Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 45/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem Liberec, Jánská 864/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009 č. j. -236 a rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2007 č. j. -210 a Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2006 č. j. -169 , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v jeho občanskoprávní věci, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1d (dále jen ""), princip rovnosti účastníků řízení zakotvený v článku 37 odst. 3, jakož i článek 90y.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. se podává, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 6. 2006 č. j. -169 zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal, aby soud uložil žalovanému družstvu povinnost zaplatit mu 953 904 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody, resp. ušlého zisku.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 3. 2007 č. j. -210 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil se závěrem, že žalovaný není odpovědný za tvrzenou škodu, protože mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti, které navíc nelze přičítat toliko žalovanému, není dána příčinná souvislost.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 10. 2009 č. j. -236 stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost odmítl, neboť stěžovatel v podaném dovolání nevymezil žádnou právní otázku, která by rozhodnutí odvolacího soudu povyšovala na rozhodnutí zásadního právního významu, resp. že stěžovatel "v podstatě zopakoval a rozvedl námitky proti skutkovým zjištěním", jež představují dovolací důvod podle , který lze uplatnit jen tehdy, je-li dovolání objektivně přípustné, a naopak nejsou dovolacími důvody způsobilými založit přípustnost dovolání ve smyslu rozhodného (zde jedině použitelného) ustanovení

Tomuto názoru stěžovatel oponuje s tvrzením, že v dovolání namítal nesprávné právní posouzení věci, poněvadž nesprávnost skutkových zjištění soudu, již soudům vytýkal, má nesprávné právní posouzení věci za následek. Ve vztahu k rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že soudy dospěly k chybným skutkovým zjištěním, neboť přehlédly stěžovatelem předložený "stěžejní" důkaz, neprovedly jím navrhované další důkazy, nezabývaly se vznesenými námitkami a provedené důkazy vadně hodnotily. Konečně stěžovatel nesouhlasí se závěrem o nedostatku odpovědnosti za škodu u osoby, která připravila návrh neplatné smlouvy, a dodává, že výše škody mohla být zjištěna postupem podle ustanovení

Ústavní soud je podle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")].

Tvrzení stěžovatele, že v dovolání vytkl nesprávnost právního posouzení věci, přisvědčit zjevně nelze; to, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nemůže vést k automatickému úsudku, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle , který jediný - zásadně - je nadán způsobilostí založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení

V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl dle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Pro hodnocení zbylé části ústavní stížnosti je pak určující, že Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení; pak se totiž neuplatní zásada vyslovená v , že lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, nýbrž lhůta k podání ústavní stížnosti běží již od doručení onoho rozhodnutí "předchozího".

V ústavní stížnosti tedy stěžovatel vycházel z nesprávného předpokladu, že mu dobrodiní ustanovení svědčí; dovolací soud však podané odvolání odmítl jako nepřípustné nikoli proto, že jím vznesené otázky nekvalifikoval jako otázky zásadního právního významu, nýbrž že dospěl k závěru, že se nejedná - vůbec - o otázky právní, které by teprve byly způsobilé vytvořit prostor pro uvážení, zda jim lze přikládat zásadní právní význam.

Lhůtu k ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu bylo tudíž nutno počítat již od jeho doručení ( ); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, a tedy opožděně.

Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části odmítl podle ustanovení jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu