Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3097/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. K., zastoupeného Mgr. Markétou Pekařovou, advokátkou se sídlem Kosmonosy, Tyršova 434, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2008 č. j. -59 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení městského soudu, jelikož je přesvědčen, že jím bylo porušeno právo domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu článku 36 odst. 1d (dále jen "") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), jakož i právo na právní pomoc v řízení před soudy dle článku 37 odst. 2 a právo obviněného obhajovat se za pomoci obhájce dle vlastního výběru zakotvené v článku 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy. Konečně má stěžovatel za to, že nebyl respektován princip obsažený v článku 3 odst. 3, jenž zakazuje působit újmu na právech osobě, která uplatňuje své základní práva a svobody.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v odvolacím řízení proti rozsudku obvodního soudu, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o náhradu škody proti státu z tvrzeného nesprávného úředního postupu, nepřipustil městský soud usnesením, jež je napadeno ústavní stížností, zastoupení (podle ) stěžovatelem zvoleným zmocněncem J. Š. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že stěžovatel i jeho zmocněnec se nacházejí ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, a zmocněnec se hodlal osobně zúčastnit odvolacího jednání a požádal, aby mu bylo umožněno nahlédnout do spisu; městský soud dospěl k závěru, že omezení osobní svobody zbavuje zmocněnce za této situace schopnosti stěžovatele řádně zastupovat.

Stěžovatel se domnívá, že na jeho věc je aplikovatelný jak článek 37 odst. 2, který nerozumí pod pojmem právní pomoc výlučně pomoc profesionální, tak i článek 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy, který je podle jeho názoru analogicky použitelný i v řízení občanskoprávním. Újmu na svých právech spatřuje v okolnosti, že rozhodnutím městského soudu nemá možnost zvolit si svobodně svého zástupce, kterého považuje za mimořádně profesionálního, důsledného a prosazujícího jeho nároky s nesporným zájmem. Co do soudem tvrzených omezení zmocněnce k jeho řádnému zastupování stěžovatel namítl, že je plně způsobilý k právním úkonům, přičemž vyšší formální náročnost zajištění jeho přítomnosti při jednotlivých procesních úkonech nemůže znamenat, že je zřejmě nezpůsobilý k řádnému zastupování, jak vyžaduje zákon.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.

To je v dané věci významné potud, že námitkou porušení ve vztahu k ustanovení a jeho aplikací v konkrétním případě se Ústavní soud již dříve zabýval (srov. usnesení ), a dospěl k závěru, že namítaný článek (podle kterého má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení) "na ústavněprávní úrovni nezaručuje právo na jakékoliv zastoupení účastníka řízení, ale zajišťuje právo na volbu kvalifikované, tj. právní pomoci". Nevyužije-li účastník řízení tohoto práva a projevil-li vůli k zastupování tzv. obecným zmocněncem, pak "tento vztah již nepožívá ochrany na úrovni ústavněprávních předpisů", a soudy jej "správně posuzují" (jen) podle Z téhož důvodu je pak třeba odmítnout aplikovatelnost článku 6 odst. 3 Úmluvy na stěžovatelovu věc nehledě na to, že toto ustanovení se dotýká toliko řízení trestního.

Vzhledem k tomu již nemůže jít o nic jiného, než zda obecný soud v posuzované věci neaplikoval kritické ustanovení způsobem, jenž by byl v rozporu s ústavním pořádkem v , tj. byl-li by výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z judikatorních standardů, jež jsou v soudní praxi respektovány (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

). Ústavněprávním požadavkem též je, aby rozhodnutí obecných soudů bylo řádně, logicky a srozumitelně odůvodněno.

Tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu splněny nejsou. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, z jakých důvodů zastoupení stěžovatele zmocněncem nepřipustil, a ty ústavněprávně relevantní exces (svévoli) ve výše vyloženém smyslu nepředstavují. Stěžovateli nic nebrání, aby si svým zástupcem zvolil advokáta či jinou fyzickou osobou, jejíž svobodný pohyb není nikterak omezen, což ostatně učinil v případě podání této ústavní stížnosti.

Z výše uvedeného je zřejmé, že zde není opory pro úsudek, že ústavně zaručená práva stěžovatele byla dotčena.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2009

Jan Musil

předseda senátu