Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 614/09

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy ve věci stěžovatele Ing. K. W., právně zastoupeného advokátem Mgr. Radkem Zapletalem, Arne Nováka 4, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 28. 7. 2008 sp. zn. a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec, ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 16. 3. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Napadeným rozsudkem okresního soudu bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí a Pozemkový fond ČR je jejich správcem. V části o určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemků č. 36 PR05/12 bylo řízení zastaveno. Odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Vedlejší účastník převedl do vlastnictví stěžovatele dotčené pozemky, a to ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " "); obecné soudy následně tento převod posoudily jako neplatný, neboť pozemky nebyly veřejně nabídnuty k převodu podle , o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby (dále jen ").

Stěžovatel ve svém návrhu nesouhlasí především s právními závěry obecných soudů, které dovodily neplatnost smlouvy uzavřené mezi ním a pozemkovým fondem. a ani jiný právní předpis nestanovil ke dni uzavření smlouvy povinnost zařazovat pozemky do jakéhokoliv systému veřejných nabídek a pouze z pozemků do tohoto systému zařazených uspokojovat nároky oprávněných osob. Systém nabídek zavedený interními pravidly žalobce omezoval zákonem stanovený rozsah pozemků určených k vydání, aniž by k takovému omezení byl dán jakýkoli zákonný podklad.

Smyslem novelizace zákona o půdě nebylo dle stěžovatele omezení práv oprávněných osob uplatňujících své nároky na vydání náhradních pozemků, ale stanovení lhůty pro naturální vypořádání nároků, tj. určení nejzazší doby, do níž musí vedlejší účastník splnit svoji povinnost a nároky, které již dříve uznal, uspokojit. Opačný výklad tzv. restituční tečky by totiž popíral jeden ze základních principů zákona o půdě, tedy maximalizaci restituce v její naturální podobě.

Dle náhledu stěžovatele Pozemkový fond dlouhodobě ignoroval příp. zlehčoval svoji povinnost uspokojovat nároky oprávněných osob. Takto jednal i v situaci, kdy mu byla zákonodárcem stanovena lhůta, v níž měl restituční nároky oprávněných osob uspokojit.

Bylo běžnou praxí Pozemkového fondu, že tento vedle systému veřejných nabídek (byť v míře menší, než skrze veřejné nabídky) převáděl k uspokojení nároků oprávněných osob pozemky do systému veřejných nabídek nezařazené. Takovýto postup ovšem nebyl v rozporu se zákonem a nebyl, a ani nemohl být ani v rozporu s dobrými mravy, neboť ve své podstatě umožňoval širší a rychlejší uspokojení nároků oprávněných osob. Takovýto postup rovněž nikterak nevylučoval ostatní oprávněné osoby z možnosti získat tentýž pozemek.

Uspokojení nároku oprávněné osoby vydáním pozemku nezařazeného do veřejné nabídky není a nemůže být ani v rozporu se zákonem, ani nemůže obcházet jeho účel. jednoznačně stanoví, které pozemky nemohou být státem vydány k uspokojení nároku oprávněné osoby, jakékoli jiné pozemky proto státem, potažmo žalobcem, vydány být mohou. Stát přitom nepochybně disponuje dostatečným množstvím pozemků, aby mohl uspokojit všechny vznesené nároky a v tomto ohledu jeho nabídka nutně převyšuje poptávku oprávněných osob. V situaci, kdy nikdo jiný než stěžovatel nežádal fond o vydání týchž pozemků, nemohl být nikdo vydáním pozemku, o který nikdo jiný neprojevil zájem, jakkoli poškozen. Stejně jako nemohlo vydáním pozemku dojít k jakémukoliv porušení dobrých mravů ve vztahu k dalším držitelům nároků.

Pokud pozemkový fond teprve následně zpochybnil platnost jím samotným uzavřené smlouvy a soud shledal smlouvu neplatnou z důvodů, jež lze shledat výhradně na straně fondu, pak výklad podávaný obecnými soudy k problematice neplatnosti smlouvy dle stěžovatele nezohledňuje existencí legitimního očekávání. Stěžovatel ve svém návrhu odkázal též na recentní judikaturu Ústavního soudu.

III.

Ústavní soud se návrhem stěžovatele zabýval, přičemž dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Dále Ústavní soud konstatuje, že obdobnými návrhy téhož stěžovatele se v minulosti již zabýval v případech evidovaných u Ústavního soudu pod

sp. zn.

, příp.

. Na v nich přijatých závěrech nevidí čtvrtý senát Ústavního soudu důvodu čehokoliv měnit.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y), tudíž ani žádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.

Pokud jde o výklad příslušných ustanovení zákona o půdě provedený obecnými soudy a uváděný v odůvodněních ústavní stížností napadených rozhodnutí, Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy tyto normy vykládaly svévolně bez rozumného odůvodnění. Ústavní soud je toho názoru, že interpretace uvedená těmito soudy v napadených rozhodnutích je zcela správná, logická a řádně odůvodněná a z tohoto pohledu nelze tedy obecným soudům nic vytknout. Naopak výklad předestíraný stěžovatelem jeví se Ústavnímu soudu jako účelový a nesprávný a představuje pouhou polemiku se závěry obecných soudů. Za uvedených okolností Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených základních lidských práv stěžovatele neshledává.

Nad rámec nezbytně nutného odůvodnění považuje Ústavní soud za vhodné uvést, že námitka tvrzeného porušení práva na legitimní očekávání nemůže obstát již z toho důvodu, že tzv. veřejná nabídka, kterou stěžovatel považuje jen za interní reguli vedlejšího účastníka, vyplývá přímo z , a se zřetelem ke znění ustanovení tohoto zákona nemohou být pochybnosti o jeho aplikovatelnosti i (právě) na vydávání pozemků osobám oprávněným ve smyslu zákona o půdě. Nabyl-li stěžovatel předmětné pozemky na základě smlouvy, jež byla s tím v očividném rozporu, nemůže se (úspěšně) dovolávat porušení svého legitimního očekávání, neboť mu žádné právo nesvědčilo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků řízení odmítl dle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 3. srpna 2010

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu