Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1768/10

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 30. listopadu 2010

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti J. K. proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -98, kterým bylo zastaveno dovolací řízení.

VýrokI. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. -98 ze dne 18. března 2010 bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v d a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. -98 ze dne 18. března 2010 se ruší.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručeného , , , , a y (dále jen " "), , , , a 3 a a 2 d (dále jen " ") a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně usnesením č. j. -5 ze dne 29. října 2007 (dále jen "usnesení soudu prvního stupně") k návrhu oprávněného RADEX, s. r. o., (dále jen "oprávněný"), nařídil proti stěžovateli exekuci, pověřil jejím výkonem soudního exekutora a uložil stěžovateli zaplatit náklady exekuce. Proti usnesení soudu prvního stupně stěžovatel podal prostřednictvím advokáta Mgr. V. K. (dále jen "advokát") odvolání. K němu byla přiložena (tzv. generální) plná moc ze dne 18. prosince 2007, kterou stěžovatel advokáta zmocnil, aby ho zastupoval ve všech právních věcech. Krajský soud v Brně usnesením č. j. -61 ze dne 15. října 2008 (dále jen "usnesení odvolacího soudu"), které nabylo právní moci dne 6. listopadu 2008, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a pouze upřesnil pohledávku, pro kterou byla exekuce nařízena. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dne 5. ledna 2009 dovolání, které sepsal advokát. S ohledem na skutečnost, že výše uvedená plná moc advokáta ze dne 18. prosince 2007 se nevztahuje na dovolací řízení (neboť zanikla pravomocným skončením věci dne 6. listopadu 2008), byl advokát Městským soudem v Brně dne 6. ledna 2010 vyzván, aby doložil plnou moc, kterou byl stěžovatelem zmocněn k zastupování v dovolacím řízení s tím, že jinak bude dovolací řízení zastaveno. Dne 25. ledna 2010 advokát doložil soudu plnou moc datovanou dnem 24. dubna 2009, která byla totožného znění jako výše uvedená plná moc ze dne 18. prosince 2007. Nejvyšší soud však následně, v záhlaví citovaným usnesením, dovolací řízení zastavil.

V odůvodnění v záhlaví citovaného usnesení Nejvyšší soud uvedl, že plná moc ze dne 24. dubna 2009, kterou předložil advokát na výzvu Městského soudu v Brně, je svým obsahem totožná s plnou mocí ze dne 18. prosince 2007, proto zanikla právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu a na dovolací řízení se již nevztahuje. Stěžovatel tak neodstranil ani přes výzvu Městského soudu v Brně nedostatek zastoupení advokátem v dovolacím řízení, přičemž ani netvrdil, že má právnické vzdělání, a proto muselo být dovolací řízení podle a věty třetí zastaveno.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že Nejvyšší soud při projednání jeho dovolání postupoval zcela svévolně a jeho v záhlaví citované usnesení naprosto popírá dosud zavedenou praxi Nejvyššího soudu, jeho ustálenou judikaturu a je navíc vnitřně rozporné a ve svých důsledcích nesrozumitelné.

Stěžovatel především nesouhlasí se závěrem, že plná moc advokáta ze dne 24. dubna 2009 zanikla dne 6. listopadu 2008, tedy ještě dříve, než byla stěžovatelem advokátovi udělena. Na této skutečnosti podle stěžovatele nic nemění ani skutečnost, že je obsahově totožná s plnou mocí ze dne 18. prosince 2007. Ta navíc podle názoru stěžovatele, protože nebyla udělena pro jedno konkrétní řízení, ale vztahuje se (jako generální plná moc) i na řízení jiná, právní mocí usnesení odvolacího soudu nezanikla. Závěr o zániku plné moci advokáta ze dne 24. dubna 2009, k němuž mělo dojít dříve, než byla vystavena, jenom proto, že její text je totožný s textem plné moci advokáta ze dne 18. prosince 2007, která měla zakniknout právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu, je podle stěžovatele závěrem nemajícím oporu ani v zákoně ani v právní teorii či praxi. Opírá se o aplikaci jednoduchého práva, které schází smysluplné odůvodnění, resp. toto odůvodnění je naprosto absurdní a nesmyslné. Uvedený závěr považuje stěžovatel za jsoucí v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. tento závěr z nich podle stěžovatele v žádné možné interpretaci odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí nevyplývá. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 16. ledna 2003 (N 10/29 SbNU 69),

sp. zn.

ze dne 20. června (N 34/3 SbNU 257),

sp. zn.

ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255),

sp. zn.

ze dne 13. ledna 1999 (N 3/13 SbNU 11),

sp. zn.

ze dne 13. ledna 1999 (N 3/13 SbNU 11), usnesení

sp. zn.

ze dne 23. října 2001, nález

sp. zn.

ze dne 18. dubna 2001 (N 63/22 SbNU 65) a nález

sp. zn.

(nález Ústavního soudu této spisové značky však neexistuje).

Pokud stěžovatel nebyl v dovolacím řízení právně zastoupen, jak dovodil Nejvyšší soud, nebyl řádně vyzván k odstranění vad dovolání, neboť výzva k odstranění vad dovolání byla doručena pouze advokátovi, nikoli stěžovateli. Pokud by tedy stěžovatel skutečně nebyl právně zastoupen advokátem, měl být k odstranění vady dovolání vyzván Městským soudem v Brně přímo stěžovatel, což se však nestalo.

Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud v jeho případě rozhodl zcela odlišně od své ustálené rozhodovací praxe. V řízení vedeném pod sp. zn. byla dovolatelem předložena pouze jediná plná moc, a to již na začátku řízení před soudem prvního stupně, a přes to Nejvyšší soud nepochyboval o její platnosti i pro dovolací řízení a o dovolání rozhodl. V případě vedeném pod sp. zn. byla v dovolacím řízení předložena plná moc shodná s plnou mocí předloženou v řízení před odvolacím soudem, a to včetně data, které předcházelo podání dovolání, přičemž tato plná moc byla navíc shodného znění jako plné moci udělené stěžovatelem advokátovi. Nejvyšší soud o tomto dovolání přes tuto skutečnost opět rozhodl. Konečně ve věci vedené pod sp. zn. byl právní zástupce účastníka vyzván, aby se vyjádřil k podanému dovolání, přestože v pravomocně skončeném řízení předložil plnou moc shodného textu, jako jsou plné moci udělené stěžovatelem advokátovi, a Nejvyšší soud v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení konstatoval, že tento právní zástupce učinil pouze jeden úkon právní služby, tedy podal dovolání. Nejvyšší soud tedy neshledal, že by došlo k převzetí věci tímto zástupcem, a tento zástupce tak zřejmě účastníka již zastupoval.

Aplikaci podústavního práva učiněnou Nejvyšším soudem považuje stěžovatel za zcela svévolnou a v této souvislosti odkazuje příkladmo na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 26. července 2006 (N 142/42 SbNU 145) či

sp. zn.

ze dne 16. ledna 2003 (N 10/29 SbNU 69).

III.

Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu jako účastníka řízení.

Předsedkyně senátu 20 Cdo JUDr. Olga Puškinová uvedla, že tento senát Nejvyššího soudu nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, přičemž nesouhlasí zejména s tvrzením stěžovatele, že plná moc ze dne 18. prosince 2007, kterou stěžovatel zmocnil advokáta, aby jej mimo jiné "ve všech právních věcech zastupoval", se vztahuje také na dovolací řízení. V tomto směru odkázal Nejvyšší soud na argumentaci použitou v napadeném usnesení citovaném v záhlaví. Z uvedených důvodů by ústavní stížnost měla podle Nejvyššího soudu být podle odmítnuta.

Vyjádření Nejvyššího soudu nepřineslo ve věci žádné nové skutečnosti, a proto nebylo poskytováno stěžovateli k replice.

Ústavní soud rozhodoval v souladu s bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a účastníci řízení s tímto souhlasili.

IV.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud s ohledem na vymezení svých pravomocí ( y) respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu v zásadě nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů České republiky. Na druhé straně však nepochybně Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody jeho účastníků, zakotvené v ústavním pořádku České republiky, a to především právo na spravedlivý proces.

Jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces je i povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Pokud obecné soudy této zákonné povinnosti nedostojí, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal porušení ústavního zákazu libovůle v rozhodování obecných soudů. V projednávaném případě k němu však došlo a v důsledku pak nebylo projednáno stěžovatelovo dovolání.

Stěžejní závěr učiněný Nejvyšším soudem v záhlaví citovaném rozhodnutí, dle kterého plná moc advokáta ze dne 24. dubna 2009 zanikla dne 6. listopadu 2008, tedy ještě dříve, než byla stěžovatelem advokátovi udělena, a to proto, že její text je totožný s textem plné moci advokáta ze dne 18. prosince 2007, k jejímuž zániku došlo právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu (tedy dne 6. listopadu 2008), považuje Ústavní soud za zcela absurdní. Tento závěr je podle náhledu Ústavního soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními a je projevem naprosto svévolné aplikace ze strany Nejvyššího soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění. V návaznosti na právě uvedené neobstojí ani závěr Nejvyššího soudu o nedostatku právního zastoupení stěžovatele v dovolacím řízení a o nezbytnosti zastavení řízení o stěžovatelově dovolání. Ústavní soud tedy přisvědčuje námitkám stěžovatele stran těchto skutečností uvedených v ústavní stížnosti. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, obsaženou např. ve stěžovatelem citovaných nálezech

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

či

sp. zn.

a dále např. v nálezech

sp. zn.

ze dne 2. února 2000 (N 15/17 SbNU 109) a

sp. zn.

ze dne 28. června 2007 (N 108/45 SbNU 459), tak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že v záhlaví citovaným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené y a Úmluvy.

Již právě uvedené skutečnosti jsou způsobilé vyvolat kasační zásah Ústavního soudu. S ohledem na tuto skutečnost a též na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů se Ústavní soud nezabýval podrobně námitkami stěžovatele stran trvání tzv. generální plné moci udělené účastníkem řízení advokátovi před právní mocí rozhodnutí, jímž je řízení skončeno, a rozporem postupu Nejvyššího soudu v tomto ohledu v projednávaném případě a v jeho dosavadní judikatuře, stejně jako neprověřoval postup Nejvyššího soudu ve stěžovatelem uváděných případech, o nichž Nejvyšší soud rozhodoval pod sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. . Ústavní soud však předpokládá, že Nejvyšší soud skutečnostem těmito námitkami dotčeným věnuje v dalším řízení náležitou pozornost, a poukazuje v této souvislosti též např. na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 15. ledna 2003, jehož odůvodnění těmto námitkám stěžovatele koresponduje.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a v záhlaví citované rozhodnutí podle ustanovení zrušil.