Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1211/09

POZOR - ROZHODNUTÍ BYLO ZRUŠENO USNESENÍM ZE DNE 3. 1. 2018

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dipl. Ing. J. C. - M., zastoupeného Mgr. Liborem Kaslem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Palackého 740/1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 2009, čj. – 1318, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18. 10. 2007, čj. – 1227, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále „“), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí jako zasahujících do jeho práva na spravedlivý proces, zakotveného d (dále „“), ve spojení s y ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V ústavní stížnosti obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, v němž se jako osoba oprávněná po J. C. - M. domáhal vydání mobiliáře zámku v Opočně. Uvedl, že rozhodnutím Zemského národního výboru č. III NS-380-96-1946, ze dne 29. dubna 1947, bylo doloženo, že konfiskace a národní správa majetku J. C. - M. byla zrušena a jeho vlastnické právo k movitým věcem tak bylo po 25. únoru 1948 řádně obnoveno. Obecné soudy pojem „převzetí věci státem bez právního důvodu před rozhodným obdobím“ aplikovaly v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a mimo meze ústavnosti. Dopis národního správce C. - M. velkostatku č. 219/nc, ze dne 30. dubna 1947, ze kterého vyplývá, že J. C. - M. v zámku pobýval a uložil zde i další své věci, dokazuje, podle stěžovatele, jednoznačně jeho vůli s majetkem disponovat. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací (dále „odvolací soud“) však tento důkaz hodnotil zcela opačně, bez ohledu na to, že ve svém předcházejícím rozhodnutí sp. zn. , ze dne 1. 6. 2000, jej použil jako jeden z důkazů prokazujících obnovení vlastnického práva J. C. - M.

Ačkoliv tak odvolací soud posoudil otázku okamžiku převzetí movitých věci státem zcela odlišně od soudu prvního stupně a od svého dřívějšího rozhodnutí, neumožnil stěžovateli na změněnou situaci reagovat, skutkově ani právně argumentovat a předkládat návrhy. Tím, že jej nepoučil v souladu s ustanovením a 3 , porušil princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí.

Stěžovatel dále obecným soudům vytkl, že své skutkové závěry opírají o rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. 33.219/47-IX A3, ze dne 30. dubna 1947, které však nebylo jako důkaz v řízení provedeno. Pokud odvolací soud argumentuje pouze tím, že mu je známo z jeho činnosti, zasahuje do práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Podle stěžovatele se dovolací soud nevyslovil k otázce, zda stát převzal movité věci ve vlastnictví J. C. - M. v rozhodném období bez právního důvodu a dostatečně se nevypořádal s jeho námitkami. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2008,

sp. zn.

, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. , a ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. .

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se spolu s K. C. - M. žalobou u Okresního soudu v Pardubicích domáhal po Národním památkovému (dále „“) vydání v žalobě blíže určených movitých věcí, patřících do mobiliáře zámku Opočno (dále „movité věci“). Okresní soud v Pardubicích svým částečným rozsudkem ze dne 27. 10. 2006, čj. – 1123, uložil žalovanému povinnost, aby do patnácti dnů od právní moci rozsudku uzavřel se žalobci dohodu o vydání v rozsudku specifikovaných movitých věcí buď do podílového spoluvlastnictví žalobců, nebo do vlastnictví žalobkyně.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. 10. 2007, čj. – 1227, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dovolání stěžovatele a K. C. - M. Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 11. 2. 2009, čj. – 1318.

III.

Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv „běžné“ zákonnosti (y ČR). Není povolán k přezkumu správnosti aplikace „jednoduchého“ práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ). Ústavnímu soudu tedy nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla ústavní stížnost podána, ale jeho úkolem je zjistit, zda jím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele ve smyslu písm. d)y ČR. V tomto smyslu se nezabývá právní argumentací obecných soudů, nýbrž ústavněprávními aspekty věci, neboť v opačném případě by vystupoval jako další instance v systému obecného soudnictví v rozporu s ústavním principem nezávislosti soudů.

Jádrem ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele proti hodnocení důkazů odvolacím soudem ve vztahu k naplnění podmínky převzetí věcí státem bez právního důvodu podle ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „“)

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad „jednoduchého“ práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu obecných soudů, není možno považovat za „superrevizní“ instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny.

Pokud stěžovatel nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů ze strany obecných soudů (dopisu národního správce C. - M. velkostatku č. 219/nc, ze dne 30. 4. 1947, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. 33.219/47-IX A3, ze dne 30. 4. 1947), jde o skutečnost, jež opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Z postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci a jeho vztahu k nim, konkrétně pak k obecným soudům, jak bylo popsáno výše, plyne, že není oprávněn „přehodnocovat“ hodnocení důkazů jimi provedené, a to ani kdyby se s ním neztotožňoval. Jeho úlohou je posoudit nikoliv věcnou správnost jejich skutkových závěrů, ale to, zda postupovaly ústavně konformním způsobem.

Jak Ústavní soud ověřil z napadených rozhodnutí, hodnotily soudy všech stupňů oba zmíněné důkazy ve světle stěžovatelových totožných argumentů a své úvahy „přezkoumatelným“ způsobem rozvedly, přičemž se s argumentací stěžovatele, kterou opakuje v ústavní stížnosti, adekvátně vypořádaly. Nelze konstatovat, že by se dopustily zjevných omylů či logických vad, v jejichž světle by se jejich skutkové závěry jevily být ve vztahu k provedeným důkazům jako „extrémní“. Pokud dovodily, že ve věci stěžovatele není splněna podmínka přechodu vlastnictví na stát podle , protože stát s majetkem nakládal již před začátkem rozhodného období, ani podmínka uvedená v citovaného zákona, neboť podle stávající judikatury Ústavního soudu výklad pojmu rasové perzekuce nezahrnuje perzekuci z důvodů národnostních nebo politických, nelze jejich závěrům z ústavněprávního hlediska cokoli upřít.

Námitka stěžovatele ohledně zásadní změny právního náhledu odvolacího soudu, na kterou neměl z důvodu nedostatečného poučení možnost procesně reagovat, pak ve světle shora uvedeného postrádá opodstatnění. V posuzované věci je z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu patrno, že se neodchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, zejména však neměnil právní náhled na věc v okolnostech pro jeho závěry podstatných. Za tohoto stavu nebylo jeho povinností stěžovatele upozornit na možnost jiného právního náhledu na daný případ a dát mu možnost se k takové změně, v souladu s ustanovením a 3 , vyjádřit.

K námitce stěžovatele ohledně neprovedení důkazu rozhodnutím Ministerstva zemědělství č. 33.219/47-IX A3, ze dne 30. 4. 1947, Ústavní soud dodává, že podle není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky.

Obecné soudy stěžovateli v obou napadených rozhodnutích srozumitelně vysvětlily, že nesplňuje podmínku zakotvenou v ve spojení s Přitom je zjevné, že se podstatou projednávané žaloby náležitě zabývaly a s námitkami stěžovatele se odpovídajícím způsobem vypořádaly. Jejich závěru, že převzetí majetku Josefa Colloredo - Mannsfelda státem bylo deklarováno již rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947, č. 33.219/47-IX A 3, kterým byl zámek Opočno spolu s movitými věcmi v něm umístěnými prohlášen za státní kulturní majetek a odevzdán do tzv. národní správy, vykonávané Národním pozemkovým fondem při Ministerstvu zemědělství, zřízeným podle § 6 dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., nelze přitom upřít opodstatněnost. Dovolací soud se následně zevrubně zabýval totožnými námitkami stěžovatele, jaké uplatnil i v ústavní stížnosti, směřujícími proti posouzení věci odvolacím soudem (aplikace nesprávného právního předpisu, „překvapivost“ jeho rozhodnutí, nedůvodné odchýlení se od právních závěrů dovolacího soudu v obdobné věci a absence poučení stěžovatele podle ).

Ústavní soud tak uzavírá, že pokud jde o správnost konkrétních závěrů obecných soudů, není v souladu se shora uvedeným zásadami svého přezkumu povolán zasáhnout. Argumenty, které stěžovatel v této souvislosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. K tomu by došlo jen tehdy, pokud by mu byla upřena možnost zákonným způsobem domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu či pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. Něco takového však ve věci stěžovatele neshledal.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu