Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 829/13

Ústavní soud rozhodl dne 25. března 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele Ladislava Pospíšila, zastoupeného Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 193/20, Děčín, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -114 ze dne 5. 12. 2012 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -94 ze dne 17. 4. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 7. 3. 2013 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č. j. -79 ze dne 7. 11. 2011 zamítl žalobu stěžovatele, aby mu žalovaná Ing. Vlasta Chrstošová (dále jen "vedlejší účastnice") byla povinna zaslat na své náklady doporučený dopis s omluvou specifikovanou ve výroku I. rozsudku. Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. -94 ze dne 17. 4. 2012 rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. -114 ze dne 5. 12. 2012 odmítnuto pro nenaplnění podmínky zásadního právního významu ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že řízení před obecnými soudy bylo zatíženo vadami, jež v konečném důsledku vedly k nesprávnému právnímu posouzení věci. Dle názoru stěžovatele se v ústavní rovině tyto vady promítly do porušení principu právní jistoty a práva na spravedlivý proces. Stěžovatel obecným soudům v této souvislosti vytkl, že nepřipustily provedení jím navrhovaných důkazů a znemožnily mu tak prokázat existenci neoprávněného zásahu do jeho osobnostních práv. Dále vyjádřil nesouhlas s hodnocením důkazů obecnými soudy a rozporoval jejich názor, že tvrzení vedlejší účastnice měla toliko obecnou, nepoškozující povahu, resp. že se takto může vyjadřovat každý a že takové právo je zaručenou ČR.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatelky se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem pečlivě zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatele, logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Při neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.

Co se týče rozsahu dokazování, Ústavní soud ustáleně judikuje, že ze zásad spravedlivého procesu plyne nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i možnost navrhnout důkazy vlastní. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout a také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995,

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10, str. 51 a násl.). Jelikož okresní soud o stěžovatelových důkazních návrzích rozhodl a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč považoval provádění dalšího dokazování za nadbytečné, nelze ani v tomto ohledu shledat jakékoliv pochybení, jež by mělo za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.

Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice s úvahami obecných soudů v rovině podústavní, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu