Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2926/09

Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: A) D. L. a B) H. L., zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem V Jirchářích 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. srpna 2009 č. j. -429, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají výhradně odmítavé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 2009 č. j. -429 pro údajné porušení článku 36 odst. 1 a článku 38 d (dále jen " ") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

K průběhu a výsledkům řízení před obecnými soudy stěžovatelé uvádějí, že původní žalobce - E. L. se domáhal uzavření dohody o vydání nemovitostí č. p. 659 a č. p. 1018 včetně pozemků parcela č. 2102/1 a 2103 v katastrálním území Karlovy Vary (dále jen "předmětné nemovitosti"), jako oprávněná osoba podle ustanovení resp. , o mimosoudních rehabilitacích.

Ve věci bylo rozhodnuto Okresním soudem v Karlových Varech nejprve zamítavým výrokem pro údajné nenaplnění podmínek výzvy k vydání věci. Po zrušení prvoinstančního rozhodnutí odvolacím soudem rozhodl soud prvního stupně opětovně zamítavým výrokem, který poté odvolací soud svým rozhodnutím potvrdil. V průběhu řízení původní žalobce dne 26. 2. 2002 zemřel. Jeho universální dědičkou se stala na základě závěti jeho manželka D. L. ("stěžovatelka" v řízení před Ústavním soudem), která se stala jeho procesní nástupkyní.

Dovolání stěžovatelky dovolací soud vyhověl a věc byla vrácena do řízení před soudem prvního stupně.

Druhý stěžovatel tvrdí, že je rovněž oprávněnou osobou, neboť je vnukem původního vlastníka druhé ideální poloviny nemovitostí - F. L., s tím, že "uplatnění nároku se v jeho případě dělo na základě vztahu nepřímého zastoupení mezi původním žalobcem a jím". Po smrti původního žalobce E. L. byl prý stěžovatel sice nucen vystupovat v restitučním řízení vlastním jménem, to prý však nic nemění na platnosti nepřímého zastoupení jeho osoby již v dřívějším řízení vedeném původním žalobcem. Protože podle názoru stěžovatele nepřímé zastoupení ve svých ustanoveních nevylučuje, je prý závěr obecných soudů, že nepřímé zastoupení je ve vztahu k restitučnímu předpisu pojmově vyloučeno, v rozporu s hmotným právem.

II.

Jak se zjišťuje z napadeného usnesení, Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2008 sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , podle ustanovení a odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal žádné zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 , ale ani podle jiného ustanovení

III.

Ústavní soud po zvážení námitek obsažených v ústavní stížnosti a obsahu předmětnou ústavní stížností napadeného usnesení dovolacího soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

V projednávané věci Ústavní soud při své úvaze o povaze ústavní stížnosti vyšel ze zjištění, že napadené odmítavé usnesení dovolacího soudu postrádá způsobilost, a to jak s ohledem na svou povahu, tak k údajným vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva nebo svobody obou stěžovatelů.

Petit ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán, směřuje výhradně proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 2009 č. j. -429, jímž bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto jako nepřípustné. Při takto vymezeném předmětu ústavní stížnosti bylo povinností stěžovatelů namítat, že k porušení základních práv a svobod, uvedených v článku 36 odst. 1, v článku 38 y a v článku 6 Úmluvy, došlo rozhodnutím nebo postupem dovolacího soudu. Stěžovatelé však žádnou relevantní argumentaci proti rozhodnutí dovolacího soudu a proti řízení před dovolacím soudem v ústavní stížnosti neuvádějí.

Pokud jde o stěžovatelku D. L., souhlasí Ústavní soud se závěry, které učinily při rekapitulaci dosavadního průběhu a výsledku restitučního řízení obecné soudy. D. L. byla v restitučním řízení úspěšná, neboť rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 2. 2008 č. j. -315 byla žalovanému městu Karlovy Vary uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí a byla jí vůči žalovanému rovněž přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 217 453,- Kč. Odvolací soud za této procesní situace správně odmítl odvolání stěžovatelky proti výrokům pod body II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž potvrdil vyhovující výrok soudu prvního stupně (o vydání poloviny předmětných nemovitostí stěžovatelce). Rovněž tak dovolací soud neměl ve vztahu k dovolání stěžovatelky pochybnosti o nepřípustnosti podaného mimořádného opravného prostředku, pokud se jím domáhala vyhovění žalobnímu návrhu stěžovatele H. L.

Těmto závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního aspektu ničeho vytknout.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) y, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Tato podmínka pro podání ústavní stížnosti není v případě stěžovatelky D. L. splněna, neboť, jak správně zdůraznil již dovolací soud, výsledek restitučního sporu vyzněl v její prospěch; za této situace není stěžovatelka oprávněna ani k podání ústavní stížnosti.

Není také možno podávat ústavní stížnost jménem jiné osoby (actio popularis); v daném případě se stěžovatelka nemůže domáhat práv, náležejících druhému stěžovateli H. L.; takové právo nelze dovozovat ani odkazem na ustanovení .

Ústavní soud z tohoto důvodu ústavní stížnost podanou stěžovatelkou odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Jiná situace nastala v případě stěžovatele H. L., pro nějž restituční spor dopadl neúspěšně. V restitučním řízení se stěžovatel písemným prohlášením ze dne 21. 8. 2007 (vystaveným po smrti původního žalobce E. L.) snažil prokázat, že mezi ním a původním žalobcem E. L. existovala dohoda o vzniku tzv. nepřímého zastoupení ohledně druhé poloviny nároku na předmětné nemovitosti. Již soud prvního stupně dospěl k závěru, že existence tohoto vztahu nebyla přesvědčivě doložena, přičemž odvolací soud v této souvislosti vyjádřil názor, že v případě restitučních věcí jde o prokazování naplnění podmínek oprávněné osoby, které nelze touto formou tzv. nepřímého zastoupení přenášet na jiné subjekty. Protože stěžovatel v restitučním řízení nepostupoval v souladu s ustanovením , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nebylo jeho žalobě vyhověno. V projednávané věci stěžovatel podal nepřípustné dovolání, dovolacímu soudu proto nezbylo, než je odmítnout.

Názor stěžovatele, uplatněný v ústavní stížnosti, že "nepřímé zastoupení jako soukromoprávní institut je třeba naopak využít všude tam, kde není zákonem vyloučen" je pouhou polemikou se závěry obou obecných soudů, která sama, bez současného závěru o porušení základních práv, jak vyplývá z již konstantní judikatury Ústavního soudu, žádnou ústavněprávní relevanci nemá.

V souvislosti s otázkou výkladu tzv. "jednoduchého práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ Ústavní soud odkazuje na již jím stabilně zaujímaný názor, že tato činnost, stejně jako vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (ve smyslu y ČR) stojící mimo tuto soustavu, tak není možné považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí (shodně viz usnesení ze dne 27. 4. 2006

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V rovině právního posouzení věci se deficit spravedlivého procesu nemůže projevit jinak, než poměřením, zda obecným soudem podaný výklad ve věci aplikovaných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe a není výrazem interpretační libovůle, kterému chybí smysluplné odůvodnění, případně jestli nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Žádné takové podmínky v projednávané věci nebyly Ústavním soudem zjištěny.

Pokud stěžovatelé poukazují na údajně nepřiměřenou délku řízení (14 let), je tato námitka při hodnocení ústavnosti napadeného usnesení dovolacího soudu bez významu, neboť by nemohla, ani v případě vyhovění ústavní stížnosti, vzniklý stav reparovat. Stěžovatelé ani nedokládají, že by ve skončeném řízení uplatnili právní nástroje proti průtahům.

Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení citovaného zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu