Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 5 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (10)78A921BD31A1CEDBC1257A4E0068DF5D.html
HTML · 24.34 KB
No categories available
25 Cdo 1012/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany ČR, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování, se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, o odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb. , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 184/94 , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2001, č. j. 55 Co 479/2000 , 55 Co 480/2000 -200, takto :
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2001, č. j. 55 Co 479/2000 , 55 Co 480/2000 -200, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 16 % úroku z částky 122.850,- Kč od 17. 4. 1996 do 1. 6. 1998, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání zamítá.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. 9. 1999, č. j. 30 C 184/94 -130, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 9. 10. 2000, č. j. 30 C 184/94 -191, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 470.700,- Kč s 3 % úrokem od 4. 6. 1991 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, co do části příslušenství řízení zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předchozí rozsudek obvodního soudu v této věci ze dne 3. 6. 1998, č. j. 30 C 184/94 -79, jímž bylo žalobě na zaplacení částky 470.700,- Kč s příslušenstvím rovněž vyhověno a ve zbytku ohledně 37.800,- Kč s příslušenstvím žaloba zamítnuta, byl s výjimkou zamítavého výroku ve věci samé pro nepřezkoumatelnost zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1998, č. j. 53 Co 558/98 -98, a věc byla v tomto rozsahu vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Soud první stupně po doplnění řízení dovodil, že žalobce byl plně rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb. , a má proto podle § 23 odst. 1 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb. nárok na náhradu škody na zdraví, k níž došlo v souvislosti s výkonem vazby a trestu odnětí svobody. Při určení výše náhrady bolestného a za ztížení společenského uplatnění soud vyšel ze znaleckého posudku a bodové ohodnocení stanovené znalcem (bolestné 345 bodů a ztížení společenského uplatnění 3.750 bodů, obojí znalcem zvýšené na dvojnásobek) násobil částkou 30,- Kč za 1 bod podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění vyhlášky č. 54/1993 Sb. Ke škodě na zdraví žalobce došlo sice v době, kdy vykonával trest odnětí svobody v letech 1954 až 1960, a tehdy jeden bod měl hodnotu 10,- Kč, avšak teprve po rozhodnutí o rehabilitaci mohl žalobce své nároky uplatnit, což učinil v roce 1990, jeho zdravotní stav byl lékařským posudkem MUDr. H. i znaleckým posudkem MUDr. N. posouzen až za účinnosti vyhlášky č. 54/1993 Sb. a žalobce trpí trvalými následky i v současné době. Proto soud prvního stupně považoval za správné ohodnotit bolestné a ztížení společenského uplatnění podle nyní platné vyhlášky č. 54/1993 Sb. , tedy částkou 30,- Kč za 1 bod. S ohledem na omezení žalobce zejména v rodinném a společenském životě v důsledku poškozeného zdraví shledal soud podmínky pro další zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění o 100 % podle § 7 odst. 3 vyhlášky. Na náhradě bolestného přiznal částku 20.700,- Kč a za ztížení společenského uplatnění částku 450.000,- Kč, celkem 470.700,- Kč, a úroky z prodlení přiznal od 4. 6. 1991 (6 měsíců od podání žádosti o odškodnění).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2001, č. j. 55 Co 479/2000 , 55 Co 480/2000 -200, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 235.350,- Kč s 16 % úrokem z částky 122.850,- Kč od 2. 6. 1998 do zaplacení potvrdil, a dále je v tomto výroku změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 235.350,- Kč s 3 % úrokem od 4. 6. 1991 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, úroku z částky 122.850,- Kč ve výši 3 % od 4. 6. 1991 do 14. 7. 1994 a 16 % od 15. 7. 1994 do 1. 6. 1998, a úroku z částky 112.500,- Kč ve výši 3 % od 4. 6. 1991 do 14. 7. 1994 a 16 % od 15. 7. 1994 do zaplacení. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve výroku o zastavení řízení zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, shodně s ním shledal podmínky pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na celkem 15.000 bodů, neztotožnil se však s jeho právním názorem na stanovení výše hodnoty bodu. Protože podle Čl. II. vyhlášky č. 54/1993 Sb. , účinné od 29. 1. 1993, bolest a ztížení společenského uplatnění z poškození zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, se posuzují podle dosavadních předpisů, odvolací soud dovodil, že v daném případě nelze aplikovat vyhlášku č. 54/1993 Sb. , jak učinil soud prvního stupně. Vzhledem k tomu, že žalobce mohl nárok uplatnit až poté, co byl soudně rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb. , k čemuž došlo v r. 1990, odvolací soud stanovil hodnotu bodu podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění vyhl. č. 84/1967 Sb. a vyhl. č. 76/1981 Sb. , tj. 15,- Kč za bod a na bolestném tedy přiznal 10.350,- Kč a na ztížení společenského uplatnění 225.000,- Kč. Protože ve své žádosti o odškodnění a ani v žalobě nespecifikoval žalobce své požadavky, odvolací soud dovodil, že žalovaná se nemohla dostat s plněním náhrady bolestného a za ztížení společenského uplatnění do prodlení dříve, než se o výši oprávněného nároku žalobce dozvěděla ze znaleckého posudku MUDr. M. N., který jí byl doručen dne 1. 6. 1998, a proto z částky základního odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění ve výši 122.850,- Kč je povinna platit úrok z prodlení od 2. 6. 1998.
Proti tomuto rozsudku, a to do zamítavého výroku o věci samé, podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, když neaplikoval vyhlášku č. 54/1993 Sb. Žalobce je přesvědčen, že jeho nároky měly být posouzeny podle vyhlášky č. 54/1993 Sb. , protože jeho poškození zdraví bylo poprvé vyčísleno až dne 12. 12. 1994 posudkem znalce MUDr. H., tedy již za účinnosti vyhlášky č. 54/1993 Sb. Nesouhlasí s argumentem odvolacího soudu, že je na místě aplikace vyhlášky č. 32/1965 Sb. jen z toho důvodu, že se žalobce mohl svého nároku domáhat v roce 1990. Závěr odvolacího soudu o počátku prodlení žalované pak nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť z obsahu spisu vyplývá, že již v roce 1996 žalobce své nároky vyčíslil a posudek MUDr. H. ze dne 12. 12. 1994 jeho nárok specifikuje; proto minimálně od tohoto data je žalovaná v prodlení. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. , je zčásti opodstatněné.
Podle ustanovení § 23 odst. 1 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb. , o soudní rehabilitaci, nárok na odškodnění zahrnuje zejména náhradu škody na zdraví, k níž došlo v souvislosti s vazbou nebo výkonem trestu odnětí svobody, pokud tato náhrada nepřísluší podle jiných předpisů.
Podle ustanovení § 23 odst. 4 , věty před středníkem, zákona č. 119/1990 Sb. pro způsob a rozsah náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady škody na zdraví platí ustanovení občanského zákoníku .
Podle ust. § 444 odst. 1 při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění.
Pro určení výše náhrady bolestného a za ztížení společenského uplatnění je základem lékařské posouzení, které ohodnotí utrpěnou újmu počtem bodů, a za každý bod se poskytuje náhrada. Původně byla hodnota jednoho bodu stanovena částkou 10,- Kč (srov. § 16 vyhlášky č. 45/1964 Sb. , § 31 vyhlášky č. 7/1962 Sb. , § 7 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ), s účinností od 1. 9. 1981 činila 15,- Kč za jeden bod (vyhláška č. 76/1981 Sb. ), a vyhláškou č. 54/1993 Sb. byla s účinností od 29. 1. 1993 výše odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění určena částkou 30,- Kč za jeden bod.
V daném případě má žalobce podle ust. § 23 odst. 1 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci nárok na náhradu za poškození zdraví, k němuž došlo v letech 1954 – 1960, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení výše náhrady, neboť výši hodnoty bodu bylo třeba stanovit podle vyhlášky č. 54/1993 Sb.
Rozhoduje-li soud o nároku na bolestné a ztížení společenského uplatnění, musí vycházet z takové výše náhrady, která přísluší podle právního předpisu, jenž na daný případ dopadá. Pro závěr, zda je na místě aplikace vyhlášky č. 32/1965 Sb. , ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb. , č. 76/1981 Sb. a č. 54/1993 Sb. , je proto určující čl. II vyhlášky č. 54/1993 Sb.
Podle čl. II. vyhlášky č. 54/1993 Sb. , kterou se mění vyhláška ministerstev zdravotnictví a spravedlnosti, Státního úřadu sociálního zabezpečení a Ústřední rady odborů č. 32/1965 Sb. , o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 84/1967 Sb. a vyhlášky č. 76/1981 Sb. , se bolest a ztížení společenského uplatnění z poškození na zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, posuzují podle dosavadních předpisů.
Tato vyhláška nabyla účinnosti dnem 29. 1. 1993. Znamená to, že náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění se stanoví podle vyhlášky č. 54/1993 Sb. ve výši 30,- Kč za jeden bod, jestliže bolest a ztížení společenského uplatnění vznikly až po 29.1.1993 (i když by k poškození na zdraví došlo v době přede dnem 29.1.1993). Pokud v době před 29.1.1993 došlo nejen ke škodní události (úrazu, nemoci z povolání nebo jinému poškození na zdraví), ale také ke vzniku bolesti nebo ztížení společenského uplatnění, postupuje se podle \"dosavadních předpisů\", tj. podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. , ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb. a č. 76/1981 Sb. , tedy 15,- Kč za jeden bod.
Škoda spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká, jakmile po škodné události (poškození zdraví) a případném léčení se ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé následky úraz (či jiné poškození zdraví) zanechal, tedy zda vůbec a v jakém rozsahu došlo ke ztížení společenského uplatnění poškozeného.
Z hlediska ztížení společenského uplatnění se zdravotní stav žalobce po poškození zdraví, k němuž došlo v letech 1954 – 1960, ustálil nepochybně ještě před účinností vyhlášky č. 54/1993 Sb. (před 29.1.1993), a rovněž ke vzniku bolesti došlo přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky. Už z toho důvodu nelze přisvědčit dovolateli, že v jeho případě měla být při určení výše náhrady aplikována vyhláška č. 54/1993 Sb. Okamžik, ke kterému byly poprvé znalcem bodově ohodnoceny následky poškození zdraví žalobce, není pro posouzení výše náhrady bolestného a za ztížení společenského uplatnění ve smyslu ustanovení čl. II vyhlášky č. 54/1993 Sb. rozhodující.
Odvolací soud, který při stanovení výše náhrady vycházel z vyhl. č. 32/1965 Sb. , ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb. a č. 76/1981 Sb. , tj. ve znění účinném do 29.1.1993, přehlédl, že podle § 14 této vyhlášky bolesti a ztížení společenského uplatnění z poškození na zdraví, které bylo způsobeno přede dnem počátku účinnosti této vyhlášky, a pokud jde o nemoc z povolání z takové nemoci, která byla zjištěna před tímto dnem, se posuzují podle dosavadních předpisů.
Jestliže k poškození zdraví žalobce, z něhož vznikly bolesti a ztížení společenského uplatnění, došlo před účinností vyhlášky č. 76/1981 Sb. (tj. před 1. 9. 1981), která stanovila 15,- Kč za jeden bod, je zřejmé, že její aplikace nebyla v daném případě na místě. To však nic nemění na věcné správnosti zamítavého výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, který byl předmětem dovolacího přezkumu.
Nelze však souhlasit s názorem odvolacího soudu o počátku prodlení žalované.
Podle ustanovení § 517 odst. 1 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle ustanovení § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Jde-li o nárok na odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb. , o soudní rehabilitaci, náleží poškozenému právo na úrok z prodlení z neuhrazené částky náhrady škody, na niž má nárok, po uplynutí lhůty šesti měsíců, stanovené k uspokojení nároků poškozeného ústředním orgánem státu.
Šestiměsíční lhůta k uspokojení nároku žalobce na náhradu škody na zdraví uplynula dne 4. 6. 1991. Je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že žalovaná nebyla od tohoto okamžiku v prodlení s plněním dluhu, neboť žalobce ji řádně nevyzval k jeho splnění. Aby výzva věřitele dlužníkovi vyvolala splatnost jeho pohledávky, součástí výzvy ke splnění peněžitého dluhu musí být specifikace dluhu co do jeho výše dostatečně určitým způsobem. Forma výzvy k plnění není předepsána a není-li výzva učiněna dříve, za kvalifikovanou výzvu se považuje žaloba. Žalobce sice požádal o odškodnění, avšak ani v žalobě neuvedl, jakou částku požaduje, teprve v podání z 12. 4. 1996 uvedl výši, v jaké požaduje od žalované plnění. Toto doplnění žaloby, ve kterém žalobce výši požadované náhrady za poškození zdraví vyčíslil na 508.500,- Kč, bylo žalované předáno při jednání soudu dne 16. 4. 1996 a tohoto dne byla tedy žalovaná řádně vyzvána k plnění. Splatnost nastala následujícím dnem a od tohoto okamžiku je žalovaná v prodlení, a to s plněním částky odpovídající dvojnásobku základního bodového ohodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění žalobce. Okolnost, zda byl žalované předtím nebo následně doručen posudek z oboru zdravotnictví, obsahující bodové ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění žalobce, není z hlediska počátku prodlení žalované s plněním peněžitého dluhu právně významná.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu na otázku počátku prodlení žalované, není správný, a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. o. s. ř. je naplněn.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 16 % úroku z částky 122.850,- Kč od 23. 12. 1994 do 1. 6. 1998, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( § 243b odst. 1 , 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v dalších výrocích z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a proto dovolací soud dovolání žalobce ve zbývajícím rozsahu zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu