Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1732/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Ing. Milanem Chmelíkem, advokátem se sídlem Rodvínov 106, Jindřichův Hradec, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2010, č. j. -31, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud - pro porušení a d (dále jen "") - zrušil v záhlaví označený rozsudek ve výroku, jímž mu krajský soud nepřiznal náhradu nákladů řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Žalobou proti rozhodnutí správního orgánu se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 20. 1. 2010, č. j. 230/10-1500, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 2009 o opravě zřejmých omylů a nesprávností v exekučních příkazech, jím vydaných.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. 3. 2010, č. j. -31, napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému k novému projednání. Náhradu nákladů řízení soud stěžovateli nepřiznal, když se uchýlil k užití ustanovení (pozn.: správně ) a "důvody hodné zvláštního zřetele" shledal v tom, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo soudem zrušeno jen pro vady řízení, k nimž soud přihlédl z úřední povinnosti, aniž by stěžovatel v žalobě neuvedl konkrétní důvody jeho nezákonnosti, přičemž argumentace v "nepřehledné" žalobě směřovala jen proti exekučním příkazům.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že "zcela výjimečné" rozhodnutí nepřiznat mu náklady řízení, ač měl ve věci plný úspěch, bylo "přijato ... na základě rozporného a zcela formálního odůvodnění" za situace, kdy byl "již jednou předchozím zásahem orgánu veřejné moci prokazatelně poškozen". Oproti závěrům krajského soudu pak uvádí, že jeho argumentace v žalobě směřovala též i proti rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností a nesouhlasí ani s tvrzením, že by žaloba byla nepřehledná; tvrdí též, že soud svůj nákladový výrok odůvodnil odkazem na , ačkoliv toto ustanovení zjevně na danou situaci nedopadá.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ve smyslu , věta první, platí - coby zásada - že nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl; jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může však soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává ( ).

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (

sp. zn.

,

,

,

,

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení či soudního řízení správního bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z d; poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

To platí o to více, jde-li o výklad a aplikaci rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu (obdobně dle ustanovení ), jenž spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, a který soud v této věci zjevně aplikoval, přestože v odůvodnění rozhodnutí vadně poukázal na .

Ústavní soud ve své judikatuře dává současně najevo, že posouzení podmínek aplikace , jež je založeno na shodném principu jako (srov. usnesení

sp. zn.

), je v konkrétní věci zásadně záležitostí obecného soudu, a pouhá skutečnost, že soud shledal na straně "úspěšného" účastníka řízení důvody pro aplikaci , není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. např. usnesení

sp. zn.

); povinností soudu (ústavněprávní reflexe) je však své rozhodnutí náležitě odůvodnit.

V dané věci je pak namístě úsudek, že požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu zde nejsou, a to i kdyby v rovině podústavní mohly být - vzhledem k vyjádřené argumentaci ve prospěch aplikace ustanovení - o "správnosti" kritického náhradového výroku pochybnosti; tyto pak rovněž nelze shledat ani v nesprávném odkazu na užití , které - jak poznamenal stěžovatel - na danou situaci zjevně nedopadá. Nelze totiž podlehnout, jak zřejmě činí stěžovatel, představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí soudů, ať již obecných nebo správních, jež se zhusta ustavuje patrně již proto, že jiné opravné instance zde není.

Pak stojí za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu