Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3522/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GESTOR - ochranný svaz autorský, se sídlem v Praze, Šítkova 1, zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Praze, Matoušova 515/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012 č. j. -146, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011 č. j. -107 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010 č. j. -76, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení y (dále jen " "), , a d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby žalované společnosti DOROTHEUM, spol. s r. o. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) bylo uloženo zaplatit mu částku 101 460 Kč a rozhodl o nákladech řízení.

Vrchní soud v Praze svým rozsudkem rozhodnutí Městského soudu v Praze jako věcně správné potvrdil ( ).

Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné odmítl [ , odst. 3 ].

V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává v přesvědčení, že mu jakožto kolektivnímu správci práva na opětný prodej uměleckých děl podle ustanovení , o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen " ") byla vedlejší účastnice povinna zaplatit odměnu vypočtenou nikoli pouze z příklepové ceny, nýbrž též z tzv. aukční přirážky (odměny dražebníka).

Dovozuje, že "není logického ani zákonného důvodu", aby specificky v případě prodeje formou dražby nebyly do výše autorské odměny promítnuty "náklady a režie prodejce". , který by měl respektovat směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/84/ES ze dne 27. září 2001, o právu na opětný prodej ve prospěch autora originálu uměleckého díla, se vyznačuje nejednotnou terminologií (kupř. uvažuje o "kupní ceně", zatímco téhož předpisu o "skutečné prodejní ceně"), v důsledku čehož neumožňuje interpretovat pouze jazykovou metodou základ pro výpočet odměny. Teleologická hlediska odvíjející se z "práva autora na slušné vypořádání" a "priority práv autorů", dovozuje dále stěžovatel, svědčí podílu autora na tom, co "dílo vydělá", aby se "podílel na nárůstu realizační ceny díla" bez ohledu na finální rozdělení kupní ceny.

Tentýž závěr podle stěžovatele vyplývá z pasivní solidarity mezi prodávajícím a obchodníkem začleněné do , dále z eventuality, že "obchodník může mít z organizace dražby vyšší zisk než prodávající", ze skutečnosti, že jak prodávajícímu tak i obchodníkovi vznikají v souvislosti s dražbou díla náklady a prodejní cena "kryje náklady spojené s původním nákupem uměleckého díla", resp. že pro kupujícího je významná výhradně "skutečná prodejní cena" (srov. ), přičemž může být dohodnuto, že aukční přirážku uhradí prodejce (a nikoli vydražitel). Má za to, že "zásady droit de suite" nemohou být "narušovány obchodními praktikami" ani tehdy, jsou-li povoleny , o veřejných dražbách (dále jen " ").

Dále stěžovatel dovozuje, že Nejvyšší soud nedostál požadavkům na výklad ustanovení vycházejícím z nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, neboť se omezil na rekurs ke své prejudikatuře, zabývající se jen zákonem o veřejných dražbách, čímž nastala situace denegatio iustitiae.

Závěrem stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud pochybil, jestliže Soudní dvůr Evropské unie nepožádal o rozhodnutí o předběžné otázce vztahující se k interpretaci termínu "sale price" normativně zakotveného ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/84/ES, a to rovněž se zřetelem k hlediskům narušení "hospodářské soutěže".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.

Obecné soudy vycházely z rozsudku ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. , jímž Nejvyšší soud termín "skutečná prodejní cena" ve smyslu odůvodnil jak logicky, tak účelovým kontextem. Není (ústavněprávně) přesvědčivého argumentu proti výkladovému východisku, jež spočívá v důrazu na to, že výtěžkem dražby podle zákona o veřejných dražbách je cena dosažená vydražením a její případné příslušenství, zatímco odměna dražebníka patří podle téhož zákona mezi náklady dražby. Ta může být ujednána několika způsoby; základní metodou je uvedení konkrétní peněžní částky bez ohledu na cenu dosaženou vydražením, připouští se však též pouhé zahrnutí způsobu určení výše odměny dražebníka, zpravidla procentuálně určenou výší odměny v poměru k ceně dosažené vydražením (srov. např. Veselý, J., Rakovský, A., Mikšovský, P., Šimková, R.: . Komentář. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 90). I pro účely výkladu ustanovení a jeho přílohy není proto nemístné vycházet z toho, že odměna dražebníka není součástí prodejní ceny, z níž se určuje odměna autora uměleckého díla (jen nad rámec relevantních kritérií hodnocení ústavní stížnosti je vhodné zaznamenat, že postup uplatňovaný vedlejší účastnicí není mezi aukčními domy ojedinělý).

Ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu rovněž nikterak nekoliduje s nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 21. 2. 2012, č. 147/2012 Sb. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu, což nepochybně platí tím spíše pro rozhodovací činnost dovolacího soudu, zejména ve vztahu k vlastní prejudikatuře (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 19. 2. 2009 a

sp. zn.

ze dne 7. 1. 2010). Jinak řečeno, reakce Nejvyššího soudu na dovolací námitky stěžovatele je adekvátně obsažena též v příklonu k právnímu stanovisku, vyjádřenému v předchozích rozhodnutích.

Pokud stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud pochybil, jestliže Soudní dvůr Evropské unie nepožádal o rozhodnutí o předběžné otázce, patří se připomenout doktrínu formulovanou rozsudkem Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, Cilfit a další, 283/81, Recueil, s. 3415, a navazující judikaturou, podle které (národní) soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, nemá povinnost požádat o rozhodnutí předběžné otázky, jestliže otázka týkající se výkladu práva Společenství (po lisabonské revizi práva EU) před ním nevyvstala, resp. otázka výkladu komunitárního práva (práva EU) není významná pro řešení daného případu. Což je významné proto, že stěžovatel nepředestřel argumentaci, ze které by přesvědčivě vyplývalo, že vztah mezi výtěžkem dražby podle § 2 písm. l) zákona o veřejných dražbách a odměnou dražebníka podle § 2 písm. m) téhož zákona podléhá harmonizaci směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001/84/ES. Podle bodu 15 preambule předmětné směrnice přitom platí, že není nutné harmonizovat každé ustanovení právních předpisů členských států v oblasti práva na opětný prodej, a pro ponechání největšího možného prostoru pro vnitrostátní rozhodování stačí, bude-li harmonizace omezena na ta vnitrostátní ustanovení, která mají nejpřímější dopad na fungování vnitřního trhu. Totéž hodnocení se uplatní i k tématice narušování fungování vnitřního trhu, kterou stěžovatel odvíjí výlučně z výše uvedené otázky.

Stěžovatel též opomíjí zákaz horizontálního přímého účinku směrnic, z něhož vyplývá, že směrnice sama o sobě nemůže zakládat jednotlivci povinnosti, a není tudíž možno se jí jako takové vůči němu dovolávat (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 7. 1994 ve věci C-91/92, Faccini Dori, SbSD [1994], s. I-3325, bod 20, nebo rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 10. 2004 ve spojených věcech C-397/01 až C-403/01, Pfeiffer a další SbSD [2004], s. I-8835, bod 108); o tzv. triangulární situaci se v projednávané věci očividně nejedná.

Výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná, je tím odůvodněn. Ústavní soud ji proto podle bez jednání účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu