Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2371/11

Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2011 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky VY.PO. 2010, s.r.o., se sídlem Pražská 234, 411 18 Budyně nad Ohří, zastoupené Mgr. Petrem Galiou, advokátem se sídlem Sovova 709/5, 412 01 Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.12. 2009 sp. zn. takto:

Řízení o ústavní stížnosti se přerušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9. 8. 2011 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily její základní právo garantované d (dále jen " ") a právo jednat v souladu se zásadou smluvní volnosti dle y ČR a dle y.

Podstatou ústavní stížnosti jsou pochybnosti stěžovatelky ohledně výkladu projevu vůle účastníků právního vztahu založeného realizací čl. 9 "Podmínek užšího výběrového řízení", resp. právní výklad čl. 9 "Podmínek" sepsaných notářkou z iniciativy právního předchůdce vedlejšího účastníka, který byl traktován ve shora uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu, a jímž byl následně vázán Vrchní soud.

Nejvyšší soud vydal předmětný rozsudek v řízení o dovolání, které vyvolalo podání vedlejšího účastníka, který ve sporu vystupoval jako žalovaný. Přípustnost dovolání byla dovolatelem dovozována z ustanovení Právní předchůdce stěžovatele ve svém vyjádření mj. uvedl, že s dovolacími námitkami se vypořádaly soudy nižších stupňů a napadenému rozhodnutí nepřisuzoval zásadní právní význam. Nejvyšší soud v reakci na námitku stěžovatele, dle níž dovolatel výslovně v dovolání nesdělil, v jakém rozsahu napadá rozsudek odvolacího soudu, dovodil, že z obsahu dovolání je patrné, že směřuje proti výroku odvolacího soudu o věci samé a poté přistoupil k posouzení otázek, o nichž dovolatel tvrdil, že mají zásadní právní význam. Poté, co část dovolatelových otázek odmítl, podrobil Nejvyšší soud věc dovolacímu přezkumu z hlediska dovolacího důvodu dle a sám vyložil "Podmínek", a protože dospěl výkladem k jinému závěru než vrchní soud, zrušil jeho rozhodnutí a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.

V tomto rozsudku zcela absentuje odůvodnění přípustnosti dovolání ve smyslu výkladu úvah, které Nejvyšší soud vedly k závěru o zásadním významu jím řešených otázek, a to za situace, kdy je zjevné, že výklad sporného ustanovení "Podmínek" je otázkou jedinečnou, která prima facie nemá a z povahy věci ani nemůže mít žádný přesah, který by zejména ovlivňoval následnou judikaturu ve smyslu jejího sjednocování. Jinými slovy z předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu není patrno, která z alternativ uvedená v odst. 3 odůvodnila v dané věci úsudek o tom, že přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam.

Ústavní soud např. v usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 3. 2010 uvedl, že: ""Zásadní právní význam" ve smyslu má totiž toliko taková otázka, jejíž řešení má širší (obecný) dopad, do obdobných právních poměrů všech, resp. má potenciál tzv. judikatorního přesahu." V usnesení

sp. zn.

ze dne 18. 2. 2010 Ústavní soud uvedl: "Z rozhodovacích důvodů usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995,

sp. zn.

, U 19/4 SbNU 345, lze [rovněž v rámci interpretace a odst. 3 , ve znění účinném do 30. 6. 2009] dovodit, že kritérium "judikatorního přesahu" je naplněno zejména u těch rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech."

Ustanovení zní: Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

II. senát Ústavního soudu nepovažuje za ústavně konformní, je-li zcela ponecháno na nepředvídatelné úvaze Nejvyššího soudu, zda otázku, kterou předestřel dovolatel ve svém podání, posoudí jako otázku zásadního právního významu. Z nyní projednávaného případu totiž plyne, že demonstrativní výčet charakteristik rozhodnutí odvolacího soudu, který z nich činí rozhodnutí, jež mají zásadní právní význam, a který je uveden v odst. 3 je judikaturou Nejvyššího soudu nepředvídatelně rozšiřován, aniž by svůj postup Nejvyšší soud řádně zdůvodňoval, což mu umožňuje nedostatečná pozitivně právní úprava.

II. senát Ústavního soudu má zato, že ustanovení vzhledem ke své vágnosti nesplňuje požadavky a nároky, které na zákon klade normativní princip právního státu ( y ČR) tak, jak je judikován jak samotným Ústavním soudem (viz např. nález

sp. zn.

ze dne 22. 3. 2011 (94/2011 Sb.), jakož nesplňuje ani požadavky plynoucí z y (viz např. nález

sp. zn.

ze dne 30. 8. 2011), neboť je třeba považovat za zákon, který limituje základní právo na přístup k soudu ( y). Má-li ovšem v takovém případě jít o řádný zákon v materiálním smyslu, musí být pro účastníka řízení (po odborné poradě advokáta) seznatelné, že pravidlo, které zákon vytvořil, dopadá i na jeho případ a naopak, za zákon není možno považovat takovou úpravu, která účastníkovi řízení neumožňuje, aby přizpůsobil své chování (podání dovolání) zákonu, není-li tento dostatečně precizní do té míry, že jeho obsah není seznatelný. Obdobné požadavky na kvalitu zákona ve smyslu jeho předvídatelnosti opakovaně vznáší i judikatura ESLP (viz např. rozhodnutí ESLP ve věci Sunday Times, ze dne 26. 4. 1979, stížnost č. 6538/74, bod. 49).

Z těchto důvodů dospěl II. senát Ústavního soudu k závěru, že ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Proto přerušil řízení o ústavní stížnosti podle a podává plénu Ústavního soudu návrh na zrušení , a to podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2011

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu