Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3009/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Bc. Michalem Březovjákem, advokátem se sídlem Zlín, Vavrečkova 5262, proti rozsudkům Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 7. 2011 č. j. a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. 5. 2012 č. j. -114, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 d (dále jen " ") zrušil v záhlaví označené rozsudky v jeho občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. se podává, že soud rozsudkem ze dne 22. 7. 2011 č. j. uložil stěžovateli a V. S. (žalovaným) zaplatit společně a nerozdílně každému z žalobců částku 30 000 Kč (výroky I. a III.) z titulu nezaplaceného nájemného z nebytových prostor pronajatých žalobci žalovaným a zamítl žalobu žalobců v části, v níž se každý z nich domáhal po žalovaných zaplacení částky 20 000 Kč (výroky II. a IV.).

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 2. 5. 2012 č. j. -114 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a IV. změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně každému z žalobců částku 10 000 Kč, a ve zbytku rozsudek potvrdil. Odvolací soud shledal nájemní smlouvu uzavřenou mezi žalobci a žalovanými platnou, a na jejím základě vznikl žalovaným společný nájem nebytových prostor; jelikož takový vztah zákon neupravuje, řídí se v souladu s ustanovením režimem vztahů obsahem a účelem nejbližších, tj. ustanovením a násl. , v důsledku čehož jsou žalovaní z právních úkonů týkajících se společného nájmu oprávněni a zavázáni společně a nerozdílně. Kompenzační námitky vznesené žalovanými soud nepovažoval za řádně uplatněné a způsobilé k započtení, neboť tvrzená pohledávka z bezdůvodného obohacení nebyla splatná (žalovaní žalobce nevyzvali k jeho vydání). Oproti soudu prvního stupně dohodu uzavřenou účastníky dne 7. 3. 2006, jíž měla být nájemní smlouva změněna, posoudil jako neplatnou pro neurčitost rozsahu a způsobu provedení sjednaných oprav nemovitosti žalovanými.

Stěžovatel v ústavní stížnosti shledává překvapivým postup okresního soudu, který poučil o povinnosti prokázat výši nákladů vynaložených na opravy nemovitosti, avšak poté, kdy žalovaní navrhli důkazy a požádali o poskytnutí lhůty k jejich předložení, rozhodl, že provedeny nebudou. Krajskému soudu vytýká, že se nezabýval námitkou neplatnosti nájemní smlouvy, a aniž by zopakoval důkaz příjmovým pokladním dokladem, dospěl k závěru, že vzájemné pohledávky žalovaných nebyly prokázány. Ve vztahu k uplatněné kompenzační námitce stěžovatel poukazuje na ústní jednání ze dne 25. 4. 2012, při němž ji dostatečně specifikoval; posouzení otázky splatnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení považuje za formalistické a extrémně odporující principům spravedlnosti, neboť z projevu vůle žalovaného S. při ústním jednání dne 19. 7. 2011 (směřujícího k započtení) dostatečně vyplývá, že se domáhá vydání bezdůvodného obohacení započtením, a kompenzační námitku je třeba hodnotit současně jako výzvu k zaplacení; ustanovení ostatně podle stěžovatele připouští jednostranné započtení nesplatné pohledávky osoby, která projevuje vůli směřující k započtení, proti splatnému nároku. Analogickou aplikaci ustanovení o společném nájmu bytu stěžovatel považuje za svévolnou pro nerespektování kogentní normy, jmenovitě ustanovení , které mělo být použito, jestliže obecná ustanovení o nájemní smlouvě pluralitu na straně nájemců a pronajímatelů neřeší. Konečně stěžovatel namítá, že neměl možnost reagovat na překvapivý názor odvolacího soudu, dle kterého je dohoda ze dne 7. 3. 2006 neplatná; je přesvědčen, že soud měl v souladu s ustanovením zkoumat, zda lze dohodu vyložit podle vůle účastníků dohody.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě budou napadená rozhodnutí podrobena běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Nad rámec řečeného Ústavní soud dodává, že hodnocení kompenzačních námitek soudem jako předčasně vznesených odpovídá právu i konstantní rozhodovací praxi (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. , dle kterého "zápočet nesplatné pohledávky na pohledávku splatnou jednostranným úkonem věřitele je ze zákona vyloučen. Z uvedeného plyne, že dokud není pohledávka splatná, nelze ji započítat proti splatné pohledávce"). Přitom dále platí, že "bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle . Teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002 sp. zn. ), a je součástí judikatury Nejvyššího soudu i názor, že "i kdyby ... úkon žalovaného směřující k započtení byl zároveň výzvou k plnění, stala by se započítávaná pohledávka ve smyslu splatnou teprve dnem následujícím po doručení výzvy žalobci a v okamžiku, kdy byl projev započtení učiněn, nemohla být tudíž splatná a způsobilá k započtení. Úkon směřující k započtení pohledávky, který žalovaný učinil v průběhu řízení, aniž předtím vyzval žalobce k jejímu zaplacení, proto nemohl mít žádné právní účinky a způsobit zánik žalované pohledávky" (rozsudek ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. ).

Oproti tvrzení stěžovatele se krajský soud platností nájemní smlouvy zabýval (srov. str. 5 rozsudku) a aplikaci ustanovení a násl. při posuzování solidarity na straně žalovaných racionálně odůvodnil.

Co do požadavku posouzení dohody ze dne 7. 3. 2006 podle zásad vyjádřených v ustanovení shledává Ústavní soud, že ani z jejich hlediska není závěr krajského soudu o její neurčitosti (o rozsahu rekonstrukce nemovitosti) hodnotitelný jako výraz neodůvodněné svévole.

K námitce stěžovatele o překvapivosti postupu okresního soudu při ukončení dokazování postačí odkázat na odůvodnění rozsudku krajského soudu (srov. str. 7).

Na vyloženém základě je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím doloženo.

Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost podle v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu