Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2837/2007

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Č. k. p., zastoupená advokátem, proti žalovanému P. H.,  zastoupenému advokátem, o zaplacení 136.372,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. června 2005, č. j. - 142, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 16. září 2004, č. j. -116, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 136.372,- Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve výrocích II. a III. rozhodl soud o nákladech řízení. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci opakovaně, poté co byl jeho dřívější rozsudek ze dne 15. října 2002, č. j. -74, zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. dubna 2004,č. j. -90, ve kterém odvolací soud zavázal soud prvního stupně právním názorem ohledně výkladu ustanovení a , ve znění , o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „ “). Odvolací soud ve zrušovacím usnesení vyslovil právní názor, že osobou bez pojištění odpovědnosti ve smyslu , po které by žalobkyně mohla uplatňovat náhradu toho, co za ni plnila, je u tuzemského vozidla vlastník nebo spoluvlastník vozidla, který nerespektoval zákonnou povinnost uzavřít pojistnou smlouvu. Odvolací soud dále ve zrušovacím usnesení zavázal soud prvního stupně k doplnění dokazování ohledně toho, zda žalovaný byl provozovatelem předmětného vozidla a zda byl tedy povinen uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Odvolací soud dále vyslovil názor, že není vyloučeno, aby žalovaný odpovídal za škodu jako řidič vozidla podle (dále jen „ “), v takovém případě by žalobkyně nebyla aktivně věcně legitimována. Soud prvního stupně doplnil dokazování o výslech svědka K. U., který potvrdil, že vozidlo, kterým byla dne 10. srpna 2000 způsobena škoda (a které řídil žalovaný), je jeho vlastnictvím, přičemž tuto skutečnost obě strany prohlásily za nespornou. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný jako řidič vozidla by mohl být odpovědným podle , avšak v tomto případě žalobkyně není aktivně věcně legitimována, jelikož její aktivní věcná legitimace je úzce vymezena Soud prvního stupně dále uzavřel, že provozovatelé motorových vozidel podléhají zvláštní odpovědnosti za škodu podle a násl. , která je proti obecné odpovědnosti za škodu podle ve vztahu obecného a zvláštního, takže existence zvláštní úpravy má přednost před úpravou obecnou. Soud prvního stupně konstatoval, že v souvislosti s tím je pak nutno vykládat ustanovení ve spojení s tak, že osobou bez pojištění odpovědnosti může být pouze provozovatel, který byl povinen uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Jelikož soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný je osobou, která neměla povinnost vozidlo pojistit, protože jako řidič nebyl jeho provozovatelem, není ve sporu ani pasivně věcně legitimován, a proto žalobu zamítl. Bezpředmětné bylo podle soudu prvního stupně rozhodování o části nároku ve výši 43. 419, - Kč rozsudkem pro uznání, i když žalovaný ve svém odvolání do této výše nárok uznal. Protože však podle soudu prvního stupně nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nemohl soud rozhodnout ani o této části nároku (byť uznaném) proti osobě, které hmotné právo nesvědčí.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I.). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (druhá část výroku I.) a nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zkoumal, zda je žalovaný ve smyslu v návaznosti na , osobou bez pojištění odpovědnosti, a dospěl k závěru, že osobou bez pojištění odpovědnosti není každá osoba, která škodu způsobila, ať jde o provozovatele či řidiče motorového vozidla, nýbrž pouze ta osoba, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla podle objektivního principu dle ustanovení a . podle odvolacího soudu patří mezi občanskoprávní předpisy, které navazují na úpravu obsaženou v týkající se náhrady škody, přitom neobsahuje, na rozdíl od dříve platné právní úpravy, žádnou návaznost na náhradu škody spočívající na principu zavinění. Při uplatnění postižního práva podle je podle odvolacího soudu vždy třeba vycházet z objektivního principu náhrady škody, tedy z ustanovení či . Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně svůj žalobní nárok neuplatnila vůči pasivně věcně legitimovanému vlastníkovi vozidla (odpovídajícímu za škodu podle ), ale vůči žalovanému řidiči vozidla (odpovídajícímu za škodu podle ), proto žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl. Ohledně části nároku, který ve výši 43. 419, - Kč žalovaný uznal, odvolací soud uzavřel, že rozsudek pro uznání podle (dále jen „ “) nebylo možné vydat, když v dané věci nebylo možno uzavřít a schválit smír ( ). Obsah smíru by se podle odvolacího soudu příčil hmotněprávní  úpravě obsažené v zákoně č.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, v němž namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a také skutečnost že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy že jsou dány dovolací důvody podle a a)

Z obsahu dovolání ( ) vyplývá, že dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávný výklad ustanovení zákona , podle něhož má žalobkyně právo na náhradu plnění ve smyslu tohoto ustanovení, pouze po provozovateli vozidla, který odpovídá za škodu podle , nikoliv však po řidiči, který by odpovídal podle ustanovení . Dovolatelka namítá, že v případě odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla není v případě odpovědnosti provozovatele podle vyloučena odpovědnost např. řidiče motorového vozidla za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti, pokud za škodu odpovídá (s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 29/1979). Dovolatelka dále zpochybňuje výklad pojmů „pojištěný“ a „osoba bez pojištění odpovědnosti“ odvolacím soudem, přičemž poukazuje na důvodovou zprávu k , v níž zákonodárce předpokládal, že se pojištění bude vztahovat jak na provozovatele či další osoby uvedené v a násl. , tak i na osoby odpovídající za podmínek , např. řidiče vozidla. Dovolatelka se dále domnívá, že odvolací soud pochybil, když toho, kdo nesplnil povinnost uzavřít pojistnou smlouvu označil za osobu bez pojištění odpovědnosti, čímž význam tohoto pojmu nepřijatelně zúžil. Dovolatelka se domnívá, že žalovaný je ve sporu pasivně věcně legitimován, jelikož porušil pravidla silničního provozu a v příčinné souvislosti  s uvedeným protiprávním jednáním způsobil škodu na majetku poškozených a zcela nepochybně tudíž odpovídá za škodu podle ustanovení a současně je osobou bez pojištění odpovědnosti ve smyslu , bez ohledu na to, komu příslušela povinnost uzavřít pojistnou smlouvu. Dovolatelka rovněž namítá, že řízení je postiženo vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož se soudy obou stupňů nevypořádaly s částečným uznáním žalobou uplatněného nároku ve výši 43.419,- Kč, když pro nevydání rozsudku pro uznání nebyl podle dovolatelky důvod, neboť při vydání rozsudku pro uznání soud nepřihlíží k výsledkům dokazování (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 6).

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu současně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje aby je jako takové dovolací soud zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ), po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou  osobou zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené ustanovením , dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení

Dovolání je podle citovaného ustanovení přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Jak již bylo uvedeno výše, byl dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. října 2002, č. j. -74, kterým bylo žalobnímu návrhu v plném rozsahu vyhověno, zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 26. dubna 2004 č. j. -90, ve kterém odvolací soud zavázal soud prvního stupně právním názorem ohledně výkladu ustanovení a Z obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, je dána příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. , uveřejněném v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 16/1993).

Dovolání je důvodné.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel ze závěru, že žalovaného jako řidiče vozidla, kterým byla způsobena škoda, nelze považovat za osobu ve smyslu v návaznosti na , tj. za osobu bez pojištění odpovědnosti. Svůj závěr odůvodnil tím, že osobou bez pojištění odpovědnosti není každá osoba, která škodu způsobila, ať jde o provozovatele či řidiče motorového vozidla, nýbrž pouze ta, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla podle objektivního principu dle ustanovení a , s tím, že jako občanskoprávní předpis neobsahuje žádnou návaznost na náhradu škody spočívající na principu zavinění. Soudy obou stupňů měly za to, že provozovatelé motorových vozidel odpovídají na základě zvláštní odpovědnosti za škodu ( a násl. ), která je oproti obecné odpovědnosti za škodu (ve smyslu ust. ) ve vztahu obecného a zvláštního, kdy existence  zvláštní úpravy má přednost před úpravou obecnou. S takovou argumentací se však ztotožnit nelze. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. září 1977, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod číslem R 29/1979, „i když za škodu způsobenou provozem motorového vozidla odpovídá provozovatel tohoto dopravního prostředku ( ), není tím vyloučena zároveň odpovědnost např. řidiče motorového vozidla za škodu, kterou způsobil při téže škodné události poškozenému porušením právní povinnosti ( ), pokud nešlo o případ, kdy tyto osoby samy za škodu neodpovídají.“ Ustanovení a násl. o zvláštní odpovědnosti není ve vztahu k obecné odpovědnosti podle ustanovením speciálním, nýbrž obě skutkové podstaty stojí vedle sebe. Poškozený se tak může domáhat škody vůči provozovateli dopravního prostředku podle na základě objektivního principu a proti řidiči dopravního prostředku podle na základě odpovědnosti založené na presumovaném zavinění (srov. též komentář , C. H. Beck, autoři Švestka, Jehlička, Škárová, Spáčil a kol., 10. vydání, 2006, str. 735-737).

Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodující zodpovězení otázky, koho lze považovat za osobu bez pojištění odpovědnosti. Podle poskytuje Kancelář, tj. žalobkyně, poškozenému plnění za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti. Za osobu bez pojištění odpovědnosti je pak třeba považovat tu osobu, která za škodu odpovídá, nikoliv pouze osobu, která nesplní povinnost uzavřít pojistnou smlouvu ve smyslu Provozování vozidla bez pojištění odpovědnosti je příslušným správním orgánem sankcionováno podle zákona, nezávisle na tom, zda je takovým vozidlem způsobena škoda či nikoliv. S přihlédnutím k důvodové zprávě k je pak zřejmé, že úmyslem zákonodárce bylo, aby se pojištění vztahovalo jak na provozovatele a další osoby odpovídající podle a násl. , tak i na osoby odpovídající za podmínek ustanovení , např. řidiče vozidla. Za osobu bez pojištění odpovědnosti je tedy nutno považovat toho, kdo odpovídá za škodu způsobenou provozem takového vozidla, u nějž nebyla uzavřena pojistná smlouva ve smyslu

Otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku výslovně neřešil, na rozdíl od usnesení odvolacího soudu ze dne 26. dubna 2004, č. j. -90, kterým byl původní rozsudek soudu prvního stupně zrušen, v němž odvolací soud vyslovil právní názor, že aktivní věcná legitimace žalobkyně není ve sporu dána. Přesto je zřejmé, že tento právní názor byl pro posouzení věci v dalším řízení určující. K otázce aktivní věcné legitimace žalobkyně je třeba uvést, že ustanovení (ve znění účinném ke dni 10. 8. 2000, t. j. ke dni škodné události) dává žalobkyni právo na náhradu toho, co za žalovaného plnila proti tomu, kdo odpovídá za škodu podle odstavce 2 písm. a) a b) Předmětné ustanovení (před jeho doplněním ) je třeba vykládat tak, že Kancelář má právo postihu proti každému, kdo za škodu odpovídá a za koho plnila. Bylo by proti smyslu daného ustanovení, kdyby postih nebyl možný proti osobě, která za škodu odpovídá na základě zavinění. Opačný výklad by možnost postihu nepřiměřeně zúžil, pokud by mohlo být postupováno pouze v závislosti na tom, zda některá osoba odpovídá na základě objektivní odpovědnosti ve smyslu , či na základě obecné odpovědnosti podle .

V další fázi řízení bude třeba zkoumat, zda žalovaný odpovídá za škodu podle obecné odpovědnosti zakotvené v . Pokud by žalovaný takto za škodu odpovídal a byl tak ve sporu pasivně věcně legitimován, bude vzhledem k výše uvedenému žaloba důvodná.

Co se týče důvodu dovolání uplatněného podle , lze přisvědčit dovolatelce, že pro nevydání rozsudku pro uznání podle nebyl v daném případě důvod. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že rozsudek pro uznání nebylo možné vydat, když v dané věci nebylo možno uzavřít smír ( a 2 ). Soudy obou stupňů uzavřely, že jelikož při rozhodování o schválení smíru je soud povinen zkoumat, zda smír není v rozporu s právními předpisy, pak v daném případě nebylo možno smír schválit, protože žalovaný nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován a obsah smíru by se tak příčil hmotněprávní úpravě obsažené v zákoně č.

S uvedeným výkladem však nelze souhlasit. Zkoumání pasivní věcné legitimace žalovaného nepatří mezi předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání a nejde ani o věc, v níž nelze uzavřít smír. Otázka pasivní věcné legitimace je hmotněprávním institutem, nikoliv podmínkou řízení. Věcná legitimace dává odpověď na to, zda žalovaný je podle hmotného práva nositelem tvrzené povinnosti ve vztahu k nároku uplatněnému žalobcem. Vyřešení této otázky však není předpokladem pro vydání rozsudku pro uznání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. září 2007, sp. zn. ). Proto nelze než uzavřít, že soudy obou stupňů pochybily, když nerozhodly rozsudkem pro uznání ( ), ačkoliv všechny podmínky pro jeho vydání byly splněny.

Dovolací soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil ( in fine ) a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto také o nákladech dovolacího řízení ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. ledna 2008

JUDr. František  Faldyna, CSc.

předseda senátu