Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2324/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Litvana, LL.M., advokáta, správce konkurzní podstaty úpadce SKYWALKER s.r.o., zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -129 ze dne 31. března 2010, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -69 ze dne 12. června 2008 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. -45 ze dne 20. března 2008 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práv vyplývajících z a d (dále jen " ") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni usnesením č. j. -45 ze dne 20. března 2008 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl návrh stěžovatele na prohlášení konkurzu na majetek dlužníka SOUDEK s.r.o. (dále jen "dlužník"), zamítl návrh na ustanovení předběžného správce dlužníkovi a stěžovateli uložil zaplatit z prostředků konkurzní podstaty SKYWALKER s.r.o. dlužníkovi na náhradě nákladů řízení částku 9.900,- Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením č. j. -69 ze dne 12. června 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit dlužníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.712,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. -129 ze dne 31. března 2010 odmítl a uložil stěžovateli zaplatit dlužníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s názorem obecných soudů, podle kterého pokud nebylo v daném případě pravomocně rozhodnuto o neúčinnosti právních úkonů, ze kterých vznikla pohledávka stěžovatele, nebyla osvědčena existence splatné pohledávky stěžovatele za dlužníkem a tedy oprávnění stěžovatele k podání návrhu na prohlášení konkurzu na majetek dlužníka. Stěžovatel též nesouhlasí s přiznáním náhrady nákladů řízení dlužníkovi, kterého zastupoval advokát, jenž byl podle stěžovatele ze zastoupení vyloučen a zastupoval dlužníka na základě neplatné smlouvy.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud, jakožto orgán ochrany ústavnosti, není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y ČR]. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem libovůle nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě. Tato svá rozhodnutí přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a stěžovateli v opravných prostředcích uplatněnými námitkami. Vzhledem k těmto skutečnostem Ústavní soud především odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní stížnost stěžovatele navíc neobsahuje žádnou argumentaci, jež by vykazovala ústavněprávní charakter, a jež by tedy umožňovala, aby Ústavní soud podrobil napadená soudní rozhodnutí stěžovateli požadovanému ústavněprávnímu přezkumu. Námitky stěžovatele ve své podstatě setrvávají v rovině práva podústavního, čímž ztrácejí v řízení před Ústavním soudem relevance. Těžiště námitek stěžovatele spočívá v polemice s interpretací ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, přesněji v polemice se závěrem obecných soudů o šíři dokazování v rámci řízení o návrhu na prohlášení konkursu. V této polemice Ústavní soud konkrétní ústavněprávní rozměr problému nespatřuje, a stěžovatel žádný specifický ústavněprávní aspekt této polemiky ve své ústavní stížnosti ani explicitně neidentifikuje.

Obsahem své ústavní stížnosti stěžovatel staví Ústavní soud do role dalšího odvolacího orgánu, tedy do role, jež mu, jak je již uvedeno výše, v žádném případě nepřísluší.

Pokud jde o námitky stěžovatele stran přiznání náhrady nákladů řízení dlužníkovi, který měl být zastoupen vyloučeným advokátem, odkazuje Ústavní soud na své usnesení

sp. zn.

ze dne 10. prosince 2009. Tímto usnesením Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele obsahující pokud jde o vyloučení advokáta tutéž argumentaci, jako ústavní stížnost projednávaná. S ohledem na závěry uvedené v citovaném usnesení neshledává Ústavní soud na přiznání náhrady nákladů řízení dlužníkovi zastoupenému takovým advokátem nic protiústavního.

Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami České republiky, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění vady jeho podání spočívající v nedoložení kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, neboť odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2010

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu ÚS