Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3177/09

Ústavní soud rozhodl dne 4. února 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. Ladislavem Kreslem, advokátem v Českém Krumlově, Plešivec II, proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 9. 2009 č. j. -39, spojené s návrhem na zrušení , , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 6. 11. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 9. 2009 č. j. -39 a současně podal návrh na zrušení , , ve znění pozdějších předpisů.

Ze stěžovatelem předložených kopií rozhodnutí v dané věci vyplývá, že obchodní společnost podala proti stěžovateli žalobu pro částku 1 490,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud dne 24. 9. 2009 výrokem I rozsudku žalobě vyhověl a výrokem II rozsudku uložil stěžovateli povinnost nahradit obchodní společnosti náklady řízení ve výši 8 454,- Kč. Současně soud účastníky poučil o nepřípustnosti odvolání ( ). Následně dne 14. 10. 2009 vydal okresní soud opravné usnesení ve smyslu , kterým opravil výši nákladů řízení ve výroku II rozsudku na částku 11 475,- Kč a rovněž opravil i část odůvodnění rozsudku týkající se nákladů řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vylíčil průběh událostí - podepsání smlouvy o dílo (spočívající ve vytvoření propagace a jejího umístění na internetových stránkách) a uznání dluhu dne 5. 9. 2006, další postup stěžovatele po podpisu smlouvy, zejména odstoupení od smlouvy a reakce obchodní společnosti, návštěva jeho právního zástupce u obchodní společnosti v roce 2008.

Stěžovatel namítl, že ve věci byla podstatná otázka, zda se jednalo o spotřebitelskou smlouvu, avšak okresní soud se tímto vůbec nezabýval. Dle stěžovatele jde o spotřebitelskou smlouvu o dílo (je třeba aplikovat , a 3, věta první, odst. 2 a 3 ). Uvedl, že nepodniká a smlouva byla značně nevýhodná pro stěžovatele jako objednatele díla (měl platit "sankci" při nezaplacení ceny díla včas, zatímco ve smlouvě nebylo v rozporu s uvedeno, do kdy má být dílo provedeno, a nebyla zde ani smluvena sankce pro případ, pokud by obchodní společnost propagaci nevytvořila a neumístila na internetových stránkách) a smlouva byla uzavírána v objektu, který není provozovnou obchodní společnosti a nebyl ani řádně označen vizitkou obchodní společnosti (stěžovatel předložil 3 své fotografie). Dle stěžovatele mohl od (této spotřebitelské) smlouvy odstoupit do 14 dnů, resp. do jednoho roku. Stěžovatel uvedl, že soud důkazy provedl, ale tyto nesprávně hodnotil a otázkou spotřebitelské smlouvy se nezabýval. Dle stěžovatele soud postupoval při aplikaci právních norem svévolně. Stěžovatel rovněž namítá, že propagace neměla být vůbec umísťována, neboť od smlouvy hned druhý den (6. 9. 2006) odstoupil. Poukazuje také na to, že uznání závazku bylo podepsáno v týž den jako smlouva o dílo, tedy jde o součást smlouvy. Z výše uvedených důvodů považuje stěžovatel výrok I rozsudku za rozporný s d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o uložení stěžovateli povinnosti zaplatit částku 1 490,- Kč s příslušenstvím. Jedná se o tzv. bagatelní částku, u které není přípustné odvolání ani dovolání - a . Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

, všechny dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jedná se zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.

Takové extrémní protiústavní vybočení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Okresní soud dostatečně naplnil požadavky , když uvedl stručně a přehledně skutková zjištění (obsah smlouvy, provedení propagace, nezaplacení ceny včas, uznání dluhu), co má za prokázané a rovněž právní hodnocení. Je zřejmé, že soud danou smlouvu posoudil jako smlouvu o dílo, s čímž se stěžovatel ztotožňuje. Ze závěrů soudu v otázce odstoupení od smlouvy (resp. v otázce prokázání možnosti odstoupení od smlouvy) je pak zřejmé, že smlouvu současně za spotřebitelskou smlouvu nepovažoval; stěžovatel přitom poukazoval na spotřebitelské smlouvy právě z důvodu možného odstoupení. Ústavní soud neshledal, že by právní závěry soudu v dané věci extrémně vybočily ze skutkových zjištění soudu, resp. toho, co bylo v řízení prokázáno.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Stěžovatel podal s ústavní stížností také návrh na zrušení . Namítl, že pokud u bagatelních věcí není možno podat odvolání, není zajištěna nestrannost, neboť v celém procesu rozhoduje jediný soudce bez možnosti korekce jeho závěrů (soudy si při vědomí, že nebudou korigovány odvolacím soudem, svou práci ulehčují). Omezování možnosti podat odvolání nevede k posílení práva, ale k pouhému ulehčení soudům. Stěžovatel uvádí, že každý se může někdy zmýlit, proto by vždy měla být možnost podat odvolání. Namítá také, že dle se nepřihlíží k příslušenství pohledávky, avšak náklady řízení často tuto pohledávku převyšují. Stěžovatel poukazuje na to, že zatímco částka může být bagatelní z hlediska soudcovského platu, není bagatelní z pohledu běžného občana. Z výše uvedených důvodů považuje stěžovatel napadené ustanovení za rozporné s y.

Z vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu (nebo jeho části) má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Tento návrh tedy "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu . Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud tedy rovněž odmítl návrh na zrušení .

Argumentace stěžovatele proti není opodstatněná a nenasvědčuje, že by toto ustanovení bylo v rozporu s y. Pokud jde o stěžovatelův obecný nesouhlas s výší peněžitého (dolního) limitu pro přípustnost odvolání, Ústavní soud konstatuje, že právo na přístup k soudu není (již pojmově) absolutní; práv je možno se u soudu domáhat za stanovených podmínek. Takovými jsou např. lhůty pro podání procesního prostředku či omezení týkající se přípustnosti procesních prostředků (především podávaných u vyšších soudních instancí). Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně ani dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních ( Protokolu č. 7 k Úmluvě). Jednostupňové (v případě stěžovatele) či případně dvoustupňové soudnictví, zejména ve věcech objektivně bagatelního významu (zvlášť pokud je dáno rozumné a přiměřené peněžité omezení zohledňující svou výší i stupeň soudní soustavy), tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí. Ačkoliv stěžovatel ve svém návrhu poukazuje na současnou hranici bagatelních věcí pro odvolání ve výši 10 000,- Kč, kterou považuje za vysokou, je faktem, že v jeho věci šlo o částku nedosahující ani 2 000,- Kč, která odpovídala limitu dle právní úpravy účinné do 30. 6. 2009. Vyloučení bagatelních věcí z přezkumu odvolacího soudu (příp. u vyšších limitů pak z přezkumu soudu dovolacího) není v obecné rovině v rozporu s y. Zákonný postup dle tedy v dané věci nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2010

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu