Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3827/12

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Miloslavem Výborným o ústavní stížnosti V. T., zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem, AK se sídlem Moskevská 66, 360 01 Karlovy Vary, proti výrokům II. až VI. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2010 č. j. -245 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel z důvodů jím předestřených domáhal zrušení v záhlaví označených výroků rozsudku Krajského soudu v Plzni.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 15. 12. 2009 č. j. -218 zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal, aby žalovaná byla zavázána zaplatit mu částku 630 567 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) z titulu náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru; soud stěžovateli uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 9. 2010 č. j. -245 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, jíž tento zamítl žalobu i co do příslušenství částky 318 521 Kč, změnil tak, že žalovanou zavázal zaplatit stěžovateli úrok z prodlení ve výši 3 % za dobu od dne 10. 3. 2007 do dne 15. 5. 2008 (výrok I.); ve zbývající části výrok I. potvrdil (výrok II.). Ve výrocích III. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 7. 2012 č. j. -269 stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení odmítl (výrok I.) pro nepřípustnost, ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby o zaplacení 630 567 Kč s úroky s prodlení (s výjimkou úroků z prodlení z částky 318 521 Kč), zamítl (výrok II.) pro neopodstatněnost a rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby na zaplacení úroků z prodlení z částky 318 521 Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (výrok III.).

Za obecný soud, jehož rozhodnutí je předmětem ústavní stížnosti, stěžovatel označil toliko Krajský soud v Plzni; zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, jenž je rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelova práva [srov. ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")], stěžovatel nežádal. Ježto však kopii tohoto rozhodnutí stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil, vyzval Ústavní soud přípisem ze dne 10. 10. 2012 jeho zástupce, ke sdělení, zda s přihlédnutím k odůvodnění ústavní stížnosti a k ní připojenému rozsudku Nejvyššího soudu i k existující judikatuře Ústavního soudu stěžovatel trvá právě na jím formulovaném stížnostním žádání, s tím, že k případné úpravě petitu stěžovateli určil lhůtu tří dnů. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 10. 2012 stěžovatel upravil petit ústavní stížnosti tak, že navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2010 č. j. -245 ve výrocích II. až VI. Je tedy patrno, že ani vzdor šanci dodatečně vytvořené mu výzvou Ústavního soudu stěžovatel nenavrhl zrušení rozsudku Nejvyššího soudu.

Všeobecně přístupné závěry doktrinární (poznámka pod čarou č. 1) i judikatorní (poznámka pod čarou č. 2) jednoznačně vycházejí z toho, že je vyloučeno, aby přezkumu ústavnosti podrobil Ústavní soud jen některá z rozhodnutí, jež byla v jím projednávaném případu soudy vydána. Již z hlediska souladnosti rozhodování v té či oné věci, jakož i z hlediska zachování principu právní jistoty není možné přivodit (např. v důsledku kasačního nálezu Ústavního soudu) situaci, v níž by rozsudek Nejvyššího soudu dál existoval, zatímco jím přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu by svoji právní existenci zrušením ztratil. Ústavní stížnost tyto právní konkluze nerespektující je nepřípustná.

Ústavní soud k řečenému, a to i s přihlédnutím k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00, dodává, že považuje vzhledem k povinnému zastoupení stěžovatele advokátem za dostatečný pro ochranu zájmů stěžovatele postup, jímž je stěžovateli výzvou adresovanou jeho zástupci dána možnost nápravy nepřípustnosti ústavní stížnosti modifikací jejího petitu ještě předtím, než návrh pro vadně formulované stížnostní žádání odmítne; tak tomu i v projednávané věci došlo. Není však možné, aby Ústavní soud za stěžovatelova zástupce sám petit ústavní stížnosti doplňoval či jej ve výzvě k odstranění vad výslovně stylizoval; právě proto, aby zájmy stěžovatelů byly hájeny kvalifikovaně, upravil zákonodárce přímusem advokátního zastoupení (srov. ustanovení ) cestu, na níž je všem stěžovatelům poskytnuta rovná příležitost předložit Ústavnímu soudu právně relevantní formou i obsahem návrh způsobilý věcného projednání. Nezdaří-li se stěžovatelovu zástupci, byť dodatečně poučenému, po této cestě ke kýženému cíli vykročit, jde bohužel jednoznačně o nedostatek odborné invence jdoucí k tíži jím zastupovaného klienta.

Ústavní stížnost v části směřující proti výroku II. rozsudku krajského soudu je proto nutno kvalifikovat jako nepřípustnou dílem proto, že stěžovatel nerespektoval výše traktované závěry a nenavrhl ke zrušení výrok II. rozsudku Nejvyššího soudu (jímž bylo jeho dovolání zamítnuto), a dílem pak proto, že v rozsahu kasačního výroku III. Nejvyššího soudu napadený výrok rozsudku krajského soudu právně neexistuje a nemůže tak být předmětem ústavněprávního přezkumu [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759) a usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 11. 2004, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. V části směřující proti náhradově nákladovým výrokům III. až VI. rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost rovněž nepřípustná, neboť tyto výroky byly též Nejvyšším soudem zrušeny, což má za následek jejich právní neexistenci a tedy nepřezkoumatelnost Ústavním soudem.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2012

Miloslav Výborný, v. r.

soudce zpravodaj

------------------------------

1) K tomu srov. např. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. . Praha: C. H. Beck, 2007, str. 573, bod 55: "Není proto přípustný návrh, který v petitu směřuje pouze proti prvostupňovému rozhodnutí, zatímco konečné rozhodnutí ponechává nedotčené. Takový návrh je nepřípustný, ačkoli je někdy Ústavním soudem problematicky odmítnut jako zjevně neopodstatněný, přestože jde o výlučně o posouzení procesní stránky věci (tak , sv. 7, s. 331; a řada dalších). Tato praxe Ústavního soudu byla předmětem řízení před ESLP (viz rozsudek Bulena proti ČR, stížnost č. 57567/00, publikován v RoESLP, roč. 2004, č. 3) a Ústavní soud zde byl kritizován za formalistické hodnocení věci, když ze stěžovatelovy stížnosti bylo zřejmé, čeho se týká a k čemu směřuje (nesouhlas s rozhodnutím nalézacího i odvolacího soudu), a byla k ní připojena kopie rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli poskytoval k ochraně jeho práv. Tento případ je ovšem spíše výjimečný. Pokud ústavní stížnost včetně jejího odůvodnění směřuje pouze proti prvostupňovému rozhodnutí (v jedné věci dokonce takto advokát "opravil" původní návrh svého klienta), nezbude než ústavní stížnost odmítnout, neboť poskytování poučení v takových věcech může na druhé straně vystavit Ústavní soud kritice, že nevystupoval jako nestranný soudní orgán ve smyslu ÚLP. S ohledem na publicitu těchto otázek ale již nelze očekávat, že by advokát takové pochybení zopakoval (viz ale usnesení )." či Wagnerová, E., Dostál M., Langášek, T., Pospíšil, I. v komentářem. Praha: ASPI, 2007, str. 381, bod. 27.: "Logickým důsledkem subsidiarity ústavní stížnosti a z ní plynoucí podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva je i povinnost stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy alespoň to rozhodnutí, jímž bylo o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva rozhodnuto. S výjimkou usnesení o odmítnutí tzv. nenárokového mimořádného opravného prostředku [ a contrario, nález

ze dne 26. dubna 2005 (sv. 37, s. 261)], musí být ústavní stížností napadeno i usnesení, jímž byl mimořádný opravný prostředek pro nepřípustnost odmítnut. Stěžovatel totiž již nemůže podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu (když ne z jiného důvodu, tak jen proto, že mu mezitím uplynula lhůta) a ochrany svého práva se může dovolávat jen tím, že zpochybní závěr o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku. Tím spíše musí napadnout rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, kterým bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáváno věcně [tj. rozhodnutí, jímž byl mimořádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost nebo z jiných kvazimeritorních důvodů; , § 265i odst. 1 písm. b), e), f) trestního řádu] - srov. usnesení ze dne 16. června 2006, usnesení ze dne 7. prosince 2004 nebo usnesení ze dne 12. ledna 2000 (kterým však byla nepřípustná ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost; toto rozhodnutí bylo, z jiného důvodu ovšem, kritizováno v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004)."

2) Např. usnesení

sp. zn.

ze dne 15. 1. 1997 (U 2/7 SbNU 331): "Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [ písm. d)y, , odst. 3 písm. a) S)b., o Ústavním soudu], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti napadeným rozhodnutím Městského s Krajského soudu v Brně, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty."