Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2524/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud Brno-venkov („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. března 2003, č. j. -82, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu „na určení, že žalobce č. 1 L. V. a žalobce č. 2 R. V., mají ve společném jmění manželů ideálních 9/10 nemovitostí – pozemků p. č. 60/2 a 60/3 dle geom. plánu k rozdělení pozemků č. 203-310/1999 zhotoveného G. kanceláří Ing. K. S., pro k. ú. S. u T., obec S., okres B.“, výrokem pod bodem II. zamítl žalobu „na určení, že žalobce č. 2 je vlastníkem ideální 1/10 nemovitostí uvedených ve výroku I tohoto rozsudku“, a výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou v tamním katastrálním území podílovými spoluvlastníky pozemku č. 61 – zastavěná plocha o výměře 728 m2, který sousedí s pozemkem žalovaných č. 60 – zastavěná plocha o výměře 1283 m2. Pozemek č. 60 byl geometrickým plánem, zhotoveným 8. 11. 1999 Ing. K. S., rozdělen na tři části – na pozemky pod č. 60/1, 60/2 a 60/3. Jako vlastníci pozemků č. 60/2 a 60/3 jsou v příslušném katastru nemovitostí zapsáni žalovaní. Soud neakceptoval tvrzení žalobců, domáhajících se určení vlastnického práva k těmto pozemkovým parcelám s tím, že vlastnické právo k nim vydrželi, neboť již jejich právní předchůdci v roce 1926 na svoje náklady vybudovali kamennou zeď oddělující jejich pozemky od pozemků právních předchůdců žalovaných a od té doby část pozemku č. 60 (nyní č. 60/2 a 60/3) užívali jako vlastní. Kamenná zeď se nachází na parcele označené č. 60/3 a žalobci se považují i za vlastníky parcely č. 60/2, kterou dosud užívali.  Mimo jiné uvedl, že žalobci, resp. jejich právní předchůdci o spornosti hranice věděli. Soud po analýze věci z hlediska právní úpravy a podmínek institutu vydržení vlastnického práva k nemovitostem v rozhodné době uzavřel, že se žalobcům nepodařilo prokázat, že by jejich právní předchůdci a poté oni sami byli oprávněnými držiteli sporných pozemkových parcel.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 30. listopadu 2005, č. j. -117, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutková zjištění i právní posouzení věci provedené soudem prvního stupně shledal správnými.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o („OSŘ“) a uplatňují dovolací důvody uvedené v a b) . Namítají, že soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily, když sice odkázaly na konkrétní ustanovení zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský („OZO“) a na ustanovení tzv. středního – upravujících držbu a nabytí vlastnictví vydržením, na věc však tato ustanovení nepoužily vůbec anebo nesprávným způsobem. S odkazem na jednotlivé důkazy dovolatelé uvádějí, že se jejich právní předchůdci ujali držby pozemků pokojně, pořádně a poctivě již nejpozději v roce 1935, když ani žalovaní netvrdí opak. Za vadu řízení dovolatelé považují, že odvolací soud se nezabýval odvolacími důvody, rozhodnutí soudu prvního stupně vůbec nepřezkoumal a fakticky jeho vývody pouze zopakoval. Nezabýval se zejména tím, že soud prvního stupně neprovedl hodnocení důkazů zákonným způsobem, když nepřihlédl ke skutečnostem týkajícím se výstavby hraniční zdi, její trasy a dlouhodobého pokojného stavu. Soud prvního stupně se navíc nezabýval nespornými odchylkami a nepřesnostmi katastrálních map. Dále pochybil, když se nezabýval rozpory ve výpovědích svědků. Navrhují, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení,

Žalovaní ve vyjádření k dovolání namítají, že dovolání žalobců není přípustné a není ani důvodné. Argumentaci dovolatelů jak ke skutkovým zjištěním a k hodnocení provedených důkazů, tak k právním posouzení věci v podrobnostech zásadně odmítají a navrhují, aby dovolací soud dovolaní žalobců jako nepřípustné odmítl.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, není však přípustné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým  lze napadnout  pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle , tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu  má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v  rozhodování dovolacího soudu  dosud nebyla vyřešena  nebo která  je  odvolacími   soudy  nebo  dovolacím  soudem  rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. , publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

Protože dovolání podle je přípustné jen pro řešení právních otázek,  je dovolatel oprávněn napadnout   rozhodnutí   odvolacího   soudu,   proti   němuž  byla přípustnost  dovolání  založena  podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů  uvedených v 241a odst. 2 ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.

Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

V dané věci soudy v nalézacím řízení vyšly ze skutkového zjištění, že „od počátku užívání  sporných pozemků existovaly mezi právními předchůdci účastníků spory ohledně průběhu hranice mezi jejich sousedícími pozemky“. Jak uvedeno výše, toto skutkové zjištění nemůže dovolací soud v tomto řízení přezkoumávat a je jím vázán. Existovaly-li spory o průběhu hranice, pak právní předchůdci žalovaných objektivně nemohli být ani poctivými (§ 326 OZO z roku 1811), ani oprávněnými držiteli podle pozdějších občanskoprávních předpisů, neboť takové spory měly objektivně vyvolat pochybnost o tom, že jim sporný  pozemek patří (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. , publikovaný pod č. C 1176 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Proto nelze uvažovat ani o mimořádném vydržení podle § 1477 OZO, ani o vydržení podle pozdějších předpisů. Otázka, zda i další právní úvahy které vedly k zamítnutí žaloby jsou správné, je tak nadbytečná.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě  nákladů dovolacího řízení vychází z , a   s tím, že úspěšným žalovaným vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za zastoupení v dovolacím řízení s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle , , ve spojení s , a , ve znění před novelou provedenou   , 3 000,- Kč a dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 150,- Kč podle , ve znění před novelou provedenou , celkem 3 150,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z a .

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 15. října 2007

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu