Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 227/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Jaroslava Votočka, zastoupeného Mgr. Janem Krátkým, advokátem, AK se sídlem Na Kozině 1438, 293 01 Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012 č. j. -394, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011 č. j. -311 a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2010 č. j. -264, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 14. 10. 2003 č. j. -9.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Krajský soud v Hradci Králové po provedeném dokazování ponechal směnečný platební rozkaz ohledně částky 152 523,- Kč s příslušenstvím v platnosti s odůvodněním, že žalovaný stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně námitky zániku části směnkou zajištěné pohledávky započtením. V odvolacím řízení Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, k námitkám uplatněným po lhůtě stanovené zákonem nepřihlédl s odkazem na zásadu koncentrace řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Bližší obsah soudních rozhodnutí, stejně jako průběh řízení před obecnými soudy vedeného netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť obé je stěžovateli i obecným soudům známo.

V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně zrekapituloval průběh a výsledky řízení a obecným soudům vytkl vadné hodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu. Setrval na tvrzení, že pohledávka žalobce, obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., zanikla započtením vzájemné pohledávky ve výši 54 167,40 Kč na základě jednostranného úkonu stěžovatele. K závěru o důkazní nouzi, kdy stěžovatel nebyl v důsledku skartace dokladů u České pošty schopen prokázat, že se písemný zápočet dostal do dispoziční sféry žalobkyně, stěžovatel poukázal na její účelový postup v řízení a protahováním sporu před soudem prvního stupně. Stěžovatel též nesouhlasil s tím, že se obecné soudy odmítly zabývat obsahem směnečných námitek, konkrétně doplněním blankosměnky v rozporu se smluvním ujednáním, a měl za to, že posouzení určitosti a dostatečnosti směnečných námitek představovalo právní otázku zásadního právního významu, kterou se měl Nejvyšší soud zabývat, a to i s ohledem na délku soudního řízení, v jehož průběhu se názor Nejvyššího soudu měnil.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že s ohledem na své postavení není oprávněn přezkoumávat správnost právních závěrů obecných soudů vyplývajících ze skutkových zjištění, pokud ovšem nejde o skutkový či právní omyl obecného soudu, v důsledku kterého dochází k porušení práv nebo svobod zakotvených v ústavní rovině. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakoval argumentaci, kterou uplatňoval v řízení před obecnými soudy, a domáhal se tak ze strany Ústavního soudu přehodnocení důkazů a závěrů z nich vyvozených. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou však záležitostí obecných soudů a Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, proto ingeruje jen ve výjimečných případech; zpravidla tak činí pouze tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález

sp. zn.

ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález

sp. zn.

ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95).

Pod zorným úhlem shora uvedených limitů ústavně právního přezkumu rozhodnutí obecných soudů nemohl Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv zaručených v y a Úmluvy. Rozhodnutí obecných soudů sama o sobě svědčí o tom, že stěžovatel měl možnost nalézacímu soudu předložit tvrzení, která pokládal za relevantní, navrhnout důkazy k jejich podpoře a čerpat opravné prostředky; obecné soudy o jeho návrzích v souladu s příslušnými ustanoveními rozhodly.

K rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání opírající se o ustanovení , Ústavní soud uvádí, že považuje usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání, což samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 6. 1997, U 14/8 SbNU 431). Úvahu Nejvyššího soudu o tom, zda v konkrétní věci napadené rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud zpravidla nepřezkoumává, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu. Zjištění dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení a z něho plynoucí závěr, přiměřeným způsobem odůvodněný, o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku, nesmí být poznamenán stopami svévole či nasvědčovat jinému excesu, kdy by zajisté Ústavní soud z důvodu porušení ústavnosti zasáhnout musel; v projednávané věci však k takové situaci nedošlo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu