Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 72/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti L. B., zastoupeného Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem na adrese Praha 7, U Studánky 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2009 č. j. -117 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011 č. j. -131, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. ledna 2012, stěžovatel podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), navrhoval zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2009 č. j. -117 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na svobodnou volbu povolání dle d (dále jen ""), právo na ochranu zdraví dle a y a právo na soudní ochranu dle y.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou dne 27. prosince 2007 domáhal po žalované ČSOB pojišťovně, a. s., zaplacení částky 513 000,- Kč jako mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle , o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Stěžovatel utrpěl dne 4. června 2006 velmi vážný úraz při dopravní nehodě zaviněné řidičem motorového vozidla Škoda Fabia Combi J. H., jakožto zaměstnancem společnosti INSTAPLAST Praha, a. s., pojištěné pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla u žalované. Stěžovateli byla vyplacena zákonná náhrada škody, stěžovatel je však přesvědčen, že s ohledem na zdravotní následky se u něho jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a proto žádal přiměřené zvýšení ztížení společenského uplatnění. Obvodní soud dovodil, že stěžovatel předpoklady dovozované ustálenou soudní judikaturou pro možnost mimořádného zvýšení odškodnění nesplňuje. Proto rozsudkem ze dne 23. dubna 2009 č. j. -101 žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem napadeným ústavní stížností ze dne 29. září 2009 č. j. -117 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu i dovoláním. Nejvyšší soud usnesením dne 26. října 2011 č. j. -131 dovolání jako nepřípustné odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že odvolací soud nerespektoval právo stěžovatele na spravedlivou náhradu za ztrátu svého zdraví, zvýhodnil "škůdce", stěžovateli neposkytl ochranu právům nezaviněně poškozeného a tím stěžovateli upřel právo na spravedlivý proces. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod

sp. zn.

,

,

a

.

Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a obsahem ústavní stížnosti. Ačkoli stěžovatel v ústavní stížnosti cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011 č. j. -131 a připojil i kopii tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožadoval. V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatele, neboť je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( a 4 ). Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20.4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání a má za to, že ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných muy (dále jen "") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, vedou k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění vydaných rozhodnutí vyplývá, že soud prvního stupně se celou věcí velmi podrobně zabýval, provedl rozsáhlé dokazování a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Odvolací soud poté přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání a podrobně rozvedl své rozhodovací důvody. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil, přičemž konstatoval, že právo mimořádného zvýšení odškodnění, které je vyhrazeno pouze soudu, přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění podle dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození zdraví a kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v tom závěru, že o takový případ se ve věci stěžovatele nejedná, neboť žádný z těchto předpokladů nebyl prokázán. Oprávněností nároku se zabýval ve svém odmítavém usnesení i dovolací soud, který stěžovateli vysvětlil, že právní posouzení zjištěného skutkového stavu obecnými soudy (jež dovolacímu přezkumu nepodléhá), odpovídá právním závěrům vyplývajícím z ustálené judikatury.

Při zvažování oprávněnosti žaloby dle ustanovení nepochybně záleží vždy na okolnostech konkrétního případu. Z hlediska ochrany ústavnosti se však musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2012

sp. zn.

dostupný na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v posuzované věci nenašel nic, co by nasvědčovalo tomu, že by ve věci rozhodující soudy svévolně přehlédly některé stěžovatelovy argumenty či námitky, jejichž význam by mohl vést k rozhodnutí v jeho prospěch. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněnýchu a Úmluvou.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování ( a y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 9. května 2012

Vlasta Formánková v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu