Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 447/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele Ing. I. Č., zastoupeného JUDr. Miroslavem Pavlasem, advokátem se sídlem v Ostravě - Přívozu, Fügnerova 12, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010 č. j. -97, spojené s návrhem na zrušení ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 2. 2011, která splňovala náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhal, s odkazem na údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.

Napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soud pro Prahu 1 ze dne 16. 8. 2010 č. j. -77, kterým tento soud nepřipustil zastoupení stěžovatele obecným zmocněncem Ing. J. P. s poukazem na neadekvátní vystupování zmocněnce při jednání soudu. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné a vyslovil souhlas se závěry soudu prvého stupně. Uvedl, že způsob vystupování zmocněnce stěžovatele při jednání soudu i jeho písemné a stále se opakující subjektivní a mentorské výklady jednotlivých procesních ustanovení, která úporně opakovaně rozebírá a přes poučení a vysvětlení soudu na nich trvá, znemožňují řádný postup soudu v řízení a vedou k obavě, že jím zastoupený účastník by mohl utrpět újmu na svých právech. Odvolací soud dále konstatoval, že v daném případě však není zastoupení stěžovatele zmocněncem Ing. J. P. přípustné i z druhého zákonem uvedeného důvodu, tedy proto, že zmocněnec jako zástupce vykonává tuto činnost v různých věcech (soudních sporech) opětovně. K tomu odkázala na údaje z informačního systému Městského soudu v Praze o jednotlivých řízeních a dodal, že takové zastoupení je v rozporu nejen s ustanovením , 2 , ale i v rozporu se zákonem o advokacii, který pro profesionální zastoupení účastníků advokáty stanoví přesná pravidla a odpovědnost advokátů za tuto činnost, zatímco činnost obecného zmocněnce, je-li vykonávána opakovaně, lze hodnotit jako pokoutní, a tedy nezákonnou.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel předně podrobným způsobem přiblížil dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a zrekapituloval své námitky, které uplatňoval na podporu svého názoru o nezbytnosti připuštění zmocněnce Ing. J. P. k jeho zastupování v daném řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu vyčítal, že se sebemenším způsobem nezabývalo jeho odvolacími důvody a namísto toho jím byl ještě rozšířen okruh důvodů, které nepřípustnost zastoupení zmocněncem potvrzovaly. Takový postup odvolacího soudu nebyl podle stěžovatele odůvodněným, neboť nebylo zřejmé, na jakých skutkových zjištěních je založen. Zejména však byl postupem nepochybně překvapivým ve smyslu ustanovení

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí včetně přiložených listinných důkazů, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy ( ve spojení s y), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález,

sp. zn.

).

Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se před Ústavním soudem domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecného soudu a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě polemizuje s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěl ve věci rozhodující soud a očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Protože jádrem ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele se samotnou dikcí dotčeného ustanovení a 2 a jeho aplikací v dané věci, Ústavní soud v tomto směru pro stručnost odkazuje na svoji stabilní rozhodovací praxi, v níž se výkladem dotčeného ustanovení zabýval, a to i v souvislosti s posuzováním návrhů podle .

Předně Ústavní soud upozorňuje na své usnesení ze dne 10. 2. 2009

sp. zn.

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 52, usnesení č. 2, str. 751, v němž mimo jiné dospěl k závěru, že pokud účastník řízení projeví vůli k zastupování tzv. obecným zmocněncem, tento vztah nepožívá ochrany na úrovni ústavněprávních předpisů a soudy jej "správně posuzují" (jen) podle Z téhož důvodu je pak třeba odmítnout i aplikovatelnost článku 6 odst. 1 Úmluvy (k tomu srov. obdobně však i starší nepublikovaná rozhodnutí např. usnesení ve věcech

sp. zn.

,

,

II.ÚS 2389/07

,

,

, dostupná v elektronické podobě in http://nalus.usoud.cz).

Státem garantované naplnění práva každého účinně uplatnit a prosadit svá práva vůči ostatním subjektům včetně státu, by podle Ústavního soudu totiž nebylo možné, pokud by právní služby mohl poskytovat (soustavně jako výdělečné povolání) kdokoli a jakýmkoli způsobem, libovolně (pozn.: z obdobného principu ostatně vychází právní stanovení podmínek a omezení výkonu jiných výdělečných činností), tedy právě kupř. obecní zmocněnci vystupující "v různých věcech opětovně" (tzn. v rozporu s napadeným ustanovením). Je tomu tak proto, že instrumentem, který slouží k naplnění výše uvedeného práva, je podle Ústavního soudu právě výkon advokacie, tedy služba kvalifikovaných právníků, kteří poskytují právní služby pro neomezenou veřejnost jako své povolání, při současném zakotvení některých omezení a podmínek výkonu advokacie, neboť ty ve svém souhrnu představují záruky odborné a morální úrovně jednotlivých advokátů, a tím i garanci kvality a též dostupnosti právní pomoci pro všechny (tato omezení a povinnosti advokátů slouží k ochraně jejich klientů). Zákonodárce sledoval, aby se účastníku řízení, jestliže si již zvolí zastoupení za účelem poskytnutí právní služby, dostalo skutečně kvalifikované právní pomoci, kterou od poskytovatele může opodstatněně očekávat. Pokud by naopak byli do soudního řízení připuštěni tzv. pokoutníci, na což lze usuzovat (předpokládat) ze skutečnosti, že konkrétní osoba vystupuje jako obecný zmocněnec v různých věcech opětovně, nemohl by stát shora nastíněný legitimní cíl účinně naplňovat.

Smyslem a účelem je tedy zájem na ochraně jednotlivců jako účastníků řízení před nekvalifikovaným zastupováním osobami nenacházejícími se ve specifickém (profesionálním) postavení osoby práva znalé (především advokáta) a ochrana (v zásadě) výlučného postavení advokátů v systému ochrany práv, tedy ochrana před tzv. pokoutnictvím (poskytování právních služeb za úplatu osobami práva neznalými, na které se nevztahuje zákonná úprava, především , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů).

Jelikož Ústavní soud neshledal důvod se v daném případě od těchto vyslovených názorů odchýlit, soustředil svoji pozornost k druhé námitce, obsažené v ústavní stížnosti, zda tedy užitým výkladem ustanovení nebyly založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zde jmenovitě do práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud uvádí, že Městský soud v Praze se jako soud odvolací bezpochyby věcně zabýval toliko předmětem řízení, o kterém soud prvého stupně svým výrokem rozhodl (přípustnost zastoupení stěžovatele zvoleným zmocněncem). Městský soud v Praze jednak přezkoumal důvody, které vedly soud prvého stupně k jeho rozhodnutí, a jednak vzal za základ svého rozhodnutí také okolnost, že zmocněnec stěžovatele vystupuje v různých věcech opětovně. Tento svůj závěr učinil v souladu s ustanovení na základě vlastního zjištění okolností, jež mu jsou známy z jeho úřední činnosti (evidence řízení před Městským soudem v Praze), a dovodil z něj pouze právní závěr posilující již tak věcně správný výrok rozhodnutí soudu prvého stupně. Za tímto účelem nebylo důvodu nařizovat jednání soudu [ ]. Dle názoru Ústavního soudu tedy není třeba pochybovat o tom, že by v projednávaném případě Městský soud v Praze nepostupoval v rámci daném mu příslušnými procesními předpisy.

Výklad rozhodných pojmů "zřejmá nezpůsobilost k řádnému zastupování" a "vystupování v různých věcech opětovně" je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, k jehož účinnému napadení je nezbytný závěr, že objektivně nemůže - vůbec - obstát, resp. že je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu). Tak tomu v dané věci jistě není. Jak bylo Ústavním soudem zjištěno, Městský soud v Praze se jako odvolací soud zodpovědně zabýval předpoklady pro své rozhodnutí. Ze zjištění, která provedl, vyplynulo, že nebylo možné dospět k jinému závěru, než tomu, že zastoupení stěžovatele zvoleným zmocněncem Ing. J. P. v dané věci není přípustné, neboť není v zájmu stěžovatele. Podle názoru Ústavního soudu ve věci podaný výklad ustanovení , 2 nebyl zcela zjevně svévolným, nepostrádal racionální základnu a právní závěr, ke kterému posléze Městský soud v Praze dospěl, byl v napadeném rozhodnutí také přesvědčivě a řádně odůvodněn v souladu s ustanovením

Ústavní soud po zhodnocení celého případu a v mezích shora uvedeného limitovaného přezkumu rozhodnutí obecných soudů v postupu odvolacího soudu porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Pokud obecný soud rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí soudu nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu