Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 715/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 31. 3. 2005, č. j. -609, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném městu (dále též jen „žalovaný“) zaplacení 1.541.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Neshledal důvodným nárok na náhradu škody, která měla žalobkyni vzniknout svévolným odcizením a zničením zařízení, které žalovaný odstranil ze staveniště důlního díla. Soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně v souvislosti s geologickým průzkumem umístila na pozemky ve vlastnictví žalovaného města zařízení staveniště (sestávající ze 3 mobilních buněk, 3 buněk sloužících jako druhé nadzemní podlaží, skladu,  přístřešku   mezi   buňkami,   kompresorovny,   oplocení,   vjezdových   vrat, suchého a chemického WC a dalších drobných zařízení). Protože žalobkyně po skončení platnosti povolení ke geologickému průzkumu zařízení staveniště neodstranila, učinil tak žalovaný sám. Soud   prvního   stupně   dospěl   k  závěru, že předpoklady odpovědnosti za škodu podle obč. zák. nejsou naplněny. Žalovaný jednak neporušil žádnou právní povinnost, neboť při   odstraňování   staveniště   postupoval   v   souladu   s   ustanovením , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), jednak žalobkyni tím nevznikla žádná škoda, jak vyplývá z  revizního znaleckého posudku a z výslechu znalců Ing. V. S. a L. M.; mobilní zařízení   staveniště   totiž   bylo   odborně   demontováno, bylo jako plně funkční uskladněno a nedošlo k žádnému jeho poškození.

K   odvolání   žalobkyně   Krajský   soud   v   Plzni rozsudkem ze dne 12. 10. 2005, č. j. -704, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho skutkovými zjištěními i právním posouzením odpovědnosti žalovaného za škodu a uvedl, že žalobkyně předmětné zařízení staveniště po ukončení   svého   geologického průzkumu neodstranila, ačkoli tak byla povinna učinit podle , o geologických pracích, a ačkoli byla k tomuto kroku žalovaným vyzvána. Žalovaný tedy nejednal protiprávně a žalobkyni ani žádná škoda nevznikla, když s ohledem na přísně chráněnou předmětnou lokalitu (CHKO A. údolí) a nečinnost žalobkyně odstranil část zařízení staveniště v souladu s stavebního zákona, v zájmu budoucího naložení s důlním dílem ponechal na místě bez zásahu portál štoly,   kolejiště,   opěrnou   stěnu,   jednu   mobilní buňku a vyklápěč, a poté dopisem ze dne 5. 10. 2000 sdělil žalobkyni, že odklizené věci byly po demontáži odvezeny do uzavřeného areálu, kde jsou složeny s možností jejich odvozu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje  z Vytýká rozsudku odvolacího soudu vady řízení podle , které měly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud totiž neprovedl jí navržené důkazy znaleckým posudkem a videozáznamem o průběhu „ničení“ jejího majetku k prokázání tvrzení, že přemístěním staveniště žalobkyni škoda skutečně vznikla a že nešlo o věci movité, nýbrž nemovité, a nezabýval se námitkami zpochybňující vlastnické právo žalovaného k pozemkům, na nichž se štola a staveniště nacházely. Má za to, že žalovaný „vlastním zaviněním svévolně odcizil a zničil“ její majetek, a to až po zpětvzetí a zastavení soudního řízení, ve kterém požadoval odstranění tohoto zařízení, čímž došlo k neodůvodnitelnému zásahu do vlastnickým práv žalobkyně a ke vzniku škody, přičemž není podstatné, zda stavba byla odstraněna odborně či neodborně. Žalobkyně navrhuje provedení důkazu spisy Okresního soudu v Klatovech sp. zn. a , a usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. . V této souvislosti namítá, že ve sporu byly provedeny tři znalecké posudky vyčíslující „výši nákladů na odstranění škod vzniklých demontáží, demolicí a přemístěním objektů a staveb a nákladů nutných na uvedení staveb do původního stavu“, o kterých se však odvolací soud vůbec nezmiňuje; revizní znalecký posudek, z něhož soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely, považuje za nekvalifikovaný, jenž neodpovídá na dotazy položené soudem, nepřípustně řeší pouze právní otázky, vytrhuje některé doklady ze spisu, jiné zcela opomíjí a vychází tak z nesprávných předpokladů, že zařízení staveniště ztratilo   svůj  účel   a   „mělo   být   zlikvidováno“.   Žalobkyně naopak tvrdí, že při nakládání s těmito objekty a štolou postupovala v souladu s horním zákonem a všemi rozhodnutími orgánů   báňské   správy,   že   tyto objekty jsou v působnosti báňských úřadů, neboť se jedná o  důlní   dílo,  jež   mělo být využito k zajištění štoly. Na tento případ je třeba aplikovat , o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), nikoli , o geologických   pracích,  a   ,  o   územním   plánování   a stavebním řádu (stavební zákon). Vznáší námitku podjatosti soudců soudů obou stupňů, neboť „je zřejmé, že rozhodují pod tlakem místních okolností a nikoli nezávisle“. Jelikož je napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem i rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. , a ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. , navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že tím, že odstranil zařízení staveniště, plnil za žalobkyni její povinnost (předmětné zařízení staveniště bylo od 1. 1. 1995 nelegálně užíváno), přičemž žádná škoda na jejím majetku odborně odklizeném a náležitě uskladněném nevznikla (jak shledali i soudní znalci). Na daný případ dopadá , o geologických pracích, nikoli - , o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), řešící důlní škody a jejich náhradu, neboť důlní škody jsou škody vzniklé na povrchu účinky prací v podzemí nebo při těžbě, nikoli změna stavu zařízení staveniště užitého ke geologickému průzkumu. Soubor staveb a technických zařízení je zařízením staveniště a technickým zázemím průzkumných aktivit prováděných hornickou činností v důlním díle. Rovněž otázku vlastnického práva k pozemkům, na nichž se zařízení staveniště nacházelo, vyřešily soudy obou stupňů správně, v souladu s pravomocným soudním rozhodnutím určujícím vlastníkem těchto pozemků žalovaného. Námitku podjatosti vznesenou v dovolání považuje žalovaný za neodůvodněnou, kdy žalobkyně neuvádí žádnou skutečnost, jíž by bylo možné pochybnosti o nepodjatosti založit, navíc byla řádně poučena před soudy obou stupňů o možnosti vznést námitku podjatosti v souladu s a násl. , což neučinila. Jelikož se soudy obou stupňů  náležitě zabývaly všemi zákonnými předpoklady odpovědnosti za škodu podle obč. zák. a dospěly ke správným skutkovým i právním závěrům, navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání   proti   pravomocnému   rozsudku   odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími   soudy   nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Současně je Nejvyšší soud povinen vycházet ze skutkových zjištění a skutkových závěrů, na něž odvolací soud aplikoval právo. Žalobkyně však v dovolání nesouhlasí právě především s hodnocením provedených důkazů soudy   obou   stupňů, učiněnými skutkovými zjištěními a z nich plynoucími právními závěry o tom, že   žalobkyni   nevznikla   škoda   na   objektech určených ke geologickému průzkumu v důsledku demontáže a uskladnění tohoto zařízení žalovaným. Z vylíčení důvodů dovolání tak vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci; tvrdí totiž, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a správně posouzen po právní stránce. Podstatou většiny námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům soudy obou stupňů přihlížely a jak tyto důkazy hodnotily. Dovolatelka na rozdíl od skutkového zjištění soudů předestírá v dovolání vlastní skutkové závěry (zejména, že žalovaný „vlastním zaviněním svévolně odcizil a zničil“ její majetek), na nichž pak buduje své   vlastní  a   od   odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že žalovaný demontáží a uskladněním zařízení poškodil). Tím, že z odlišných skutkových závěrů vyvozuje odlišný právní názor na věc, dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž předkládá svoji verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, aniž by formulovala právní otázku, která má zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení ), přitom přípustnost dovolání podle ustanovení – jak shora uvedeno - založit nemůže. K žádosti dovolatelky, aby byly v rámci dovolacího řízení provedeny jí navržené důkazy, lze jen poukázat na ustanovení , podle nějž dovolací soud provádí dokazování jen k prokázání důvodů dovolání, nikoli ke zjištění sporného skutkového stavu (to je úkolem nalézacího řízení).

Rozhodnutí odvolacího soudu není, jak se dovolatelka mylně domnívá, v rozporu s rozsudky   Nejvyššího   soudu ČR ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. , a ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. , neboť obě tato rozhodnutí jsou založena na odlišném skutkovém základě a na daný případ je nelze vztáhnout [prvé řeší výši škody na domě, který byl   poškozen   (částečně   demolován) na základě nezákonného rozhodnutí správního orgánu o demolici domu, druhé se pak týká právního režimu součásti věci po oddělení od věci hlavní].

Na uvedených závěrech nemohou ničeho změnit ani dovolací výhrady k otázce oprávnění žalovaného odstranit zařízení staveniště. Jestliže totiž odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala vznik škody jako jedné z podmínek odpovědnosti za škodu, a z hlediska řešení této dílčí otázky neshledává dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným, nemohlo by se ani dovoláním navrhované řešení otázky porušení právní povinnosti projevit v poměrech dovolatelky kladně, nepodléhá-li dovolacímu přezkumu otázka vzniku škody jakožto podmínky odpovědnosti žalované za škodu, která obstojí   samostatně   jako   důvod    pro   zamítnutí   žaloby    (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Konečně za situace, kdy není dovolání podle přípustné, není   způsobilým   dovolacím   důvodem   ani dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle , kterým jak soudu prvního stupně tak odvolacímu soudu vytýká vady   řízení   (že  neprovedly   navržené   důkazy   znaleckým   posudkem a videozáznamem o průběhu „ničení“ jejího majetku, že se nezabývaly námitkami zpochybňující vlastnické právo žalovaného k pozemkům, na nichž se štola a staveniště nacházely, a že ve věci rozhodovali vyloučení soudci soudů obou stupňů). S ohledem na ustanovení věty druhé k námitkám tzv. jiných vad řízení či tzv. zmatečnostních vad Nejvyšší soud při zkoumání přípustnosti dovolání přihlédnout nemohl.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto její dovolání podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a , neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených   nákladů   řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 7.500,- Kč [odměna z částky určené podle a ,  ve  znění   účinném   do   31. 8. 2006   (dovolací řízení bylo zahájeno dne 22. 12. 2005), a snížená na polovinu podle vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle , ve znění účinném do 31. 8. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno  dne   24. 2. 2006), v částce 75,- Kč; celkem má tedy žalovaný právo na částku 7.575,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. února 2008

JUDr.  Petr  Vojtek, v. r.

předseda senátu