Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3449/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti Tessile ditta a.s., Praha, Ve Studeném 117/15a, zastoupené JUDr. Pavlem Truxou, advokátem Advokátní kanceláře v Rokycanech 1, Josefa Knihy 177, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 9.2010 č.j. -48, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se s odvoláním na porušení a d (dále jen) domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku okresního soudu, kterým mu byly přiznány náklady řízení ve výši 2 220 Kč.

Stěžovatel se domáhal vydání rozhodnutí, kterým soud uloží žalované zaplacení částky 968 Kč s úrokem z prodlení a náhrady nákladů řízení ve výši zaplaceného soudního poplatku a odměny advokáta dle vyhl. č. , v platném znění a vyhl. č. , v platném znění (6 420 Kč, včetně daně z přidané hodnoty). Částka 968 Kč představovala přirážku za jízdné, uloženou žalované Dopravním podnikem hl. m. Prahy, a. s. Tato pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávky postoupena stěžovateli.

Okresní soud zavázal žalovanou k úhradě žalované částky s úrokem z prodlení a nákladů řízení ve výši Kč 2 220, neboť shledal důvody pro aplikaci Rozhodnutí odůvodnil tím, že poměr žalované částky k výši odměny za zastupování v této věci může být okolností případu, která umožňuje soudu určit odměnu za zastupování advokáta podle sazeb dle , neboť dle soudu nelze tolerovat stav, kdy dlužník má hradit náklady soudního řízení ve výši několikanásobně převyšující částku jeho dluhu. Splnění povinnosti dlužníka vůči věřiteli musí směřovat k obnovení spravedlnosti mezi účastníky, přičemž v daném případě jde o nerovné postavení věřitele a dlužníka. Dlužník, který nesplní řádně a včas své závazky, by měl nést přiměřeně následky svého chování a povinnost nahradit věřiteli účelně vynaložené náklady spojené s vymáháním pohledávky. Tato povinnost by dle soudu neměla sloužit k obohacování věřitele či jeho zástupce.

Dle stěžovatele skutečnost, že náklady řízení, určené podle podzákonného předpisu, převyšují pohledávku, nemůže být bez dalšího posouzena jako zvláštní okolnost, která může soud vést k aplikaci moderačního práva dle a přiznání náhrady nákladů řízení v nižší výši. Žalovaná vědomě porušila povinnost vyplývající ze smlouvy o přepravě osob, sankce ve formě přirážky k jízdnému jí byla uložena po právu a žalovaná v dostatečném časovém předstihu věděla i o následcích včasného nezaplacení přirážky k jízdnému.

K právnímu názoru soudu, dle nějž přiznání požadované odměny advokáta je s ohledem na výši žalované pohledávky v rozporu s dobrými mravy či způsobuje nerovné postavení účastníků řízení, stěžovatel poukazuje na skutečnost, že výši odměny při sporu o hodnotě nižší než 1000 Kč stanovilo Ministerstvo spravedlnosti již v roce 2000 (s novelou v roce 2006 - vyhl. č. ) příslušným ustanovením vyhl. č. a nepochybně zvážilo přiměřenost této částky k hodnotě sporu. Stěžovatel namítá, že nemravným je především jednání žalované, která si byla vědoma, že použitím dopravního prostředku bez uhrazení jízdného získá oproti ostatním řádným cestujícím neoprávněnou výhodu.

Stěžovatel rovněž namítá, že snížení odměny advokáta v rámci přiznání náhrady nákladů řízení je zcela ojedinělým rozhodnutím soudu, které je s ohledem na rozhodovací praxi jiných soudů a soudců v těchto věcech nesystémové, čímž byl tak narušen princip právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování. Poukazuje i na to, že mu soud nedal prostor pro to, aby se k uplatnění moderačního práva vyjádřil.

Stěžovatel dále uvádí, že přiznaná náhrada nákladů řízení je příslušenstvím pohledávky, kterou má jeho zastupující advokát povinnost klientovi zúčtovat, a jde jednoznačně o pohledávku (právo) stěžovatele, nikoliv jeho právního zástupce. Nejedná se o částku, která je automaticky odměnou advokáta za právní služby. Nákup a vymáhání dobrovolně nesplacených pohledávek je legitimní, zákonem stanovený (povolený) a předvídaný způsob správy a rozmnožování soukromého vlastnictví, který tak svojí podstatou nemůže být nemravný. Stěžovatel pro případ soudního uplatnění zakoupené pohledávky vůči dlužníku legitimně očekával, že se mu dostane plné náhrady nákladů řízení, když plnil veškeré podmínky, které právní úprava pro vznik práva na ně stanoví.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných muu ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že ve své rozhodovací praxi, týkající se otázky náhrady nákladů řízení, opakovaně konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by však mohla nabýt ústavně právní dimenze, a to zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení v projednávané věci však zjištěna nebyla.

Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, přičemž z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že dodržení zásad spravedlivého procesu vyžaduje, aby obecný soud své rozhodnutí odůvodnil srozumitelně, a to se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní. Z uvedeného hlediska nelze okresnímu soudu nic vytknout, neboť v odůvodnění napadeného usnesení v souladu s srozumitelně vyložil, v jakých skutečnostech spatřoval důvody pro postup dle , přičemž jeho výše nastíněné závěry ani nelze považovat za ústavně nekonformní. Řádně odůvodněný právní závěr obecného soudu, učiněný v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci jeho volné úvahy, Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat, neboť jak již bylo řečeno, je to právě obecný soud, který musí v rámci svého uvážení s přihlédnutím k specifiku individuální věci rozhodnout, zda okolnosti případu odůvodňují, aby náklady řízení byly určeny podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Ústavní soud v neposlední řadě uvádí, že napadené rozhodnutí konvenuje s řadou jeho předchozích rozhodnutí, v nichž ve srovnatelných věcech odmítl ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelé rovněž napadali postup soudu, který při rozhodování o nákladech řízení (jehož předmětem byly také částky představující nezaplacenou přirážku k jízdnému) aplikoval ust. (např.

sp. zn.

,

, /2002,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

a řada cca 200 dalších rozhodnutí).

Nadto Ústavní soud připomíná, že předmětná částka je bagatelní, což zákonodárce uznal za důvod nepřípustnosti odvolání ( ), přičemž jak Ústavní soud již ve své dřívější rozhodovací praxi dal najevo, v takových případech - snad s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne ze shora uvedeného, napadené rozhodnutí považovat nelze - je ústavní stížnost vyloučena.

Za situace, kdy ustanovení postup zvolený okresním soudem umožňuje a případná argumentace stěžovatele může být založena jen na přesvědčení o vhodnosti použití jím předloženého výpočtu nákladů řízení, aniž by bylo třeba provádět jakákoliv další zjištění, nelze ani požadavek na předvídatelnost rozhodnutí vykládat natolik extenzivně, že by soud byl nucen vždy seznámit účastníky řízení se svým konečným závěrem ohledně výše přiznaných nákladů řízení předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí.

Ústavní soud vzhledem k argumentaci ústavní stížnosti dodává, že jednání žalované lze zcela nesporně označit jako nežádoucí a oprávněně sankcionované formou přirážky k jízdnému. Stejně tak je nesporné, že v případě dobrovolného nezaplacení uložené sankce je věřitel oprávněn dlužnou částku vymáhat a má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Projednávaná věc je však specifická tím, že náhrady nákladů se nedomáhá věřitel, kterému žalovaná způsobila újmu jízdou bez platného cestovního dokladu, ale věřitelem je stěžovatel, který se jím stal v důsledku postoupení pohledávky, a to jak sám uvádí za účelem rozmnožení soukromého vlastnictví. Skutečnost, že zákon povoluje nákup a vymáhání dobrovolně nesplacených pohledávek, však automaticky neznamená, že je možné stěžovatelem uvedeného cíle dosahovat prostřednictvím institutu "práva na náhradu nákladů řízení" a požadovat přiznání náhrady nákladů řízení ve výši až několikanásobně vyšší, než činil vlastní dluh žalovaného. Jak vyplývá z předchozí judikatury Ústavního soudu, právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv nástrojem, který by mohl být v důsledku mechanické aplikace, bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou, zneužíván k dosažení výhod. Nalézt proporci mezi právem věřitele na náhradu účelně vyložených nákladů, a to i specifických nákladů subjektu, který se stal věřitelem v důsledku postoupení pohledávky, a povinností dlužníka nést náklady řízení vzniklé v důsledku nezbytnosti soudního vymáhání pohledávky, je právě úkolem obecného soudu. Obecný soud přitom musí zvažovat jak právo věřitele na náhradu nákladů řízení, tak přihlížet i k tomu, aby dlužník nebyl v podstatě opětovně a mnohem tvrději sankcionován prostřednictvím povinnosti k úhradě nákladů řízení ve výši několikanásobně převyšující dlužnou částku.

Ústavní soud uzavírá, že stěžovateli se nepodařilo prokázat namítané porušení základních práv, v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Z dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že obecný soud má prostor pro diskreční oprávnění stanovit náhradu nákladů řízení podle právního předpisu o mimosmluvní odměně, odůvodňují-li to okolnosti případu. Závěr odvolacího soudu, dle nějž v projednávané věci byly dány důvody pro aplikaci ust. , je závěr přijatý v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci a Ústavní soud jej za situace, kdy napadenému rozhodnutí nelze z ústavního hlediska nic vytknout, není oprávněn přehodnocovat.

K námitce stěžovatele, že v praxi obecných soudů je postupováno nejednotně, Ústavní soud uvádí, že sjednocování výkladu právních předpisů obyčejného práva v činnosti obecných soudů je věcí Nejvyššího soudu, nikoli Ústavního soudu.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, okresní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy pátéy, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu