Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1058/10

Ústavní soud rozhodl dne 29. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného JUDr. Helenou Šnajdrovou, advokátkou, AK se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, 120 00 Praha 2, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 3. 2007 č. j. -422 a Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2008 č. j. -486 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010 č. j. -507, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 3. 2007 č. j. -422 a Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2008 č. j. -486, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu faxem dne 12. 4. 2010 a v zákonem stanovené lhůtě řádně doplněnou se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho civilní věci s tím, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dále žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost naříkaných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze, neboť žalovaná částka se zákonnými úroky se po dobu šestnácti let trvání soudního řízení zvýšila na pětinásobek, a proto by výkon rozhodnutí nezatížil stěžovatele pouze finančně, ale nezvratně by postihl jeho veškerý majetek i jeho budoucí důchodové zabezpečení, zatímco žalobci jako dědicové původní žalobkyně odpovídají za eventuální dluhy pouze do výše nabytého dědictví.

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. zjistil Ústavní soud, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 20. 3. 2007 č. j. -422 uložil stěžovateli zaplatit žalobcům částku 1.500.000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), neboť právní předchůdkyně žalobců poskytla stěžovateli půjčku v této výši, kterou stěžovatel nevrátil. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2008 č. j. -486 rozsudek soudu ve výroku I. jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 1. 2010 č. j. -507 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění uvedl, že dovolání je založeno na kritice hodnocení provedených důkazů a na zpochybnění správnosti skutkového zjištění, čímž stěžovatel Nejvyššímu soudu nepředložil právní otázku, jak požaduje ve stěžovatelově věci jedině použitelné ustanovení , ale uplatnil dovolací důvod dle ustanovení , který neslouží k řešení právních otázek. Taktéž namítané výhrady k odůvodnění skutkových závěrů odvolacího soudu nepředstavují vady, které jsou bezprostředním důsledkem řešení právních otázek procesní povahy, jež by byly způsobilé založit přípustnost dovolání.

Stěžovatel shledává závažná pochybení v hodnocení důkazů spočívající v tom, že odvolací soud po provedení důkazu výslechem klíčového svědka Ing. U. nezohlednil jeho svědectví a nenapravil pochybení v hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Dále soudům vytýká zásadní časový nesoulad v tvrzeních žalobců a listinných důkazech a konečně namítá, že nebylo prokázáno předání jakékoli finanční částky právní předchůdkyní žalobců stěžovateli a že soud prvního stupně skutkové závěry opřel o tzv. výpovědi "z druhé ruky", které zkreslil podle potřeby. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že uplatnil zákonné dovolací důvody a poukázal na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, neboť i po doplnění dokazování bylo řízení zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně, jelikož výsledky dokazování neopravňovaly k učinění závěru o pravdivosti dlužního úpisu; tato vada ve svém důsledku vedla i k nesprávnému právním posouzení věci.

Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem opožděně podaná.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Je-li mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle ustanovení a násl. , přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného ) - z povahy věci [srov. a contr. nebo b) ] - jen v případě dovolání přípustného podle (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle , ).

V případě dovolání přípustného dle ustanovení je dovolací přezkum předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ], přičemž současně je nutno tvrdit, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. usnesení

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Námitkami uplatněnými stěžovatelem v dovolání, jež se koncentrují na kritiku hodnocení důkazů, neprovedení navržených důkazů a odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k vzneseným námitkám, stěžovatel nepředestřel žádnou právní otázku, u níž by Nejvyšší mohl zkoumat, zda má zásadní právní význam. Tvrzení stěžovatele, že v dovolání vytkl nesprávnost právního posouzení věci, přisvědčit nelze; to, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nemůže vést k automatickému úsudku, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle (srov. usnesení

sp. zn.

dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná, jelikož dovolací soud správně dovodil, že stěžovatel uplatnil tzv. nezpůsobilý dovolací důvod, jež z povahy věci nemohl být předmětem jeho přezkumu z hlediska existence zásadního právního významu.

Z výše vyloženého je zřejmé, že ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu tedy není, jestliže dovolatel uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody, poněvadž dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá. To však má za následek, že stěžovateli nesvědčí dobrodiní ustanovení , a proto lhůta k podání ústavní stížnosti začala běžet dnem následujícím po doručení usnesení odvolacího soudu stěžovateli, tj. dne 21. 5. 2008, v důsledku čehož je třeba ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům soudu prvního a druhého stupně hodnotit jako opožděně podanou.

S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dílem jako podanou po lhůtě a dílem jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení a odst. 2 písm. a) . Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu