Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4122/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupené Martinem Slimákem, advokátem se sídlem Lazarská 1719/5, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -123 ze dne 10. 10. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -106 ze dne 23. 1. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. -74 ze dne 6. 2. 2018 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka utrpěla v 17 letech při dopravní nehodě těžkou újmu na zdraví, pro kterou byla opakovaně operována a také hospitalizována v Psychiatrické nemocnici Bohnice a která na ní zanechala trvalé následky ve fyzické i psychické oblasti. Stěžovatelka se následně žalobou na náhradu škody na zdraví domáhala po České pojišťovně, a. s., náhrady za ztížení společenského uplatnění, resp. jeho zvýšení. O žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 shora označeným rozsudkem tak, že na ztížení společenského uplatnění stěžovatelce přiznal částku 84 000 Kč a v rozsahu částky 45 600 Kč žalobu zamítl. Dále ohledně zvýšení společenského uplatnění uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 284 000 Kč a co do částky 1 596 000 Kč žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že stran ztížení společenského uplatnění žalobě vyhověl i co do částky 45 600 Kč. Odvolací soud též částečně změnil zamítavý výrok o zvýšení společenského uplatnění a stěžovatelce přiznal dalších 111 000 Kč, jinak rozhodnutí nalézacího soudu v této části jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka zejména namítla nedostatečné zhodnocení újmy, kterou při dopravní nehodě utrpěla, což dle jejího názoru vedlo k výrazné disproporci mezi odškodněním spravedlivým a přiznaným. Rovněž soudům vytkla, že odmítly posoudit výši odškodnění podle právních předpisů účinných od 1. 1. 2014 podle ustanovení . Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se k otázce nároků vycházejících z ustanovení opakovaně vyjadřuje tak, že "záleží vždy na okolnostech konkrétního případu" (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 5. 2012), přičemž "z hlediska ochrany ústavnosti jde o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti" (viz nálezy

sp. zn.

ze dne 29. 3. 2012, N 64/64 SbNU 735, a

sp. zn.

ze dne 29. 9. 2005, N 186/38 SbNU 499). Široký prostor soudu pro individuální uvážení, založený relativně neurčitým pojmem "zvláště výjimečného případu hodného mimořádného zřetele" v citovaném ustanovení vyhlášky, možnosti ústavněprávního přezkumu významně zužuje (srov. kupř. usnesení

sp. zn.

ze dne 21. 6. 2011). To platí i pro stěžovatelčiny výhrady, že soudy odmítly posoudit výši odškodnění podle nového , neboť právě i zde vystupuje do popředí prvek mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele (srov. dikci ustanovení o. z.). Z ústavněprávního hlediska je tak rozhodující až výkladový nebo aplikační exces či libovůle. Jinými slovy, o protiústavní interpretaci tu jde teprve tehdy, představuje-li podaný právní výklad extrémní rozpor s principy spravedlnosti, anebo je-li zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen i odlišně.

Ústavní soud má za to, že zvláště odvolací soud se v nynější věci otázkou přiměřenosti odškodnění velmi podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, z jakých důvodů přiznané částky vyjadřují míru trvalých následků, jimiž stěžovatelka trpí, a současně respektují diferencovanost odškodnění ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu. Soudy přitom přihlédly ke všem podstatným okolnostem, zejména k míře zdravotního postižení, k trvalému negativnímu dopadu do rozličných sfér života stěžovatelky, jakož i k jejímu věku v době nehody. V souladu s výše odkazovanou judikaturou Ústavního soudu tedy vycházely jak z individuálních okolností případu, tak i ze soudních rozhodnutí vydaných v obdobných věcech.

Ani Nejvyšší soud nepochybil, pakliže dovolání stěžovatelky odmítl. Dovolací soud ve shodě se svojí dosavadní judikaturou ( ) zdůraznil nutnost rozlišení mezi okolnostmi konkrétního případu a mimořádnými důvody hodnými zvláštního zřetele, které jako referenční kritérium používá nový pro přiznání náhrady nemajetkové újmy za škodu vzniklou před nabytím jeho účinnosti. Pro naplnění těchto mimořádných důvodů požaduje vyšší míru výjimečnosti. V té spojitosti Nejvyšší soud odkázal na zvláštní část důvodové zprávy k návrhu nového , v níž je příkladmo zmíněno zavrženíhodné chování škůdce v podobě bezohledného sobectví či pohrdavého postoje k základním lidským hodnotám. Tento požadavek na vyšší míru výjimečnosti v ústavní rovině obstojí, neboť nelze odhlédnout od skutečnosti, že i škůdce musí mít v době škodného jednání možnost uvážit jeho následky mimo jiné též v kontextu v té době platného práva. Relevantní je tato skutečnost samozřejmě i pro pojišťovny. Stanoví-li pak pozdější právní úprava nová hlediska odškodnění, resp. pravidla pro určení výše náhrady, i za dřívější škodné skutky, představuje to určitý retroaktivní prvek, který je tak nutné vyvážit přísnými požadavky na jeho použití. Nejvyšší soud v té souvislosti přiléhavě poukázal na to, že není spravedlivé, aby škoda na zdraví způsobená třeba i ve stejný den byla odškodněna na základě rozdílných právních úprav jen v závislosti na tom, zda o odškodnění bylo požádáno a rozhodnuto před či naopak po nabytí účinnosti nové právní úpravy (srov. str. 3 napadeného usnesení). Toho si je ostatně sama stěžovatelka do jisté míry vědoma.

V projednávané věci tyto mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele nebyly soudy zjištěny. Dopravní nehodu, při níž stěžovatelka utrpěla fyzickou i psychickou újmu, způsobila řidička, která nejednala ze zavrženíhodné pohnutky. Šlo o selhání začínající řidičky, byť s tragickými důsledky (srov. bod 9 rozsudku odvolacího soudu). Těmto úvahám nemůže Ústavní soud nic vytknout. V podrobnostech lze na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí odkázat.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu