Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2722/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GRATO spol. s r. o., se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou AK se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2012 č. j. -66, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení y a d (dále jen " "), zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydaného v jeho občanskoprávní věci, a to v té části jeho výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech tohoto řízení.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zavázal žalovanou J. N. zaplatit stěžovateli 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku Ostrava a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již stěžovatel nabyl postoupením, a o nákladech tohoto řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 2 220 Kč.

V odůvodnění nákladového výroku soud (s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

či

sp. zn.

,

sp. zn.

, jakož i čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007) dospěl k závěru, že i v této části musí rozhodnutí směřovat k spravedlivému uspořádání mezi stranami; za spravedlivé přitom nelze považovat přiznání náhrady nákladů za zastoupení advokátem ve výši, která přesahuje hodnotu vymáhaného plnění, jestliže současně "zcela neodpovídá hodnotě práce, kterou musel advokát na zastupování vynaložit", jak tomu bylo v dané ("jednoduché") věci. S podrobným zdůvodněním pak vysvětlil, že jako "prostředek ke snížení" náhrady nákladů (vypočtené podle v částce 8.220 Kč) je namístě užít (spíše než ustanovení ) ustanovení , věty první za středníkem, , a přiznat náhradu sice zcela, avšak podle , a to i při vědomí kolize se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. .

V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle oponuje závěrům soudu, který mu jako procesně úspěšnému účastníku řízení nepřiznal náhradu jeho nákladů a tvrdí, že rozhodnutí soudu překročilo v rozporu s principem právní jistoty meze předvídatelného rozhodování obecných soudů. Tvrdí rovněž, že soud měl možnost k dosažení spravedlnosti mezi účastníky využít svého moderačního práva dle či , avšak pouze při posouzení všech okolností případu. Poukazuje též na nedostatečnou právní úpravu v oblasti opravných prostředků s tím, že "nemožnost opravného prostředku proti výroku o náhradě nákladů řízení v bagatelních věcech ... je zjevně v rozporu s požadavkem proporcionality mezi takovými omezeními a ochranou základních lidských práv".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti primárně dovolává - jakožto rozhodného ústavněprávního argumentu - porušení y, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu se dostalo náležitého postavení účastníka řízení; z y neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

V této souvislosti je pak významné, že posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu v řízení v rozhodném smyslu připodobňuje svojí argumentací s jinými ústavními stížnostmi téhož stěžovatele, o nichž Ústavní soud již rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné odmítl.

I v nyní projednávané věci je namístě úsudek, že napadené rozhodnutí nelze kvalifikovat jako "svévolné" či excesivní, jestliže obecný soud své rozhodnutí určitým způsobem odůvodnil, a uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního akceptovatelné (viz též usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 8. 10. 2002, na které se soud odvolával).

Je přiléhavé připomenout, že v připodobitelných věcech ústavních stížností stěžovatele Bazcom, a. s., vycházejících z řízení, ve kterých obecný soud náklady advokátního zastoupení nepřiznal (jako nikoli účelně vynaložené), Ústavní soud konstatoval, že "... pokud ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený" (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 27. 12. 2011). V nálezu

sp. zn.

ze dne 29. 3. 2012 pak Ústavní soud nabídl obecným soudům i jiné možnosti hodnocení nákladových výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob", jež bude pokládat též za ústavně konformní (viz též pozdější usnesení

sp. zn.

).

K námitce ohledně nepřípustnosti opravného prostředku proti výroku o nákladech řízení v bagatelních věcech Ústavní soud odkazuje na své rozhodnutí ve věci

sp. zn.

, podle nějž "z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí" (obdobně též kupř.

sp. zn.

,

sp. zn.

).

Lze proto uzavřít, že se stěžovateli ani nyní porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo, a že jeho ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu