Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 363/04

Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. Ing. J. M. zastoupeného Mgr. J. H. advokátem, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 7. 2004, čj. -274, a výroku IV. rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 3. 2004, čj. -213, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených výroků rozsudků Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni o určení dluhu na výživném nezletilého O. a L. a uložení povinnosti otci (v řízení před Ústavním soudem stěžovateli) dluh uhradit do 31. 12. 2004. V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje průběh a výsledky řízení před obecnými soudy, kterými bylo rozhodováno rovněž o úpravě výchovy a výživy nezletilých dětí pro dobu před a po rozvodu jejich rodičů, poukazuje na to, že v řízení nebylo prokázáno ani soudem konstatováno, že by stěžovatel jako otec nezletilých dětí neplnil vyživovací povinnost, a proto nebyl splněn základní předpoklad pro vznik dluhu. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že v tomto směru přijaly nesprávné závěry a má za to, že je stavěn do pozice dlužníka, přestože jeho péče zejména o syna L. byla samotným soudem označena za nadstandardní. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadené výroky shora označených rozsudků obecných soudů zrušil, neboť je pociťuje jako újmu na svých právech ústavně zaručených v , 2 a d (dále jen " ").

Z připojených rozsudků Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 23. 3. 2004, čj. -213, okresní soud rozhodl k návrhu MUDr. M. a protinávrhu otce o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu před i po rozvodu rodičů tak, že nezletilého L., a nezletilého O., svěřil po dobu před i po rozvodu do výchovy matky (výrok I. a II.), s účinností od 1. 1. 2003 stanovil otci povinnost přispívat na výživu nezl. L. částkou 5 000,- Kč a na výživu nezl. O. částkou 4 000,- Kč (výrok III.), pro dobu po rozvodu manželství rodičů uložil otci vyživovací povinnost ve stejné výši (výrok V.) a určil, že dluh na výživném za období od 1.1.2003 do 31.3.2004 činí vůči nezl. O. celkem 56 734,-, vůči nezl. L. 51 837,90 Kč a uložil otci dluh uhradit do 31. 12. 2004 (výrok IV.). K odvolání otce krajský soud rozsudkem ze dne 16. 7. 2004, čj. -274, potvrdil rozhodnutí okresního soudu o výchově nezletilých dětí v době před a po rozvodu rodičů, potvrdil výši stanoveného výživného pro nezl. L., snížil výši výživného pro nezl. O. na částku 2 500,- Kč na dobu před i po rozvodu rodičů a změnil výrok IV. rozsudku okresního soudu týkající se dlužného výživného. Krajský soud určil, že dluh na výživném pro nezl. L. za dobu od 1.1.2003 do 31.7.2004 činí 63 000,- Kč, na výživném pro nezl. O. za stejné období 43 000,- Kč a uložil otci povinnost celý dluh zaplatit do 31. 12. 2004 (výrok III.).

Předtím, než Ústavní soud přistoupil k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí, ověřil formální náležitosti ústavní stížnosti a přezkoumal podmínky její přípustnosti. Zjistil, že formálně bezvadná ústavní stížnost směřuje proti výrokům obecných soudů o dlužném výživném, přičemž rozhodnutím odvolacího soudu (výrok III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 7. 2004, čj. -274) bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok IV. rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 3. 2004, čj. -213). Napadené rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok IV.) o dlužném výživném tak ve své původní podobě stěžovatele nezavazuje, neboť již právně neexistuje a jako takové nemůže být předmětem ústavního přezkumu. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město, které je zcela nezpůsobilé vyvolat vůči stěžovateli jakékoliv účinky již v zákonné rovině, Ústavní soud posoudil jako nepřípustnou, a proti ji v této části odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výroku III. z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel namítá porušení , 2 y, jejichž ustanovení zní:

"(1) Každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno."

(2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.",

a porušení y, jež zní:

"(1) Rodičovství a rodina od ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.".

V projednávané věci bylo rozhodováno o výchově a výživě nezletilých dětí, a proto se Ústavní soud nejprve zabýval stěžovatelovou argumentací ve vztahu k y. Z připojených rozsudků obecných soudů zjistil, že v řízení před obecnými soudy byly aplikovány normy , o rodině, upravující práva a povinnosti rodičů vůči dětem po dobu před i po rozhodnutí o rozvodu manželství, jakož i vyživovací povinnost rodičů vůči nezletilým dětem. Z odůvodnění rozhodnutí rovněž vyplynulo, že při určování výše výživného pro oba nezletilé syny obecné soudy zvažovaly míru uspokojení jejich běžných potřeb s majetkovými poměry, možnostmi a schopnostmi obou rodičů. Matematickým propočtem kombinovaným se soudcovskou úvahou pak dospěly k závěru o existenci dlužného výživné a jeho výši, když zohlednily výdaje, které otec od 1. 1. 2003 na uspokojení běžných, nutných, potřeb dětí vynaložil, včetně poměrné části nákladů na bydlení.

Při výkladu ustanovení y je Ústavní soud vázán též y, podle kterého podrobnosti norem uvedených v předchozích odstavcích ( y) stanoví zákon, a y, podle kterého práv uvedených v a 3 y je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Při hodnocení ústavněprávní argumentace založené na y tedy akceptuje, že práva zakotvená v odst.1 y jsou v podrobnostech provedena zákonem.

Ve stěžovatelově případě má Ústavní soud za to, že postup obecných soudů při výpočtu dlužného výživného korespondoval se zákonnými limity (ustanovením zákona o rodině, podle kterého soud při určení výživného přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, a ustanovením ), jak předpokládá , 6 a y, a že rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (v napadeném výroku III.) ze zákonných mezí nevybočilo. Se stěžovatelovým tvrzením, že dluh nemohl vzniknout, protože soud neprokázal ani nekonstatoval, že by otec vyživovací povinnost neplnil, lze souhlasit jen v omezeném rozsahu. Obecné soudy skutečně ověřily, že stěžovatel vyživovací povinnost vůči svým nezletilým dětem plnil, neboť vzaly za prokázané, že otec přispěl na běžné potřeby dětí zakoupením různých oděvů, úhradou dalších potřeb, poplatků a výdajů na bydlení. Na druhé straně však tyto výdaje nedosáhly částky, která odpovídala devatenáctinásobku ( od 1.1. 2003 do 31. 7. 2004) jejich měsíčního výživného, a proto zbytek této částky Krajský soud v Plzni vyčíslil jako dlužné výživné, když k nákladům otce majícím charakter nadstandardního plnění (např. kurz potápění v Egyptě pro syna L.) nepřihlédl. Zákon takový postup obecnému soudu umožňuje a soudní uvážení je zde nutno chápat jako zákonem povolenou volnou úvahu o obsahu neurčitého pojmu ( zákona o rodině - odůvodněné potřeby oprávněného, ). Ústavní přezkum rozhodnutí soudu založeného na soudním uvážení není vyloučen, ale je podstatně omezen, protože se může týkat jen toho, zda rozhodnutí soudu nevybočilo z mezí stanovených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Přitom pod pojem "meze" má zákon na mysli rozsah právní normy. V projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Plzni nepoužil soudního uvážení nedovoleně a mimo meze zákona a že napadené rozhodnutí (v části III. výroku) z ústavněprávního hlediska obstojí nejen z pohledu dodržení práv deklarovaných y, ale i z pohledu kautel zakotvených v y.

Pokud jde o namítané poručení , 2 y garantující právo na zachování lidské důstojnosti a osobní cti a ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, Ústavní soud jej hodnotí jako tvrzení neopodstatněné, neboť postup soudů, které v souladu se zákonem o rodině rozhodují o úpravě práv a povinností rodiče k nezletilému dítěti, není možno považovat za zásah neoprávněný, neboť je zákonem dovolen.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout pro neopodstatněnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S přihlédnutím k tomuto závěru nebylo třeba vyžadovat vyjádření vedlejšího účastníka řízení, jakož i ustanovovat nezletilým vedlejším účastníkům opatrovníka.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2004

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu