Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1798/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. D. L., a 2. H. L., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 14. 11. 2008, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. (žalobců D. L. a H. L., zastoupených advokátem, proti žalovanému M. K. V., zastoupenému advokátem, o vydání věci, za účasti v řízení P. D., /na straně žalované/, takto :

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 31. 10. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech z 28. 2. 2008, č.j. -315. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému městu uloženo uzavřít se žalobkyní D. L. dohodu o vydání  jedné ideální poloviny domu čp. 659 (objektu bydlení) a pozemku parc.č. 2102/1, jakož i domu čp. 1018 a pozemku parc.č. 2103 v katastrálním území K. V. Byla však zamítnuta žaloba žalobců se žalobním návrhem, aby žalovanému městu bylo uloženo uzavřít se žalobcem H. L. dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 659 (objektu bydlení) a pozemku parc.č. 2102/1 a ideální poloviny domu čp. 1018 (objektu bydlení) a pozemku parc.č. 2103 v katastrálním území K. V. Žalovanému městu bylo uloženo zaplatit žalobkyni D. L. na náhradu nákladů řízení 247.627,10 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Žalobci H. L. bylo uloženo zaplatit žalovanému městu na náhradu nákladů řízení 217.453,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Žalovanému městu bylo také ještě uloženo zaplatit soudní poplatek 43.630,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobců i žalovaného města proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze 14. 11. 2008, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo především odmítnuto odvolání žalobkyně D. L. proti výrokům (označeným II. a IV.) rozsudku soudu prvního stupně. Dále byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku (označeném I.) o vydání nemovitostí žalobkyni D. L. (s dílčím formulačním upřesněním tohoto výroku). Bylo také rozhodnuto, že žalobce H. L. je povinen zaplatit žalovanému městu na náklady odvolacího řízení 76.642,36 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rovněž bylo rozhodnuto, že vedlejší účastník řízení P. D. nemá vůči žalobcům právo na náhradu nákladů řízení odvolacího a že také žalobkyně D. L. a žalované město nemají vůči sobě právo na náhradu odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení a shledal rozsudek soudu prvního stupně správným a odpovídajícím zjištěnému skutkovému stavu.

Odvolací soud uváděl, že v řízení vycházel z právního názoru dovolacího soudu, vyjádřeného v jeho zrušovacím rozsudku z 22. 12. 2005 ( Nejvyššího soudu), zejména pokud jde o posouzení znaků oprávněné osoby v daném případě podle ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích (ve znění pozdějších předpisů).

Odvolací soud vycházel z toho, že v tomto případě právní předchůdce žalobkyně D. L. – E. L. uplatnil dne 28. 4. 1995 nárok na vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, „když za rozhodné datum (z hlediska nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb.) bylo tu třeba posuzovat den 30. 4. 1995“. E. L. již dne 23. 10. 1947 žádal o vydání těchto nemovitostí podle zákona č. 128/1946 Sb., když zároveň doložil svou tehdy vyžadovanou státní spolehlivost. Z toho odvolací soud dovozoval, že jsou tu dány předpoklady pro vyhovění žalobnímu návrhu žalobkyně D. L., jako jediné dědičky po E. L. (který zemřel 26. 2. 2002 v průběhu tohoto soudního řízení).

Pokud šlo o nárok dalšího žalobce H. L. uváděl tento žalobce v soudním řízení, že mezi ním a E. L. existovala dohoda (dokládaná písemným prohlášením z 21. 8. 2007), že E. L. vznese restituční nárok za oba a že „bude jednat svým jménem a na svůj účet, pokud jde o polovinu nároku k předmětným nemovitostem, i na účet H. L., pokud jde o zbývající polovinu nároku k předmětným nemovitostem“. Soud prvního stupně však dospěl v této právní věci k závěru, že plnomocnicí původního žalobce E. L. Z. H. nebylo v tomto řízení přesvědčivě doloženo, že by existoval právní vztah tzv. nepřímého zastoupení mezi E. L. a H. L. Odvolací soud ostatně shodně se soudem prvního stupně byl toho názoru, že „při řešení restitučního nároku, u něhož je důležité a podstatné, kdo jej uplatnil, nepřímé zastoupení v podstatě nepřichází v úvahu, takže nepřímé zastoupení je tu pojmově vyloučeno“. Odvolací soud dospěl tedy k závěru, že žalobce H. L. neprokázal, že by on při uplatnění restitučního nároku vůči povinnému M. K. V. postupoval v souladu s ustanovením a že by řádně a včas požádal o vydání nemovitostí původně vlastnicky patřících F. L. (tedy jeho babičce), jejímž právním nástupcem byl však E. L.

Za těchto uvedených okolností odvolací soud tedy shledal zamítnutí žaloby žalobce H. L. věcně správným (s poukazem na ustanovení ), stejně jako výrok o vyhovění žalobě D. L. Pokud však D. L. podala odvolání proti výroku soudu prvního stupně, týkajícímu se žalobce H. L., tj. proti výrokům rozsudku označeným II. a IV. odvolací soud její odvolání odmítl (podle ) jako podané někým, kdo k němu není oprávněn a u něhož není dána tzv. subjektivní přípustnost odvolání ve smyslu ustanovení .

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení a a 2 s přihlížením k tomu, že vedlejší účastník řízení P. D. se náhrady nákladů odvolacího řízení vzdal.

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 20. 1. 2009 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany obou žalobců bylo dne 17. 3. 2009 podáno u Okresního soudu v Karlových Varech, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v tom rozsahu, v jakém nebylo žalobcům vyhověno, a to co do návrhu na vydání druhé ideální poloviny předmětných nemovitostí a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že jejich dovolání přípustné podle ustanovení a jako dovolací důvod uplatňovali, že je řízení v této právní věci postiženo vadou, která mohla mít vliv na výsledek nesprávného rozhodnutí ve věci ( ) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelé především zdůrazňovali, že v tomto řízení bylo prokázáno, že mezi žalobcem H. L. a původním žalobcem E. L. existoval vztah nepřímého zastupování a že tento vztah má právní účinky i v oblasti práva restitučního. Dovolatelé trvají na tom, že původní žalobce E. L. jednal za žalobce H. L. „Žalobce H. L. plně důvěřoval původnímu žalobci E. L. natolik, že celou věc ponechal na něm a domníval se, že po úspěšném konci restitučního řízení převede užitek ze žaloby původní žalobce v odpovídajícím rozsahu na jeho osobu; žalobce H. L. se o smrti původního žalobce E. L. dověděl až poté, co byl kontaktován členy rodiny uvedeného původního žalobce na základě podnětu zástupce žalobkyně D. L.; proto vstoupil do řízení až později. Původní žalobce splnil v tomto řízení svou povinnost vyplývající z břemene tvrzení v tomto řízení i břemene důkazního. Plná moc, kterou E. L. udělil Z. Ch., správně uváděla původního žalobce jako jediného zmocnitele, neboť to bylo přesně v souladu s tímto jejich dohodnutým vztahem“. Žalobce H. L. je přesvědčen, že jeho tvrzení byla prokázána jeho učiněným čestným prohlášením a výpovědí Z. Ch.

Dovolatelé jsou toho názoru, že nepřímé zastoupení sice v a násl. výslovně neupravuje, avšak připouští je, jak to vyplývá např. z ustanovení . O nepřímé zastoupení se jedná tehdy, když práva a povinnosti nabývá sám zástupce, který jedná svým jménem, avšak na účet zastoupeného. Práva a povinnosti z právních úkonů nepřímého zástupce vznikají přímo jemu a on je potom povinen dalším úkonem tato práva a povinnosti převést na toho, na jehož účet právní úkony činil.

Dovolatelé dále namítali, že pokud soud v této právní věci uváděl, že odvozoval li každý ze žalobců svůj nárok od jiného původního vlastníka, pak mělo být toto tvrzení obsaženo ve výzvě k vydání věci a výzva měla být v tomto smyslu formulována, nejde o právní závěr, který by vyplýval z ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích. totiž nepřímé zastoupení nevylučuje; nepřímé zastoupení je soukromoprávní institut, který je podle názoru dovolatelů třeba použít tam, kde není zákonem vyloučeno.

Ve vyjádření žalovaného M. K. V. k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť soudy obou stupňů rozhodly o této právní věci se správnými skutkovými i právními závěry. Provedeným dokazováním se nepodařilo žalobcům jakkoli prokázat, že by žalující D. L. jednala v rámci zastoupení jako smluvní zástupce žalobce H. L. a nemůže dovozovat jakékoli restituční oprávnění pro vlastní osobu. Pokud žalobkyně není oprávněnou osobou vůči druhé polovině nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, nemůže takové postavení získat prostřednictvím institutu nepřímého zastoupení. Restituční práva na vydání věcí jsou sice právy majetkoprávními, ale jsou vždy vázána ke konkrétní osobě či skupině osob; oprávněná osoba musí v restitučních věcech vždy vystupovat vlastním jménem či být zastoupená osobou, která jedná jejím jménem.

Přípustnost dovolání v daném případě bylo třeba posoudit ve věci samé podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Výrok rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí odvolání z toho důvodu, že jeden z odvolatelů nebyl oprávněn k podání odvolání na rozdíl od druhého z odvolatelů, nemůže být ve smyslu ustanovení až napaden dovoláním.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Okresního soudu v Karlových Varech), že by odvolací soud svým rozsudkem ze 14. 11. 2008 řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, když také už v této právní věci došlo i k rozhodování dovolacího soudu rozsudkem z 22. 12. 2005 ( Nejvyššího soudu), jak na to bylo poukázáno i v rozsudku odvolacího soudu ze 14. 11. 2008,. sp. zn. Krajského soudu v Plzni, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů.

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení a podle ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, s přihlížením i k ustanovením .

Podle ustanovení oprávněnou osobou podle tohoto zákona je též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v téhož zákona a která v den přechodu věci na stát podle měla na ni nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo k přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů, došlo z důvodu rasové diskriminace a tento nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených

Podle ustanovení povinná osoba vydá  věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem; jde-li o vydání movité věci, prokáže-li též, kde se věc nalézá.

Podle ustanovení je zástupcem ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.

Podle ustanovení zástupce musí jednat osobně; dalšího zástupce si může stanovit jen, jestliže je to právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto. I z právního úkonu dalšího zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.

V právní teorii se rozlišuje zastoupení přímé a zastoupení nepřímé. Pro oba případy zastoupení je společné, že v něm zástupce činí vlastní projev vůle (právní úkon). Zatím co však přímý zástupce činí právní úkon jménem zastoupeného a na jeho účet, takže práva a povinnosti, jedná-li zástupce v mezích oprávnění, vznikají přímo zastoupenému, nepřímý zástupce činí právní úkon vlastním jménem, i když rovněž na účet zastoupeného; v důsledku toho nabývá nepřímý zástupce práva a povinnosti sám je však povinen následně převést takto nabytá práva a povinnosti podle smlouvy na zastoupeného. , o mimosoudních rehabilitacích, stanoví o vydávání věci povinnou osobou, že věc na písemnou výzvu vydá oprávněné osobě ( ); také v je stanoveno, že věc se vydá oprávněné osobě. Zákon o mimosoudních rehabilitacích tedy nezná vydání věci někomu nepřímo zastupujícímu oprávněnou osobou, kdo by pak teprve převzatou věc opět převedl na osobu oprávněnou.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 5. 9. 2001, (uveřejněném pod č. 132 ve svazku 23 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo, že písemná výzva, i když není součástí práva na vydání nemovitostí, je podmínkou pro jejich vydání; zakládá proto oprávněné osobě právo na vydání nemovitosti.

Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů (zejména ) i vzhledem k citovaným publikovaným právním závěrům nemohl dovolací soud dospět v daném případě přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud řešil svým rozsudkem ze 14. 11. 2008 (sp. zn. Krajského soudu v Plzni) některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR), popřípadě právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 , ale ani podle jiného ustanovení , upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly až na žalované M. K. V., které vynaložilo náklady na vyjádření k dovolání dovolatelů. Ohledně těchto nákladů řízení použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a ustanovení téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalovaným uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 25. srpna 2009

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu