Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 772/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky REALIS - INVEST, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, (adresa pro doručování: Frýdlant nad Ostravicí, Elektrárenská 125), proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011 č. j. -291, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2010 č. j. -230 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2009 č. j. -179, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v a 4, , d (dále jen " ").

Shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo v řízení o žalobě M. K. na vyloučení věci z konkursní podstaty, směřující proti žalovanému Pavlu Gerö, správci konkursní podstaty P. W., za účasti stěžovatelky jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, rozhodnuto, že konkrétní nemovitosti v k. ú. Jablonecké Paseky se vylučují ze soupisu majetku konkursní podstaty zmíněného úpadce. Krajský soud dospěl k závěru, že žalobkyně je vlastníkem sporných nemovitostí a zástavní právo k nim nevzniklo, neboť pohledávka AB Banky, a. s., resp. stěžovatelky jako její právní nástupkyně ve výši 53 mil. ATS, jež měla být zástavním právem zajištěna, neexistuje (a to na rozdíl od pohledávky 8 mil. DEM), protože vůbec nevznikla - uvedená banka záruku za 53 mil. ATS totiž neposkytla, resp. tato záruka byla zrušena (odstřižením avalu od směnky).

K odvolání žalovaného a stěžovatelky Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil ( ).

Žalovaný i stěžovatelka napadli rozsudek Vrchního soudu dovoláním, avšak Nejvyšší soud je ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl s tím, že v případě stěžovatelky nebylo podáno oprávněnou osobou a v případě žalovaného není přípustné, a to ani podle

Ústavní soud usnesením

sp. zn.

ze dne 9. 2. 2012 ústavní stížnost stěžovatelky proti výše specifikovaným rozsudkům - tj. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2010 č. j. -230 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2009 č. j. podala souběžně s dovoláním (evidovaným Nejvyšším soudem pod sp. zn. ), odmítl jako zjevně neopodstatněnou [ ].

V pořadí druhou ústavní stížnost směřující proti shodným rozsudkům Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem (viz výše) podala stěžovatelka poté, co Nejvyšší soud rozhodl o jejím dovolání již zmíněným usnesením ze dne 16. 11. 2011 č. j. -291. Stěžovatelka toto usnesení dovolacího soudu zahrnula do petitu ústavní stížnosti, její odůvodnění nicméně převzala - bez doplnění argumentace - z návrhu ve věci

sp. zn.

; co do rekapitulace její polemiky s obecnými soudy lze tudíž jen odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012 (shora), v této věci vydané.

Ústavní soud je podle y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

Tato zásada se přiměřeně uplatní i v dané věci.

Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl proto, že vedlejší účastník (ve smyslu ) z důvodů popsaných (mimo jiné) v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5 2003 sp. zn. , uveřejněném pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není osobou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku oprávněnou.

Přestože stěžovatelka tento úsudek jakkoli nezpochybnila, patří se zaznamenat, že otázku nedostatku aktivní legitimace vedlejšího účastníka k podání dovolání posuzoval Ústavní soud kupř. v usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 5. 2007 a usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 4. 2012, přičemž interpretační závěry, které Nejvyšší soud učinil součástí své konstantní judikatury (a uplatnil též v usnesení nyní napadeném), shledal ústavněprávně konformními.

Obdobné se - v kontextu ústavněprávním - prosadí (tím spíše) i ve vztahu k té části ústavní stížnosti, jež směřuje proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť zde jde o přezkum rozhodnutí, která již dříve Ústavní soud posuzoval a usnesením

sp. zn.

ze dne 9. 2. 2012 aproboval. Na odůvodnění tohoto - stěžovatelce známého rozhodnutí - pak postačí odkázat.

Je tedy namístě uzavřít, že se stěžovatelce porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo, a že její ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Jako takovou ji Ústavní soud podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Ve vztahu k rozsudkům Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem nelze vyloučit ani posouzení přísnější, jmenovitě ve smyslu ustanovení , podle kterého soudce zpravodaj usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení (dovolání bylo ex lege nepřípustné), pročež se neprosadí zásada vyslovená v , že lze podat ústavní stížnost i proti rozhodnutí, které bylo tímto mimořádným opravným prostředkem napadeno, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti běží již od doručení onoho rozhodnutí "předchozího". Vzhledem k tomuto nezpochybnitelnému (stěžovatelkou ostatně neoponovanému) úsudku se bezprostředně v dané věci nosné důvody usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 29. 3. 2011, resp. rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, stížnost č. 35836/05, neuplatní.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu