Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 114/12

Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti Ing. I. P., CSc., zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 26. října 2011, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 23. února 2011 a rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. ze dne 10. prosince 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručených , a d, jakož i porušení y ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených napadených rozhodnutí, byla tato vydána v řízení, v němž měla stěžovatelka postavení žalované a které bylo zahájeno k návrhu původního žalobce JUDr. V. P. na určení spoluvlastnictví garáže v žalobě označené k její ideální 1/3. Soud I. stupně po provedení dokazování vydal rozsudek shora označený, jímž určil, že právní nástupci původního žalobce jsou podílovými spoluvlastníky a to každý z nich v ideální 1/6 předmětné garáže. Odvolací soud tento rozsudek svým rozhodnutím v záhlaví označeným jako věcně správný potvrdil, když se ztotožnil se soudem I. stupně, vycházejícím ze správného závěru o skutkovém stavu věci, a uzavřel, že žalobci jsou každý vlastníkem spoluvlastnického podílu v id. 1/6 garáže, neboť spoluvlastnický podíl nabyli jako dědici původního žalobce, který obdarován původním 1. žalovaným jakožto dárcem nabyl id. 1/3 předmětné garáže na základě darovací smlouvy ze dne 1. 6. 1992. Původní 1. žalovaný následně smlouvou ze dne 19. 4. 1996 zamýšlel převést spoluvlastnický podíl na předmětné garáži o velikosti 1/2 na původního 2. žalovaného, avšak s ohledem na dřívější převod 1/3 spoluvlastnického podílu původnímu žalobci již byla smlouva v rozsahu tohoto podílu absolutně neplatná podle ustanovení .

Dovolací soud následně dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu, přípustnost dovolání odvozující z ustanovení , odmítl podle ustanovení věty prvé a V odůvodnění svého rozhodnutí objasnil, že rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení je zásadně právně významné, řeší-li právní otázku, jejíž posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení, ale významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe s tím, že takovou otázku s judikatorním obsahem dovolání vůbec neobsahuje. Navíc nelze uzavřít, že by předběžnou právní otázku platnosti darovací smlouvy ze dne 1. 6. 1992 řešil odvolací soud v napadeném rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Uvedl dále, že jestliže z obsahu dovolání vyplývá též dovolací důvod podle ustanovení , nemohlo být k němu při posouzení, zda je dovolání přípustné podle přihlédnuto, přitom odkázal na judikaturu vlastní i Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. a

)

Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka předkládá svou skutkovou verzi daného případu a s ohledem na popsané skutkové vylíčení případu a s poukazem na příslušné právní předpisy, včetně předpisů vztahujících se ke katastru nemovitostí, obsáhle oponuje obecnými soudy ve věci učiněným závěrům a dovolávajíc se judikatury Ústavního soudu (rozhodnutí

sp. zn.

,

) pak tvrdí porušení shora označených základních práv a domáhá se zrušení napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu tomuto nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného soudního orgánu sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.

Dovolací soud v odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí - na něž lze odkázat - řádně vysvětlil, že podmínky přípustnosti dovolání stěžovatelky ve smyslu ustanovení nejsou dány. Postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy, ostatně stěžovatelka sama v poměru k rozhodnutí dovolacího soudu v ústavní stížnosti konkrétní výhrady ani nevznáší. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky samotným rozhodnutím dovolacího soudu Ústavní soud neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu nalézacího Ústavní soud na základě provedeného přezkumu konstatuje, že napadená rozhodnutí nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudní rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

, obdobně nález

sp. zn.

). Tvrzený zásah do práva na soudní ochranu, včetně práva na zákonného soudce, Ústavní soud nezjistil a nemohlo tak dojít ani k porušení práva zaručovaného a y

Z uvedených důvodů byla stížnost i v této její části podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2012

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu