Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1758/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Vejvanovského 468, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 20. 2. 2008, č. j. -76, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. -98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , a odst.y a v d (dále jen "").

Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28. 2. 2007, č. j. -49, bylo rozhodnuto o žalobě České kanceláře pojistitelů (dále jen "žalobce") proti žalovaným 1/ I. H. a 2/ J. V. (dále jen "stěžovateli") o zaplacení 54 947 Kč s příslušenstvím tak, že tuto částku uložil zaplatit prvnímu žalovanému, a žalobu proti druhému (stěžovateli) zamítl. Vycházel ze skutkového zjištění, že 12. 7. 2003 došlo k dopravní nehodě dvou motorových vozidel, kterou zavinil stěžovatel jako řidič vozidla, jehož vlastníkem byl první žalovaný; jelikož ten neměl k tomuto dni uzavřené povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, vznikla žalobci podle , o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") povinnost uhradit poškozenému způsobenou škodu, což prostřednictvím ČSOB pojišťovny, a. s., učinil. Podle tohoto zákona mu vzniklo právo na náhradu poskytnutého plnění vůči tomu, kdo za škodu odpovídá, a tím (ve spojení s ustanovením jeho ) je "osoba bez pojištění odpovědnosti", tudíž vlastník vozidla (první žalovaný) a nikoliv stěžovatel (coby řidič vozidla, který dopravní nehodu způsobil).

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně k odvolání žalobce - v rozhodném směru - rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zavázal stěžovatele (společně a nerozdílně s prvním žalovaným) k výše uvedenému plnění, a podobně rozhodl i o nákladech řízení. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 29/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a konstatoval, že vedle objektivní odpovědnosti prvního žalovaného založené § 427 obč. zák. není vyloučena ani odpovědnost řidiče motorového vozidla podle § 420 obč. zák., jestliže ji způsobil při téže škodní události porušením právní povinnosti, přičemž obě odpovědnosti obstojí vedle sebe. Jelikož v osobě stěžovatele byly naplněny všechny předpoklady pro vznik této odpovědnosti za škodu dle § 420 obč. zák., dovodil odvolací soud, že i on - jako řidič vozidla - je v dané věci pasivně věcně legitimován.

Dovolání stěžovatele, jehož přípustnost byla založena , Nejvyšší soud též ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. Ve shodě s odvolacím soudem poukázal na vztah odpovědnosti dle obč. zák. a dle ustanovení obč. zák., a s odkazem i na svá další rozhodnutí (jmenovitě ve věcech sp. zn. a sp. zn. ) přitom zdůraznil, že "osobou bez pojištění odpovědnosti dle " není jen osoba, která nesplní povinnost uzavřít pojistnou smlouvu podle tohoto zákona, nýbrž i osoba, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla, ke kterému taková pojistná smlouva nebyla uzavřena, a žalobci tudíž svědčí právo postihu vůči každému, kdo za způsobenou škodu odpovídá a za koho plnil, tedy i proti stěžovateli.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení věci a tvrdí, že "nemohl na sebe převzít odpovědnost za pojištění ... vozidla a o tom, že nebyla uzavřena pojistná smlouva ... nevěděl a ani při nejlepší pečlivosti se dozvědět nemohl" a pokud by první žalovaný, jenž mu předal vozidlo k užívání pro pracovní cesty, splnil své povinnosti z titulu jeho vlastníka, "škoda by nevznikla". S ohledem na zákonné principy odpovědnosti za škodu dle a a násl. obč. zák. ve spojení s právní úpravou podávající se z , je podle něj zjevné, že odpovědnost zde nese první žalovaný, neboť jako vlastník vozidla nesplnil svoji povinnost uzavřít pojistnou smlouvu.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení (odkazům na též označené článkyy zde netřeba věnovat pozornost), jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho opravného prostředku, jímž je dovolání, dovolací soud se jím zabýval věcně a s námitkami, které v něm stěžovatel uplatnil, se podrobně vypořádal.

To je v zásadě vše, co z lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly obecnými soudy (odvolacím a zejména dovolacím) v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.

Nelze dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.

Odvolací a dovolací soud danou věc posoudily zcela v souladu s právními názory judikatury, již lze mít za ustálenou (srov. rozhodnutí ve věcech sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. či ), čímž je vyloučen znak jejich "libovůle", a vůbec není rozhodné, byl-li by právní názor, prosazovaný v ústavní stížnosti stěžovatelem, obhajitelný rovněž.

Z těchto hledisek není adekvátně oponovatelný - zde určující - úsudek, že ve smyslu "za osobu bez pojištění odpovědnosti je pak třeba považovat tu osobu, která za škodu odpovídá, nikoliv pouze osobu, která nesplní povinnost uzavřít pojistnou smlouvu ve smyslu zákona".

V ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Z předchozího plyne, že řečené zcela dopadá na věc stěžovatelovy ústavní stížnosti.

Posuzovaná ústavní stížnost představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatel očividně (a nepřípustně) očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí přezkumu z pozice běžné instanční (opravné) instance.

Jako návrh zjevně neopodstatněný ji Ústavní soud podle v senátě mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu