Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2325/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Litvana, LL.M., advokáta se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, správce konkurzní podstaty úpadce SKYWALKER, s. r. o., se sídlem Revoluční 1080/2, Praha 1, IČ: 25780590, zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem se sídlem Konviktská 12, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, č. j. -103, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2008, č. j. -81, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 2008, č. j. -63, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5. 3. 2008, č. j. -63, zamítl návrh žalobce - stěžovatele na prohlášení konkurzu na majetek žalovaného (dlužníka) SILVER Bell, s.r.o.. (dále jen "žalovaný"; výroková část I.), dále zamítl návrh na ustanovení předběžného správce žalovanému (výroková část II.) a rozhodl, že stěžovatel jako správce konkursní podstaty je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 9.900 Kč (výroková část III.). Krajský soud (k návrhu stěžovatele na prohlášení konkursu na majetek žalovaného) uvedl, že stěžovatel nedoložil soudu existenci splatné pohledávky za žalovaným, o které by nebylo pochyb, a neprokázal tudíž oprávnění k podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek žalovaného. Soud v této souvislosti (také s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, srov. bod VIII Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. , podle níž, zjistí-li soud, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba provádět rozsáhlé dokazování, pak návrh zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil) připomněl, že posouzení existence tvrzené pohledávky přísluší soudu v nalézacím řízení - neboť konkursní soud by nahrazoval sporné řízení o pohledávce navrhujícího stěžovatele; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. a návrh stěžovatele na prohlášení konkursu zamítl. Ke stěžovatelovu návrhu na ustavení předběžného správce žalovanému soud zdůraznil, že (vedle toho, že stěžovatel neprokázal existenci splatné pohledávky za žalovaným, o jejíž existenci by nebylo pochyb), nebylo nutno zabývat se otázkou existence úpadku na straně žalovaného, tj. první ze dvou podmínek uvedených v , o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "); především pak nebyla dána ani potřeba zjištění nebo zajištění dlužníkova majetku (jako druhé z podmínek uvedených v citovaném ustanovení). Krajský soud o náhradě nákladů řízení rozhodl postupem podle ve spojení s tak, že v řízení neúspěšný stěžovatel byl uznán povinným nahradit žalovanému náklady řízení.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne ze dne 12. 6. 2008, č. j. -81, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výroková část I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 5.712 Kč (výrok II.). Odvolací soud (ve shodě s prvostupňovým konkursním soudem) uzavřel s tím, že stěžovatel nedoložil (neuvedl žádné důkazy) ve smyslu , že má proti žalovanému splatnou pohledávku a že je tak osobou oprávněnou podat návrh na prohlášení konkursu na majetek žalovaného.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2010, č. j. -103, dovolání stěžovatele odmítl (výroková část I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060 Kč (výroková část II.). Dovolací soud v prvé řadě poukázal na to, že dovolání je - v rozsahu, ve kterém směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. (o zamítnutí návrhu na ustanovení předběžného správce a o nákladech řízení před soudem prvního stupně) a také proti druhému výroku napadeného usnesení (o nákladech odvolacího řízení) - "objektivně" nepřípustné (srov. pro rozhodnutí o návrhu na ustanovení předběžného správce usnesení Nejvyššího soudu č. 52/2003, In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, a pro náklady řízení usnesení Nejvyššího soudu č. 4/2003, tamtéž). Obdobně Nejvyšší soud v části, v níž dovolání směřuje proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužnice (tedy co do věci samé; výroková část I. usnesení krajského sudu), uvedl, že dovolání může být přípustné jen podle , ve spojení s [o situaci předvídanou nejde], tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud zdůraznil, že stěžovatel - oproti svému mínění - mu však k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nepředložil. Současně odkázal na vlastní judikaturu (srov. výše uvedené Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. , usnesení uveřejněné pod č. 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek pod č. 114/2009 uveřejněný tamtéž), podle níž soudy nižších stupňů postupovaly. Nejvyšší soud proto důvod přípustit dovolání podle a odst. 2 ve spojení s neměl a podle jiných ustanovení dovolání přípustné být nemůže. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve smyslu ustanovení , a odůvodnil dovolací soud tím, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, přičemž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud pro úplnost - k povaze námitek, jež stěžovatel proti výrokům o nákladech řízení ve vztahu ke stejnému advokátu vznášel v předchozích fázích řízení - dodal, že obsah spisu mu neposkytuje žádný důvod usuzovat, že advokát žalovaného je vyloučen ze zastupování žalovaného v dovolacím řízení.

II.

V záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností. Uvedl, že citovanými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv vyplývajících z a d (dále jen " ") a "dále z důvodů ochrany vlastnického práva, které bylo omezeno nepřiměřeným a zcela restriktivním způsobem výkladu práva".

Stěžovatel poukázal zejména na to, že vždy tvrdil, že podle se nesplatné pohledávky úpadce a jeho závazky, které mají být uspokojeny z podstaty, považují v konkursu za splatné a že nutnost ustanovení předběžného správce je v souzené věci prokázána a dána. Proto vyslovil nesouhlas s názorem obecných soudů, že nebylo v souzené věci pravomocně rozhodnuto o neúčinnosti právních úkonů, ze kterých vznikla jeho pohledávka, že prý nebyla osvědčena existence splatné pohledávky stěžovatele za žalovaným a tedy oprávnění stěžovatele k podání návrhu na prohlášení konkurzu na majetek dlužníka. Stěžovatel se domnívá, že alibisticky a formalisticky soud(-y) rezignoval(-y) na základní povinnost posoudit věc a provádět dokazování (a to také v podobě sporného řízení o pohledávce). Stěžovatel konečně vyslovil nesouhlas s přiznáním náhrady nákladů řízení žalovanému, kterého zastupoval advokát, jenž byl podle stěžovatele ze zastoupení vyloučen a zastupoval dlužníka na základě neplatné smlouvy.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

III.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v prvé řadě uvedl, že skutečnost, že vyslovil právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti; navíc zdůraznil, že stěžovatel "v podstatě ignoruje" závěry obsažené v napadeném usnesení Nejvyššího soudu a nepokouší se s nimi polemizovat ani na úrovni jednoduchého práva. Připomněl, proč dovolání v dotčeném rozsahu (ve vztahu k ustanovení předběžného správce) není objektivně přípustné; jeho další argumentace je (prý) v souladu s ustálenou judikaturou. Totéž platí také pro argumentaci (podpořenou odkazy na ustálenou judikaturu) ve prospěch uplatnění zásady projednací a nikoliv zásady vyšetřovací, o kterou ostatně (jak uvádí dovolací soud) neopřel svoje rozhodnutí ani soud odvolací. Nejvyššímu soudu nelze vytýkat ani to, že prý nedostatečně zjišťoval skutkový stav věci; v dovolání totiž nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé a dokazování se v dovolacím řízení zásadně neprovádí. Co do nákladových výroků dovolací soud odkázal na důvody obsažené v jeho usnesení; dále zdůraznil, že ústavní stížnost (jež je bez ústavního přesahu) jako celek neobsahuje argumentaci, z níž by bylo možné usuzovat na neústavnost napadeného usnesení; jen opakuje důvody přednesené v dovolání, s nimiž se soud podrobně vypořádal. Nejvyšší soud dále uvedl, že ústavní pořádek nebyl jeho postupem či rozhodnutím porušen a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud konečně neudělil souhlas s upuštěním od případného ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Plzni ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i na argumentaci obsaženou v napadeném usnesení Nejvyššího soudu. Oba soudy vyslovily souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

Stěžovatel v replice k vyjádření Nejvyššího soudu uvedl, že z jeho obsahu lze za nosné stanovisko považovat pouze jeho části uvedené pod bodem šestým a sedmým, které "však nejsou opět žádnou věcnou reakcí na jasnou argumentaci stěžovatele, jsou pouze odkazem na rozhodnutí toho samotného vyjadřovatele, které se však kontextu dané stížnosti věcně prostě netýkají". Stěžovatel proto (opětovně) obrací pozornost na podstatu věci, tj. na postupy a způsoby posouzení, které ve svém důsledku (pro přepjatý formalismus a zabránění zjištění skutečného skutkového stavu) vedou k narušení základních práv účastníků, ke zřetelnému znemožnění ochrany jejich práv a ve svém důsledku vypovídají o ústavním přesahu souzené věci. Následně (obdobně a srovnatelně s ústavní stížností) charakterizuje (s odkazem na podstatu úpadkového práva) chyby, nesprávný postup a restriktivní formalismus obecných soudů v souzené věci (projevující se mimo jiné odkazem na zásadu projednací, argumentaci, že posouzení existence tvrzené pohledávky přísluší soudu v nalézacím řízení a také opominutím nutnosti ustanovení předběžného správce); takový postup by prý fakticky neumožnil prohlásit konkursní řízení a je zcela mimo principy ekonomické reality a ochrany majetkových práv. Stěžovatel proto opakované navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

IV.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y (

In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také : Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např.

In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem, čehož se stěžovatelka dovolává.

Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítá zejména porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu y. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v souzené věci zjištěno nebylo.

Ústavní soud dále vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v této souvislosti ještě jednou zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud za této situace není oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y]. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem libovůle nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Ústavní soud v souzené věci žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle jeho přesvědčení obecné soudy v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě. Tato svá rozhodnutí přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a stěžovateli v opravných prostředcích uplatněnými námitkami. Vzhledem k těmto skutečnostem Ústavní soud odkazuje především na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Sama ústavní stížnost (navíc) neobsahuje žádnou argumentaci, jež by měla charakter ústavněprávní, a jež by tedy umožňovala, aby Ústavní soud podrobil napadená soudní rozhodnutí stěžovateli požadovanému ústavněprávnímu přezkumu. Námitky stěžovatele ve své podstatě setrvávají v rovině práva podústavního, čímž ztrácejí v řízení před Ústavním soudem relevanci. Těžiště námitek spočívá v polemice s interpretací ustanovení , především v polemice se závěrem obecných soudů o šíři dokazování v rámci řízení o návrhu na prohlášení konkursu. Tu Ústavní soud - a to ani v replice stěžovatele - konkrétní ústavněprávní rozměr nespatřuje; sám stěžovatel žádný specifický ústavněprávní aspekt ve své ústavní stížnosti ani zřetelně neidentifikuje.

Obsahem ústavní stížnosti tedy stěžovatel staví Ústavní soud do role dalšího odvolacího orgánu, totiž do role, jež mu podle y nepřísluší.

Pokud jde o námitky ohledně přiznání náhrady nákladů řízení dlužníkovi, který měl být zastoupen vyloučeným advokátem, odkazuje Ústavní soud na své usnesení ze dne 10. 12. 2009,

sp. zn.

; jím rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele obsahující, pokud jde o vyloučení advokáta, tutéž argumentaci, jako ústavní stížnost nyní projednávaná. S ohledem na závěry uvedené v citovaném usnesení neshledává Ústavní soud na přiznání náhrady nákladů řízení dlužníkovi zastoupenému takovým advokátem nic protiústavního.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou přesvědčivá, srozumitelná, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právnímu závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] odmítl.

Ústavní soud konečně připomíná, že stejně rozhodl v prakticky totožné věcí téhož stěžovatele, která byla vedené u Ústavního soudu pod

sp. zn.

.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2012

Vojen Güttler, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu