 2011, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu prvního stupně ohledně stavby bez č. p. a bez č. e. – rodinného domku na pozemku a této parcely, dále stavby bez č. p. a č. e. na parcele a této parcely, dále stavby bez č. p. a č. e. na parcele a této parcely, dále stavby bez č. p. a č. e. na parcele a této parcely, dále parcele a této parcely, dále parcely – manipulační plochy, také parcely – ostatní plochy (komunikace) a dále parcely – ostatní plochy (komunikace) v katastrálním území L.; v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu (označeným II.) byl rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku I. potvrzen. bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů; ani státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, placených státem v tomto řízení.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci z 11. 10. 2011, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto (výrokem označeným I.), že se zrušuje výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně stavby bez č. p. a bez č. e. – rodinného domku na pozemku a této parcely, dále stavby bez č. p. a č. e. na parcele a této parcely , dále stavby bez č. p. a č. e. na parcele a této parcely, dále stavby bez č. p. a č e. na parcele, dále parcely – manipulační plochy, také parcely – ostatní plochy (komunikace) a dále parcely – ostatní plochy (komunikace) v katastrálním území L.; v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu (označeným II.) byl rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku I. potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů; ani státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, placených státem v tomto řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (v rozsahu zbývajícím po částečném zpětvzetí žaloby žalobců a po tomu odpovídajícím částečným zastavení řízení), jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo (podle a ) a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

Odvolací soud konstatoval, že právní předchůdkyně žalobců M. Š. ve své žalobě (o níž bylo zahájeno řízení 9. 6. 1995) požadovala vydání nemovitostí (uvedených v její žalobě) podle (ve znění ) a poukazem na rozšíření okruhu oprávněných osob podle , a to o osoby, které byly postiženy v majetkové sféře v době nesvobody (v době německé nacistické okupace) z důvodů rasové perzekuce a zároveň novelou, provedenou , byla stanovena oprávněným osobám nová šestiměsíční lhůta, počínající 1. 6. 1994 k uplatnění restitučního nároku. Původní žalobkyně M. Š. vyzvala žalovaný státní podnik, jako povinnou osobu, k vydání nemovitostí, a to 27. 12. 1994. Šlo o majetek patřící veřejné obchodní společnosti S. P., na níž měla M. Š., jako dcera jednoho ze spoluvlastníků uvedené společnosti Ing. J. S., majetkový podíl v rozsahu jedné ideální čtvrtiny. K odnětí tohoto majetku došlo za války a za nacistické okupace opatřením Státní policie v B. z 31. 10. 1941; nicotnost tohoto opatření byla posouzena už v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. . M. Š. byla státní občankou ČR s trvalým pobytem na území ČR; tento trvalý pobyt měla již ke dni nabytí účinnosti (k 1. 4. 1991), když zákon stanovil pro občany České republiky s trvalým pobytem na území ČR prekluzivní lhůtu pro uplatnění nároku podle tohoto zákona, a to do 1. 10. 1991 ( Sb). Právní předchůdkyně žalobců M. Š. vyzvala žalovaný státní podnik, jako osobu poškozenou, k vydání sporných nemovitostí až 27. 12. 1994, tedy po uplynutí uvedené prekluzivní lhůty. S těmito výsledky zjištění soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil.

Odvolací soud byl i toho názoru, že perzekuce, která postihla M. Š. a celou její širší rodinu za války a za nacistické okupace, nebyla rasovou perzekucí ve smyslu novely restitučního Šlo tu o postih v důsledku postoje M. Š. k okupačnímu režimu za nacistické okupace, ale nikoli o rasovou perzekuci ve smyslu Na právní předchůdkyni žalobců M. Š. nelze tedy, podle názoru odvolacího soudu, aplikovat z důvodu rasové perzekuce, který založil novou lhůtu šesti měsíců od 1. 6. 1994, když M. Š. byla státní občankou ČR a trvalým pobytem na území ČR v době účinnosti , t. j. k 1. 4. 1991.

Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně, zamítající převážnou část žalobního návrhu v této právní věci, potvrdil podle ustanovení jako věcně správný (a to i ohledně rozhodnutí o nákladech řízení).

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení a 2, a .

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 2. 12. 2011 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u soudu 12. 1. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 11. 10. 2011 (sp. zn. Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci) i rozsudek soudu prvního stupně z 24. 2. 2011, č. j. -525 Okresního soudu v Olomouci, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení , písm. c) a odst. 3 . Z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňují, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé mají za to, že soudy obou stupňů v daném případě rozhodly nesprávně v důsledku vadného výkladu pojmu rasové perzekuce, použitého v ustanovení (ve znění pozdějších předpisů); oba soudy tak o této právní věci rozhodly v rozporu se smyslem zákona, když při posuzování otázky, zda právní předchůdkyně žalobců byla v době nacistické okupace vystavena rasové perzekuci, postupovaly příliš restriktivně a formalisticky bez dostatečného uvážení okolností konkrétního případu. Podle názoru dovolatelů je třeba při výkladu zákonného pojmu rasová perzekuce vycházet ze širších souvislostí a celkového znění tohoto zákona a je třeba mít na zřeteli, že smyslem je zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období.

Dovolatelé mají za to, že soudy obou stupňů v daném případě případě při odkazu na nález Ústavního soudu ČR , který uvádí, že rasová perzekuce měla být páchána zejména formou holocaustu, tento nález vykládají a používají tak, že za rasovou perzekuci považují jen případy holocaustu a neuvědomují si dostatečně souvislost současně v tomto nálezu použitých pojmů rasová perzekuce a holocaust a také skutečný význam tohoto používaného pojmu v restitučním předpise a v judikatuře. Podle názoru dovolatelů rasová diskriminace za trvání nacistické okupace postihovala i u nás mnohem větší skupinu (skupiny) lidí, kteří byli postiženi rasovými norimberskými zákony a že zákonné znaky, užité v dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. (v § 1 odst. 1 D) jako „národní, rasová a politická perzekuce“, jsou nadbytečným hromaděním významově podobných slov a proto zákonodárce v restitučním předpise použil zkrácený pojem rasová perzekuce.

I v daném případě byla jednoznačně prokázána skutečnost, že původní žalobkyně M. Š. (a také její manžel a rodina) byla vystavena křiklavé formě rasové perzekuce ve smyslu tohoto zákonného pojmu, když jí bezprostředně hrozila smrt; smrti unikli zcela náhodně a z vězení vyšli váhově poloviční a podlomené zdraví je trápilo až do smrti (M. Š. byla propuštěna z vězení s otevřenou tuberkulózou).

Podle názoru dovolatelů je zakládání rozhodnutí soudů na zúženém výkladu pojmu rasová perzekuce a odlišování této perzekuce od jiných typů perzekuce velmi problematické, když vůbec nelze určit, co je míněno pod pojmem rasa. Perzekuce zůstala perzekucí, ať se k ní připojil již jakýkoliv přívlastek a je třeba posuzovat její intenzitu a charakter namísto posuzování toho, jak zařadit člověka, vůči kterému byla perzekuce uplatněna. Není možné, podle názoru dovolatelů, aby stejná perzekuce byla v jednom případě dostatečná a v jiném případě ne, jen podle toho, k jaké rase soud postiženou osobu zařadí; takovýto výklad zákonného pojmu je, podle dovolatelů, nesprávným výkladem zákonného pojmu rasová perzekuce.

Dovolatelé mají proto za to, že na ně dopadá, jako na oprávněné osoby, ustanovení (ve znění ) a takto měla být tato právní věc právně posouzena.

Ve vyjádření žalovaného MEZ Mohelnice, státního podniku (v likvidaci) k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Uvedený žalovaný se plně ztotožňuje s výroky rozsudku odvolacího soudu co do zastavení řízení po částečném zpětvzetí žaloby žalobci a co do potvrzení zbývající části rozsudku soudu prvního stupně. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu konkrétně řeší otázku správného výkladu pojmu rasová perzekuce, použitého v ustanovení Snaha žalobců podřadit svůj případ pod rasovou diskriminaci a pojem rasovou perzekuci rozšířit na všechny druhy jakékoliv diskriminace a perzekuce by byl popřením znění přijaté právní normy a tento výklad nelze připustit z důvodu právní jistoty. Výklad zaujatý v rozsudku odvolacího soudu v daném případě plně odpovídá závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ČR ze 16. 12. 2004, . Podle názoru žalovaného byla odvolacím soudem správně posouzena v daném případě i otázka prekluze nároku žalobců, neboť jejich uplatněné právo tu zaniklo ex lege v důsledku prekluze.

Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení a podle ustanovení .

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno.

Podle ustanovení je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Tak tomu bylo i v daném případě (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci z 30. 9. 2010, sp. zn. ).

Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ), jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).

V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení (ve znění ) a podle ustanovení

Podle ustanovení (ve znění ) je oprávněnou osobou podle tohoto zákona též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v tohoto zákona (státní občanství České republiky a přechod věci do vlastnictví státu v případech uvedených v ) a která v den přechodu věci na stát podle § 6 měla na ni nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo k přechodu vlastnického práva, prohlášenému za neplatný podle těchto zvláštních předpisů, došlo z důvodu rasové perzekuce a tento návrh nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v

Podle ustanovení k vydání věci podle tohoto zákona vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců; jinak její nárok zanikne.

V nálezu Ústavního soudu ČR ze 16. 12. 2004, (uveřejněném pod č. 192 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly zaujaty tyto právní závěry: omezil v možnost přezkoumávání převodů majetku odehrávajících se mimo rozhodné období toliko na nejextrémnější případy bezpráví, jestliže ke konfiskaci majetku „došlo z důvodu rasové perzekuce“. Ústavní soud ČR zastává názor, že pojem rasová perzekuce je třeba pro účely restituční interpretovat tak, že zahrnuje pouze nejkřiklavější formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu, nikoliv však jiné formy perzekuce z důvodů národnostních. Extrémní výklad pojmu rasová perzekuce není v souladu se smyslem restitučního zákonodárství a nemůže obstát.

Běh nové lhůty k podání výzvy o vydání věci podle ustanovení po vydání nálezu Ústavního soudu ČR, uveřejněného pod č. 164/1994 Sb., se netýká osob, které již před účinností tohoto nálezu byly oprávněnými osobami, ale z různých důvodů nárok včas neuplatnily (k tomuto právnímu závěru dospěl dovolací soud v evidovaném právním závěru obsaženém již v neuveřejněném rozhodnutí 2Cdon 1256/96 Nejvyššího soudu).

Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soud (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a zejména z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány) nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu z 11. 10. 2011 (sp. zn. Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci), proti němuž směřuje přípustné dovolání dovolatelů, bylo nesprávné tak, že by bylo na místě zrušení tohoto rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud při svém rozhodování měl totiž na zřeteli shora uváděná ustanovení právních předpisů i citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR. Nešlo tu tedy o rozhodnutí, jímž by byla projednávaná právní věc posouzena podle nesprávného právního předpisu anebo s nesprávným výkladem právních předpisů aplikovaných na posouzení této právní věci.

Dovolacímu soudu tedy nezbylo než přikročit k zamítnutí dovolání dovolatelů, které bylo sice dovoláním přípustným, nikoliv však dovoláním důvodným.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovaným státním podnikem (v likvidaci) na jeho vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a ustanovení téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření žalovaného podniku k dovolání dovolatelů, rekapitulujícího v podstatě to, co již bylo žalovaným uplatněno v řízení u soudů obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .V Brně dne 6. srpna 2012 JUDr. Josef Rakovský předseda senátu