Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 988/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Tomáše Navrátila, zastoupeného JUDr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, ul. 28 října 31, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení a d (dále jen "") a ustanovení y (dále jen "") - zrušil shora označený rozsudek odvolacího soudu, vydaný v jeho občanskoprávní věci.

Krajský soud v Praze, vázán právním názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. , potvrdil rozsudek ze dne 30. 9. 2009 sp. zn. , jímž Okresní soud v Mělníku zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se na žalovaných (Miroslavě Pipotové a společnosti Allianz pojišťovna, a. s.) domáhal, aby mu (společně a nerozdílně) zaplatily 208 907 Kč s příslušenstvím na náhradě za ztrátu na výdělku a 252 000,- Kč z titulu ztížení společenského uplatnění. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady škody na zdraví, jež mu byla způsobena při dopravní nehodě zaviněné první žalovanou, při níž utrpěl dislokovanou zlomeninu levé stehenní kosti a zlomeninu baze dolního článku prstu levé ruky bez dislokace. Druhá žalovaná stěžovateli uhradila bolestné ve výši 42 600,- Kč, bolestné za operace částkou 12 000,- Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 40 383 Kč a měsíční rentu ve výši 5 100 Kč (posléze zvýšenou na 5 400 Kč); současně uhradila stěžovateli náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 126 000 Kč. Jelikož stěžovatel s výší poskytnutého odškodnění nesouhlasil, zahájil předmětné řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v souzené věci byl porušen princip proporcionality; první žalovanou mu byly způsobeny zdravotní postižení s trvalými následky, dosahující stavu částečné invalidity s výrazným zdravotním poškozením - zkrácením dolní končetiny s negativní prognózou na degenerativní změny páteře, nemožností nadále provozovat sportovní a kulturní aktivity a se značným dopadem rovněž do rodinného života (a následným rozpadem manželství). Přiznání částky 252 000 Kč jako náhrady za ztížení společenského uplatnění proto považuje za rozhodnutí zcela "necitlivé a nespravedlivé", nesoucí "znaky zvůle soudu", a které nepředstavuje řádné a zákonné odškodnění.

Ve vztahu k části týkající se náhrady za ztrátu na výdělku stěžovatel namítá, že ke ztrátě na výdělku nedošlo v důsledku situace na trhu práce (jak dovodily obecné soudy), nýbrž pouze proto, že v důsledku inkriminovaného zdravotního poškození nebyl schopen žádnou práci získat (nikoli tedy pro nedostatek jeho kvalifikaci odpovídajících pracovních míst, nýbrž pro jeho zdravotní poškození). Způsob, jakým obecné soudy (na základě stanovení tzv. fiktivního výdělku) dospěly k závěru, že nemá nárok na plné odškodnění ušlého výdělku, proto považuje stěžovatel rovněž za nesprávný a nespravedlivý.

Ústavní soud je podle ustanovení y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Dovolává-li se stěžovatel v ústavní stížnosti porušení ustanovení y (k porušení dovolávaného ustanovení y by mohlo dojít až v případě zjištění porušení práva na spravedlivý proces), je nutné již úvodem zdůraznit, že z tohoto ustanovení neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

V procesní větvi y jde o to, zda se stěžovateli dostalo možnosti uplatňovat zákonem zakotvená procesní práva; být řádným účastníkem řízení, mít možnost uplatňovat práva podání, vyjadřovat se k provedeným důkazům, navrhovat důkazy vlastní, mít přístup k opravným prostředkům atd.

Existenci tomu korespondujících vad řízení stěžovatel netvrdí, a Ústavní soud ji neshledává.

Deficit spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci, jehož se stěžovatel naopak dovolává, se projevuje - v obecné rovině - poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna ( ).

Tyto podmínky úspěchu ústavní stížnosti však stěžovatel nesleduje; toliko jí polemizuje s výsledkem řízení, dosaženým obecnými soudy, aniž by však tato polemika dosáhla - takto nastavené - ústavněprávní roviny; zpochybňuje jí pouze věcnou správnost tohoto výsledku, jež (jak shora pojednáno) referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu není.

Z pohledu judikatury Ústavního soudu k odškodňování ztížení společenského uplatnění vycházejících z ustanovení stojí za zaznamenání, že je jí zdůrazněn požadavek individuálního přístupu a konkrétního posouzení (srov. např. usnesení

sp. zn.

), založený na objektivních a rozumných důvodech, a aby mezi přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti [srov. nález

sp. zn.

(N 64/64 SbNU 735)]. Obecným soudům je k dispozici široký prostor pro individuální uvážení, jenž naopak možnosti přezkumu ústavněprávního logicky významně zužuje; to pak nalézá výrazu v úsudku, že relevantní je v něm až výkladový nebo aplikační exces či svévole, což však v dané věci spatřovat nelze, a to ani v případě, že by eventuálně bylo k dispozici i řešení stěžovateli příznivější.

Stěžovatel ve své kritice rozhodnutí odvolacího soudu přehlíží, že již samo základní bodové hodnocení a tomu odpovídající náhrada reflektují existenci stavu, kdy jeho společenského uplatnění je ztíženo, a tedy že přiznání konkrétního vícenásobku základní sazby nelze - bez dalšího - vyloučit z rámce obhajitelného zohlednění specifických následků "zvlášť těžkých" (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. ), a to následně odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí reflektoval.

Namítá-li stěžovatel dále, že obecné soudy dostatečně nezohlednily negativní prognózu jeho budoucího zdravotního stavu, je namístě připomenout, co již v jeho věci rovněž konstatoval Nejvyšší soud, že v takovém případě, objeví-li se zdravotní následky nad rámec dosud v daném řízení uvažovaný, otevírá se cesta pro nároky další (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. ).

Co do stěžovatelových námitek, jež se vztahují k té části rozhodnutí odvolacího soudu, jímž stěžovateli nebyla přiznána vyšší náhrada za ztrátu na výdělku, platí, že představují zjevnou oponenturu právnímu názoru, který vyjádřil v kasačním rozhodnutí v dané věci Nejvyšší soud, jenž je však již součástí dlouhodobě konstantní a konsolidované soudní praxe (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2000 sp. zn. ), jehož ratio je jednak obhajitelné, a jednak jeho uplatnění překáží, aby na jeho základě vydané rozhodnutí mohlo být (v ústavněprávní rovině relevantně) vystaveno kritice nepředvídatelnosti či aplikačního excesu. Stěžovatel ostatně proti němu věcnou argumentaci nepředkládá, soustředěn jen k tvrzení, že odvolacím soudem přijaté závěry jsou "nesprávné a nespravedlivé".

Jest tedy uzavřít, že se stěžovateli zásah do svých základních práv doložit nezdařilo.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V daném stádiu se přitom nejedná o řízení kontradiktorní.

Tak je tomu i v dané věci; jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost podle tohoto ustanovení bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu