Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
50139.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 459/05
Ústavní soud rozhodl dne 27. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. F. S. a 2. M. S., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem v Praze 1, ul. 28. října 1001/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2005, čj. 28 Cdo 1193/2004 -208, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2003, čj. 14 Co 176/2003 -191, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 5. 9. 2005 napadli stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2005, čj. 28 Cdo 1193/2004 -208, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2003, čj. 14 Co 176/2003 -191, a s tvrzením, že uvedené soudy těmito rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručená základní práva obsažená v čl. 1 , čl. 2 odst. 1 , 2 a 3, čl. 3 odst. 3 , čl. 4 odst. 2 , 3 a 4, čl. 5 , čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d, dále jen "Listina", čl. 90 , čl. 95 a čl. 96 Ústav y ČR, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a také čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se domáhali jejich zrušení.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 11 C 158/95 , který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu byl k odvolání stěžovatelů potvrzen rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. 11. 2002, čj. 11 C 158/95 -164, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na uložení povinnosti žalovanému BTK Servis, s. r. o., uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí původně označených jako dům čp. 543 s pozemkem p. č. 933, zapsaných v pozemkové knize pro k. ú. Sokolov ve vložce č. 3026. Soud prvního stupně vycházel z toho, že stěžovatelé neprokázali, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích "), a že vydání nemovitostí brání rovněž ustanovení čl. II bodu 2. zákona č. 116/1994 Sb. Krajský soud při svém rozhodování vycházel z toho, že opírali-li stěžovatelé své postavení oprávněných osob o příbuzenský vztah k F. S., pak neprokázali, že tato osoba byla vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť v řadě posledním relevantním zápisem ze dne 16. 5. 1934 bylo na základě odevzdací listin y D 388/32-9 vloženo vlastnické právo pro F. S.. Dále se odvolací soud ztotožnil s názorem nalézacího soudu, že žalovaný není osobou povinnou k vydání nemovitostí, které jsou předmětem řízení. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které však Nejvyšší soud ČR usnesením napadeným touto ústavní stížností podle § 243b odst. 5 , § 218 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. odmítl, když dospěl k závěru, že není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu , a to ani podle § 237 odst. 1 písm. c) , odst. 3 o. s. ř. o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že soud prvního stupně porušil procesní zásadu stanovenou v § 226 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , neboť mu odvolací soud ve svém usnesení ze dne 1. 7. 2002 uložil provést důkazy ohledně postavení stěžovatelů jako osob oprávněných, a to ve vztahu k osobám, které byly původními vlastníky nemovitostí, jakož i prošetřit, zda posledním vlastníkem byla skutečně F.S., jak plyne z pozemkové knihy, nebo zda jím byl F. S., jak tvrdili oni, což soud prvního stupně neučinil. V souvislosti s tím stěžovatelé upozorňují, že k prokázání svého tvrzení navrhli důkazy, z nichž některé již do spisu předem založili. Stěžovatelé vytýkají nalézacímu soudu, že pokud pokládal za nadbytečné provádět důkaz ohledně smrti F. S., který zahynul v koncentračním táboře během druhé světové války, jak může uvádět, že původním vlastníkem byla F. S., která měla vlastnické právo po F. S. nabýt na základě odevzdací listin y (tedy na základě dědického řízení) v roce 1934. K zodpovězení vyvstalých otázek označili stěžovatelé dle svého vyjádření důkazy a místo, kde by se měly nacházet, soud se však omezil pouze na konstatování, že tyto listin y nemá k dispozici ani katastrální úřad, ačkoliv bylo zřejmé, že tyto listin y mohou být v okresním archivu či Státním ústředním archivu. Soud prvního stupně se rovněž nevypořádal s námitkou ohledně platnosti smlouvy, na jejímž základě měly na žalovaného přejít předmětné nemovitosti, zejména zda bylo postupováno podle § 36a odst. 1 písm. a) zákona č. 367/1990 Sb. ; nebyly prý rozptýleny ani pochybnosti týkající se platnosti výběrového řízení. Dovolací soud pak měl nesprávně posoudit otázku právní významnosti skutečnosti přechodu předmětných nemovitostí na žalovaného. Obecné soudy dle stěžovatelů nepřihlédly k tvrzeným skutečnostem a založily tak jednání označované teorií za "rozpor se spisy"; pokud měly tyto soudy za to, že tvrzení stěžovatelů jsou nedostatečná či že nebyla prokázána, bylo jejich povinností stěžovatele v tomto ohledu poučit. Závěrem ústavní stížnosti poukazují na průtahy v daném soudním řízení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 , 2 zákona o Ústavním soudu ), přičemž dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu . Proto přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, tedy že ústavní stížnost nemá ústavně právní dimenzi.
Při posuzování této otázky Ústavní soud vychází ze své, dnes již ustálené judikatury, dle níž vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR), stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústav y ČR), a tak jej není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti především vytýkají obecným soudům nesprávný postup v tzv. důkazním řízení, spočívající v tom, že ačkoliv označili důkazy k prokázání svého tvrzení, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu § 3 odst. 2, 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, soudy tyto neprovedly; konkrétně (a v prvé řadě) jde o to, zda F. S., jehož jsou údajnými právními nástupci (mělo se jednat o jejich strýce), byl vlastníkem předmětných nemovitostí.
Na č. l. 151 a 152 spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 11 C 158/95 (dále jen "soudní spis") se nachází usnesení vydané tímto okresním soudem podle 118c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , ve kterém bylo stanoveno, že ve věci lze uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději ve 20denní lhůtě. V tomto usnesení se uvádí, že soud vyzval 5. 9. 2002 stěžovatele, aby do spisu založili mj. srozumitelný popis příbuzenského vztahu k poslednímu vlastníku předmětných nemovitostí, zapsanému v pozemkové knize, a že na ni stěžovatelé nereagovali. V odpovědi ze dne 11. 11. 2002 stěžovatelé uvedli, že původním vlastníkem byl F. S., takže jsou oprávněnými osobami podle § 3 odst. 4 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích, a že následující zápis v pozemkové knize je chybný, neboť z předchozího zápisu je zřejmé, že F. S. zemřela. Navrhli proto jako důkaz mj. odevzdací listin y ze dne 17. 2. 1928, čj. D 326/27 -9, a ze dne 26. 1. 1933, čj. D 388/32 -9 (viz č. l. 155 soudního spisu). Ovšem důkaz těmito listinami navrhli stěžovatelé již v rámci svého dřívějšího podání ze dne 28. 6. 2002, jehož obsahem bylo (doplnění) odvolání stěžovatelů proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 12. 2000 (viz č. l. 134 soudního spisu). Z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 1. 7. 2002 vyplývá, že stěžovatelé uvedli, že neměli možnost opatřit si tyto listin y, které má k dispozici katastrální úřad, který jim je nevydal (č. l. 141). Odvolací soud následně zrušuje rozsudek nalézacího soudu s tím, že má ještě provést navržené důkazy stran postavení stěžovatelů jako osob oprávněných ve smyslu § 3 odst. 2 a odst. 4 písm. e) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Poté okresní soud požádal Katastrální úřad v Sokolově o zaslání zmíněných listin, ten však sdělil v dopise ze dne 1. 11. 2002, že nejsou na tomto úřadě uloženy (č. l. 153).
Z výše uvedeného je zřejmé, že důkazy navržené stěžovateli se přes snahu soudu opatřit nepodařilo. Stěžovatelé v ústavní stížnosti k tomu sice uvádějí, že okresnímu soudu mělo být zřejmé, že se předmětné listin y nacházejí v okresním archivu či Státním ústředním archivu, ovšem aby se okresní soud pokusil je opatřit u těchto institucí, stěžovatelé nepožadovali, především pak sami žádnou iniciativu za účelem jejich opatření nevyvinuli, a to i přesto, že jim z průběhu předchozího řízení muselo být zřejmé, co mají pro úspěšnost ve sporu učinit; přitom po obecných soudech nelze požadovat, resp. nebylo jejich zákonnou povinností, aby vyhledávaly důkazy a za tímto účelem obesílaly všechny v úvahu připadající osoby, úřady a instituce či dokonce samy po relevantních listinách pátraly v archivech. Jinak řečeno, v postupu soudů, jde-li o tzv. důkazní řízení, nebylo žádné pochybení zjištěno, a tak i jejich závěru, že stěžovatelé neunesli své důkazní břemeno ve vztahu k jejich tvrzení, že původním vlastníkem nemovitostí byl jejich strýc, nelze nic vytknout.
Pokud stěžovatelé namítají porušení § 226 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , nutno vzít v úvahu, že řešit otázku, zda bylo ustanovení, resp. příslušný pokyn odvolacího soudu ze strany soudu prvního stupně dodrženy, náleží odvolacímu soudu a nikoliv Ústavnímu soudu, jehož povinností je přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů a řízení, které jejich vydání předcházelo, ve svém celku a jen z hlediska jejich ústavnosti. Ostatně názoru stěžovatelů stran porušení tohoto ustanovení nelze vzhledem k výše uvedeným závěrům přisvědčit.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti vytýkají obecním soudům i průtahy řízení či to, že se nezabývaly okolnostmi prodeje nemovitostí, jež byly předmětem soudního řízení. Jedná se však o bezpředmětné námitky, neboť dané soudní řízení již bylo ukončeno a eventualita, že v něm nastaly průtahy, které představují tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí být nemohou (k tomu srov. § 82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu "); stejně tak je nadbytečné zabývat se otázkou platnosti kupní smlouvy, kterou žalovaný nabyl předmětné nemovitosti, neboť na jejím posouzení není výsledek řízení před obecnými soudy, a to vzhledem k neunesení tzv. důkazního břemene ze strany stěžovatelů, jde-li o jejich postavení jako oprávněných osob ve smyslu § 3 odst. 2 , 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, nijak závislý.
Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2006