Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2784/10

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti společnosti GENERAL FACTORING, a. s., IČ 35 838 825, se sídlem Košická 56, Bratislava, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Jánem Gajanem, advokátem se sídlem Vlašimská 13/1876, Praha - Vinohrady, proti rozhodčímu nálezu Mezinárodního rozhodčího soudu při Mezinárodní obchodní komoře ze dne 26. 7. 2010, č. k. 12190/TE/MW/AVH/JHN/GZ, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 9. 2010, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodčího nálezu, jehož vydáním mělo být porušeno její základní právo na spravedlivý proces garantované d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo rovnosti podle y. Současně žádá o odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), o přednostní projednání věci z důvodu naléhavosti veřejného zájmu a o přiznání náhrady nákladů právního zastoupení.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodčím nálezem byla v plném rozsahu zamítnuta žaloba stěžovatelky (kterou se domáhala po žalovaném zaplacení částky 39.999.999.999,- Kč s přísl. a nákladů řízení, in eventum zaplacení částky 16.166.819.999,- Kč s přísl. a nákladů řízení), stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit žalovanému náklady právního zastoupení a jiné náklady ve výši 40.281.893,42 Kč včetně DPH k rukám právního zástupce žalovaného, a to ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení rozhodčího nálezu, dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nese v plné výši náklady rozhodčího řízení stanovené Mezinárodním rozhodčím soudem Mezinárodní obchodní komory na USD 840.000, a bylo jí proto uloženo nahradit žalovanému USD 420.000, a to ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení rozhodčího nálezu, a posledním výrokem byly zamítnuty ostatní návrhy stran.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání věci, přičemž dospěl k závěru, že jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.

Byť stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, která reagují na porušení y, zakotvující základní právo každého domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, žádné z nich nebylo vydáno ve věci ústavní stížnosti směřující proti rozhodčímu nálezu. V této věci je totiž judikatura Ústavního soudu konstantní a nerozporná.

Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 y a v článku 2 odst. 2 d, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit.

Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v písm. d) y. Podle tohoto ustanovení je Ústavní soud oprávněn posoudit v řízení o ústavní stížnosti jen pravomocné rozhodnutí či jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

K otázce povahy rozhodčího řízení se Ústavní soud v minulosti již opakovaně vyjádřil (viz usnesení

sp. zn.

,

,

,

a další dostupná na www.nalus.usoud.cz), přičemž na svých závěrech setrvává i nadále. Jde v podstatě o to, že rozhodovací činnost rozhodčího soudu (rozhodce) je založena na smlouvě, která deleguje vůli stran, a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku. Rozhodčí soud nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tak není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. Uzavřením platné rozhodčí smlouvy se strany dobrovolně a vědomě vzdávají práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem ve smyslu y. Rozhodčí nálezy proto nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení písm. d) y a . Velmi podrobný rozbor dané problematiky, zaměřený na klíčovou otázku (kterou vznáší i stěžovatelka), zda lze rozhodčí nález považovat za "rozhodnutí orgánu veřejné moci", jak předjímá ustanovení , provedl Ústavní soud v usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 8. 2009, a to včetně odkazů na dřívější judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudního dvora. V nyní posuzované věci proto na své předchozí závěry, vyslovené v uvedeném rozhodnutí, plně odkazuje, aniž by shledal důvody na nich cokoli měnit.

Vzhledem k výše uvedenému se Ústavní soud nemohl ústavní stížností směřující proti rozhodčímu nálezu zabývat věcně, neboť by tím překročil meze stanovené uvedeným písm. d) y. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud připomíná, že zachování ústavních požadavků v řízení před rozhodcem nebo rozhodčím soudem je zaručeno možností soudního přezkumu podle části čtvrté , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (srov. důvody vypočtené v ustanovení ). Toliko rozhodnutí obecného soudu vydané podle části čtvrté , tak může být napadeno ústavní stížností (srov. usnesení

sp. zn.

,

, publikované in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 24, usnesení č. 41, str. 563, nález

sp. zn.

ze dne 8. 3. 2011).

Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodčího nálezu dle ustanovení a na přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce (viz ustanovení , 4 ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2011

Stanislav Balík, v. r.

soudce zpravodaj