Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 287/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2006, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení d (dále jen "") bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí.

Z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. a sp. zn. 12Nc 1489/2003 se podává následující.

Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 3. 7. 2006, č.j. -47, byly k žalobě stěžovatelky (v řízení žalobkyně) vyloučeny z exekuce vedené na majetek povinného R. H. (exekuční věc sp. zn. ) movité věci, podrobně specifikované ve výroku I. rozsudku, a to poté, co stěžovatelka prokázala, že je jejich vlastníkem. Přestože měla ve věci plný úspěch, uchýlil se soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení k užití a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na jejich náhradu. Dovodil, že by bylo "nesmírnou tvrdostí", aby žalovaný platil náklady řízení, neboť způsob výkonu rozhodnutí byl zvolen exekutorem (povinný se v době soupisu věcí "zdržoval na adrese u žalobkyně") a nikoliv žalovaným.

Odvolací soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení potvrdil; důvody užití shledal zejména v "okolnostech tohoto případu" a shodně se soudem prvního stupně argumentoval, že žalovaný (oprávněný) nevedl výkon rozhodnutí prodejem jen určitých movitých věcí a postup při exekuci byl tím "v rukou exekutora".

V ústavní stížnosti stěžovatelka setrvává v názoru, že postup exekutora při soupisu věcí byl "svévolný a šikanózní" (své vlastnické právo k sepisovaným věcem namítala již v průběhu jejich soupisu). Také argumentaci odvolacího soudu o rozhodném vlivu exekutora při soupisu postiženého majetku považuje za neakceptovatelnou, jelikož podle jejího názoru tím nelze zatěžovat oprávněného povinností k náhradě nákladů řízení, resp. přenášet "riziko nákladů exekučního vymáhání pohledávky z oprávněného .......na úkor třetích osob", a z "výjimky upravené v nelze činit pravidlo pro rozhodování o nákladech řízení ve věcech vylučovacích žalob". Bylo věcí oprávněného jakou zvolí "strategii" při vymáhání své pohledávky; pokud však "ponechal provádění veškerých úkonů na volné úvaze exekutora, nemůže se zbavit odpovědnosti za jeho případná pochybení".

Ústavní soud je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (

sp. zn.

,

,

,

,

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z d. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Ve smyslu platí - coby zásada - že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl; jsou-li však tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud - výjimečně - náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat ( ). Závěr soudu o tom, zda existují "důvody hodné zvláštního zřetele", musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Významné jsou z pohledu aplikace především okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoje účastníků v průběhu řízení a další (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. , komentář I.díl, Praha: C. H. Beck 2003, 6. vydání, str. 555).

Jelikož ani stěžovatelka nepochybuje, že jak soud prvního stupně tak soud odvolací správně zhodnotil výsledek řízení z hlediska "úspěchu ve věci" (ve smyslu výše citovaného ustanovení ), klade se toliko otázka, zda jimi vyložené ustanovení (s negativním dopadem do poměrů stěžovatelky) nemá právě tyto ústavně relevantní konotace.

Výše předznačené zúžení prostoru ústavněprávního přezkumu nákladových výroků vydaných v občanskoprávním řízení je z povahy věci zdůrazněno právě v případech, kdy mu má být podrobena otázka zákonnosti aplikace moderačního ustanovení Výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" totiž spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje vskutku extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria; podstatné pak je, že nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.

Stojí též za připomenutí - v obecné rovině - že ústavněprávní relevanci nemá každá dílčí jednotlivost soudního procesu; konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména musí být hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

,

,

,

III.ÚS 9/06

).

Z řečeného se podává, že i kdyby názor odvolacího soudu o důsledcích okolnosti, že exekuce byla prováděna (prodejem movitých věcí) bez toho, že byl navržen "s výslovným určením věcí, které mají být prodány" (srov. ), resp. že byla "zcela v rukou exekutora", byl zpochybnitelný, přesto nelze "v celkovém vyznění" nákladového výsledku spatřovat stav, jenž dosahuje ústavněprávní roviny, neboť úvaha o "důvodech hodných zvláštního zřetele" ve smyslu může být založena i jinak. Soud prvního stupně (s nímž se odvolací soud ztotožnil) poukazoval též na to, že v době, kdy exekutor prováděl soupis dotčených věcí, měl povinný na adrese stěžovatelky trvalý pobyt, a to, že se zde fakticky nezdržuje (a potažmo že - také proto - sepsané věci nejsou jeho vlastnictvím) vyplynulo až z provedeného dokazování. Postup exekutora proto nelze hodnotit, jak míní stěžovatelka, za "svévolný a šikanózní" (srov. 326 odst. 1 ), jenž by - již bez dalšího - aplikaci sporného ustanovení překážel. Se stěžovatelkou lze souhlasit potud, že se oprávněný "nemůže zbavit odpovědnosti" za případná pochybení exekutora (jež však nutno hodnotit z pohledu zásad exekučního práva), nelze však přehlédnout, že obecné soudy fakticky tomuto požadavku vyhověly - v obecné rovině - tím, že posouzení nákladového vztahu stěžovatelky a žalovaného (oprávněného) zakotvily primárně v ustanovení , a stěžovatelce přiznaly výchozí pozici účastníka řízení, jemuž právo na náhradu nákladů řízení svědčí. Neplatí tedy, že naopak (jak míní stěžovatelka) obecné soudy "přenesly riziko nákladů exekučního řízení z oprávněného ... na úkor třetích osob".

Je proto namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu