Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 688/08

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bohemia důlní, a. s., Šafaříkova 371/22, Praha 2, právně zastoupené advokátem JUDr. Radomilem Ondruchem, Šafaříkova 371/22, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008 sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2005 sp. zn. a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 17. 3. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. V souvislosti s vymezením ústavní stížností napadených rozhodnutí se Ústavní soud zabýval otázkou, zda stěžovatelka napadá též usnesení Nejvyššího soudu či nikoli. Tato pochybnost vznikla s ohledem na obsah stížnostního petitu, v němž se stěžovatelka domáhá zrušení toliko rozsudku okresního a krajského soudu. Pokud by stěžovatelka nepožadovala zrušení též usnesení Nejvyššího soudu, bylo by nutno na předmětnou ústavní stížnost nahlížet jako na nepřípustnou. Vzhledem k tomu, že ve vlastním návrhu stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu zmiňuje a též ho k návrhu přiložila, vyšel Ústavní soud z výkladu, který je pro stěžovatelku příznivější, a to, že se domáhá zrušení i usnesení Nejvyššího soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatelka byla vlastnicí staveb zapsaných do katastru nemovitostí na pozemcích jiného vlastníka u Katastrálního úřadu v Klatovech. Dále byla vlastníkem staveb nezapisovaných do katastru nemovitostí umístěných před Štolou Naděje, která se nachází na v rozhodnutí obecných soudů blíže specifikovaných pozemcích. Dopisem ze dne 5. 10. 2000 město Kašperské Hory stěžovatelce oznámilo, že odstranilo část zařízení staveniště. Ve věci byla stěžovatelce předána též videokazeta z části ničení jejího majetku. V souladu s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), se stěžovatelka v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhala náhrady škody ve výši 1.541.000,- Kč. Dle náhledu stěžovatelky obecné soudy pochybily tím, že neprovedly navržené důkazy, dospěly k nesprávným skutkovým a právním závěrům. Ve věci byly provedeny tři znalecké posudky, které se věcně zabývají výší škody, o kterých se však nalézací soud nezmiňuje. Stěžovatelka ve svém návrhu polemizuje a zpochybňuje závěry znalců, které se týkají jejich posouzení sporné stavby. Reviznímu znaleckému posudku zpracovanému společností SRM-Consult vytýká především tu skutečnost, že se nezabývá hodnotou stavby jako takové a řeší otázky právní. Znalec zcela nesprávně interpretoval a opomenul některé doložené doklady. Stěžovatelka dále uvádí, že z právních předpisů nelze dovodit povinnost okamžitě zlikvidovat důlní dílo. Odstraněním stavby zařízení staveniště, které nebylo v jeho vlastnictví, se město Kašperské Hory dopustilo porušení zákona. Z důvodu nezávislosti znalce stěžovatelka navrhla zpracovat znalecký posudek mimo Plzeňský kraj, tomuto návrhu však nebylo vyhověno, v čemž stěžovatelka spatřuje porušení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stejně tak nebylo vyhověno návrhu na provedení důkazu videozáznamem, který měl doložit, kdo škodu prováděl. Stěžovatelka polemizuje též s otázkou vlastnictví dotčených pozemků, v souvislosti s tím pak odkazuje na usnesení Ústavního soudu

. O vlastnictví pozemků před štolou Naděje nebylo rozhodnuto a soudy se měly vznesenými námitkami stran vlastnictví zabývat. Odstraněním stavby došlo dle náhledu stěžovatelky k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv. Pochybení odvolacího soudu je pak ze strany stěžovatelky spatřováno především v té skutečnosti, že se řádně nezabýval důvody uvedenými v odvolání, nevyrovnal se s charakterem nemovitostí a své odůvodnění opírá o neznalost horního práva a údajně skončené povolení ke geologickému průzkumu. Jeho hodnocení je tak v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a je porušením práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka též vyzvedla nekvalitní úroveň protokolů z ústního jednání soudu prvního stupně, které jsou zatíženy celou řadou vad. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu je pak vytýkáno především neposouzení otázky zásadního právního významu.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelky neshledal.

Ze zvolené právní argumentace stěžovatelky je zřejmé, že pasuje Ústavní soud do role další přezkumné instance. K tomu je však třeba uvést, že Ústavnímu soudu tato role nepřísluší. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Z vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že se stěžovatelka v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady škody ve výši 1.541.000,- Kč. Z hlediska kautel spravedlivého procesu, jehož dodržování spadá do pravomoci Ústavního soudu, je podstatnou především ta skutečnost, že obecné soudy založily svá rozhodnutí na skutečnostech vyplývajících ze soudního spisu a že své závěry řádně a logicky zdůvodnily. S ohledem na předmět řízení se obecné soudy zaměřily především na základní předpoklady vzniku nároku na náhradu škody, bez jejichž kumulativního naplnění nelze k závěru o náhradě škody dospět. Již nalézací soud se naplnění jednotlivých předpokladů relativně podrobně věnoval, přičemž skutečnost, že jejich naplnění neshledal, ještě nezakládá protiústavnost. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelce nepodařilo prokázat ani vznik škody samotné a v takovém případě je pak zkoumání některých dalších otázek, např. otázky vlastnictví pozemku, z hlediska předmětu řízení, zcela podružné. Rozporuje-li stěžovatelka obsah či kvalitu provedených znaleckých posudků, tak je opět na úvaze obecných soudů, jakým způsobem předložené důkazy zhodnotí a jakou důkazní hodnotu jim přiřadí. Do pravomoci obecných soudů by mohl Ústavní soud zasáhnout pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, což se dle náhledu Ústavního soudu nestalo. Ústavnímu soudu tak nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Pokud stěžovatelka navrhovala provedení důkazu videozáznamem a zpracování dalšího znaleckého posudku mimo Plzeňský kraj, přičemž obecné soudy důkazy neprovedly a ani se s nimi v rámci svého odůvodnění nijak nevypořádaly, je třeba jim tento postup vytknout. V konkrétním případě je však vždy třeba posoudit, zda nepřipuštěné a v rozhodnutí neodůvodněné důkazy mohly zásadním způsobem ovlivnit výsledky dokazování. S ohledem na konkrétně navržené důkazy, jejichž neprovedení nebylo v rozhodnutí náležitě odůvodněno, nelze mít za to, že by jejich dodatečné odůvodnění v rozsudku nalézacího soudu mohlo mít zásadní vliv na dokazování jako celek. Jinými slovy, v případě zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí z výše uvedeného důvodu nelze po dodatečném odůvodnění navrženého a neprovedeného důkazu očekávat zásadní obrat v otázce dokazování.

Co se týče namítaného pochybení prvostupňového soudu při sepisování protokolů o jednání, nelze v nich dle náhledu Ústavního soudu nalézt takové pochybení, které by zakládalo protiústavnost řízení jako celku. Z protokolů je zřejmé, kdo a kdy je sepsal, co je jejich obsahem a kdo byl účastníkem řízení.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelka svým jednání naplnila skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle ustanovení § 250 trestního zákona, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu