Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3445/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Langra, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem v Praze 8, Sokolovská 22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011 č. j. -127 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2009 č. j. -84, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Argumentace stěžovatele

1. Dne 16. listopadu 2011 obdržel Ústavní soud návrh, ve kterém stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví značených rozhodnutí. Tvrdí, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na majetek dle d (dále jen " "), když mu bylo znemožněno na základě smluvního vztahu majetek nabýt. Postupem dovolacího soudu pak bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle y.

2. Z podání stěžovatele a předložených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel uzavřel s vedlejším účastníkem dne 27. března 2008 "Smlouvu o složení zálohy na kupní cenu bytu". Tato smlouva na blíže specifikovanou bytovou jednotku s příslušným podílem na společných částech budovy a pozemku, na které je budova postavena, byla vázána na rozvazovací podmínku pro případ vedlejšího účastníka. Na byt měla předkupní právo stávající nájemnice bytu, které byla 20. března 2008 zaslána druhá nabídka k převodu bytové jednotky. Rozvazovací podmínka zněla tak, že stávající nájemnice do tří měsíců od převzetí nabídky "vyjádří vůli využít svého předkupního práva". To se také stalo dopisem této nájemnice ze dne 1. dubna 2008, ve kterém uvedla, že nabídku na převod bytové jednotky přijímá a žádá o zaslání kupní smlouvy. K prodeji bytu této nájemnici však nakonec nedošlo, byt byl právně a fyzicky volný a byl nabízen k prodeji. Stěžovatel následně vyzval vedlejšího účastníka k uzavření smlouvy, což tento odmítl. Stěžovatel se proto obrátil na soud se žalobou o určení povinnosti vedlejšího účastníka kupní smlouvu na předmětnou bytovou jednotku za kupní cenu 2 500 000 Kč uzavřít. Předmětem sporu nebyla skutková zjištění, nýbrž jen výklad splnění rozvazovací podmínky.

3. Stěžovatel tvrdil, že nájemnice svého předkupního práva nevyužila, neboť v takovém případě by muselo dojít k uzavření kupní smlouvy a následně k převodu vlastnického práva povolení vkladu v příslušném katastru nemovitostí. Obvodní soud pro Prahu 4 jeho žalobu rozsudkem ze dne 10. listopadu 2008 zamítl, když vyšel z toho, že se jedná o výklad ustanovení o smlouvě budoucí a o rozvazovací podmínce ve smlouvě, která má podstatné náležitosti. Konstatoval, že rozvazovací podmínka byla naplněna, neboť ve smlouvě není nic výslovně o uzavření kupní smlouvy a vkladu do katastru nemovitostí. Výklad stěžovatele označil soud za rozšiřující a konstatoval, že pro naplnění podmínky není podstatné, že a z jakých důvodů k uzavření smlouvy nedošlo. Kromě toho tento soud přisvědčil vedlejšímu účastníkovi v tom, že vyklizením bytu se natolik změnily okolnosti, takže nelze po něm spravedlivě požadovat, aby dostál svým závazkům.

4. Městský soud v Praze následně odvolání stěžovatele zamítl. Stěžovatel v něm namítal nesprávná skutková zjištění a právní posouzení věci zejména z hlediska výkladu smlouvy. Uvedl, že smlouvu vyhotovil vedlejší účastník a rozpor v textu smlouvy by měl jít k jeho tíži, když smlouva současně obsahuje čl. V odst. 4, ve kterém je uvedeno, že pokud nájemnice předkupní právo využije, bude stěžovateli vrácena složená záloha. Podle jeho názoru tento rozpor existoval mezi čl. V odst. 3 - "vyjádří vůli předkupní právo využít" a čl. V odst. 4 "předkupní právo využije". Vedlejší účastník namítl, že se sice v čl. V odst. 4 užívá gramaticky nesprávné formulace a že tam mělo být uvedeno, že nájemnice "využije nabídku předkupního práva", nicméně v závěru tohoto odstavce se opět hovoří jen o kladném vyjádření k odkoupení bytové jednotky. Tento odstavec však podle odvolacího soudu rozvazovací podmínku neobsahuje a je proto pro posouzení věci irelevantní. Odvolací soud posoudil argumentaci stěžovatele jako účelovou a vytrhávající část smlouvy z jejího kontextu, neboť v tomto odstavci se dále ujednává, že rezervační záloha bude kupujícímu vrácena do 10 pracovních dnů od doručení dopisu, ve kterém se nájemnice k odkoupení bytové jednotky kladně vyjádří, což se 1. dubna 2008 také stalo. Dále se odvolací soud ztotožnil s výkladem zásadní změny okolností, které by i při nenaplnění rozvazovací podmínky vedly podle § 50a odst. 3 obč. zák. k zániku závazku vedlejšího účastníka.

5. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které bylo odmítnuto, když dovolací soud dospěl k závěru, že se v případě rozsudku odvolacího soudu nejedná o věc po právní stránce zásadního významu, když k výkladu příznivějšímu pro spotřebitele podle § 55 odst. 3 obč. zák. je třeba přistoupit jen tehdy, panuje-li o významu smluvního ujednání spotřebitelské smlouvy pochybnost, což není případ v posuzované věci.

6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. Jejich argumentaci v případě nalézacího a odvolacího soudu považuje za případ přepjatého formalismu, který je z hlediska judikatury Ústavního soudu nepřípustný.

II.

Formální předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení. Poté, co stěžovatel odstranil vady podání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je přípustná.

III.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.

9. Stěžovatel Ústavnímu soudu předestírá svá tvrzení stran obsahu a významu smlouvy, kterou s vedlejším účastníkem uzavřel a kterou posoudily obecné soudy počínaje soudem nalézacím, přes soud odvolací až po soud dovolací. V tomto ohledu odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, dostupný na nalus.usoud.cz). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. již nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

), neboť jinak by to nutně vedlo k tomu, že by se dostal do pozice další mimořádné instance soudního řízení, kterou však ve smyslu , a y není a ani být nemůže.

10. V tomto ohledu je třeba navíc právě tuto skutečnost zdůraznit, protože Ústavní soud zde neposuzuje přímo zásah vedlejšího účastníka (nejde o orgán veřejné moci) do ústavně zaručených práv stěžovatele, nýbrž posuzuje smlouvu, kterou svobodně mezi sebou uzavřely obě strany k tomu podle soukromého práva způsobilé a kde platí též zásada vigilantibus iura. Z hlediska ústavního přezkumu je věcí obecných soudů, aby posoudily obsah soukromoprávních jednání a aby dostály své ústavní povinnosti (kompetenci) poskytovat ochranu právům ve smyslu y při respektování zákonů a mezinárodních smluv podle y. To však neznamená, že jejich závěry, které jsou odlišné od stanoviska stěžovatele, lze bez dalšího označit za porušení jeho ústavně zaručených práv. V případě odvolacího soudu je třeba uvést, že tento přijal odvolání stěžovatele, posoudil je ve všech jeho odvolacích argumentech a řádně se s nimi vypořádal. Vyšel přitom z výkladu , a 2, obč. zák. a jeho výklad významu rezolutivní podmínky v předmětné smlouvě nelze považovat za vybočující z pravidel pro výklad právního jednání v oblasti soukromého práva. V situaci, kdy vznikl mezi stranami spor o její výklad, využil stěžovatel, který se domníval, že je poškozen na svých právech, práva obrátit se na nezávislý a nestranný soud podle y. Ten pak o jeho žalobě rozhodl podle pravidel stanovených podle y, přičemž se ztotožnil s právními tvrzeními vedlejšího účastníka. Ustanovení y však garantuje právo na přístup k soudu, nikoli na úspěch v soudním řízení, vedeném podle stanovených pravidel. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. již nález ze dne 7. 7. 1994

sp. zn.

). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.

11. Dovolací soud výkladem a aplikací ustanovení , ve spojení s ustanovením a , neodepřel stěžovateli právo na přístup k soudu. Jeho závěry nevybočují z mezí stanovených právními předpisy, ani nálezy Ústavního soudu. Jen z pohledu těchto důvodů, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( věta první ), je pak logicky možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Dovolacímu soudu tak není čeho vytknout, neboť úvahu, zda se v konkrétní věci jedná o otázku zásadního právního významu, Ústavní soud nepřezkoumává a ponechává ji na uvážení Nejvyššího soudu, jehož úkolem je sjednocovat rozhodovací praxi soudů nižších stupňů. Jen je třeba v této souvislosti uvést, že závěr dovolacího soudu o významu smluvního ujednání spotřebitelské smlouvy podle obč. zák. koresponduje se závěry soudu nalézacího a odvolacího.

12. Svou argumentaci ohledně porušení práva na ochranu majetku stěžovatel dále mimo obecného poukazu na y nerozvedl. Pouze konstatoval, že mu bylo znemožněno majetek nabýt na základě smluvního vztahu, který sjednal v dobré víře. K tomu je možné poznamenat, že v této souvislosti y především chrání věcná práva vlastníka, nikoli jeho smluvní ujednání a očekávání, která plynou z obligačního práva. K tomu je určeno právo na soudní ochranu. Jak bylo konstatováno výše, této ochrany se jeho tvrzením dostalo. Tyto soudy navíc zaujaly k jeho tvrzení ohledně "znemožnění" nabytí majetku stanovisko, které má oporu v obyčejném právu, jehož výklad je právě úkolem obecných soudů. Proto ani tato okolnost nemohla mít vliv na závěr ohledně zjevné neopodstatněnosti tvrzení o porušení blíže nespecifikovaného aspektu vlastnického práva podle y.

13. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu