Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 709/10

Ústavní soud rozhodl dne 16. března 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AZ FARM s. r. o., IČ 27112632, se sídlem Sázená 38, 273 24, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem, se sídlem W. Churchilla 2, 130 59 Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2007 sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv garantovaných v Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v Úmluvy, v d a v y.

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2007 sp. zn. byla s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005

sp. zn.

zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala vůči žalovanému povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, neboť se v případě stěžovatelky jednalo o nárok postoupený. Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. odmítl dovolání stěžovatelky.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti byla tvrzená protiústavnost nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 13. 12. 2005 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Avšak II. senát Ústavního soudu neshledal důvod, proč se od tohoto nálezu odchýlit, a to ani na základě stěžovatelčiny argumentace. Právní názor Ústavního soudu je odůvodněn jak v cit. plenárním nálezu, tak v nálezu

sp. zn.

, kde bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob. Pokud za této situace zákonodárce stanovil prekluzi nároků, byl výrok nálezu

sp. zn.

logickým vyústěním jednak předchozích zjištění Ústavního soudu, jednak povahy restitučního zákonodárství (zmírnění jen některých křivd) a jednak zásady minimalizace zásahů. Citované nálezy (jakož i nález

sp. zn.

, bod 29) charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud nemá proč by se od tohoto výkladu odchyloval (obdobně viz usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 7. 2. 2008 či usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 10. 2009).

Obecné soudy tedy postupovaly ústavně konformně, pokud při svém rozhodování respektovaly uvedený nález Ústavního soudu a dovodily zánik nároku stěžovatelky coby postupníka na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě. Jejich rozhodnutím nemohlo být tudíž zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, konkrétně do jejího ústavně garantovaného majetkového práva. Rovněž, jak vyplývá z klíčových právních vět nálezu

sp. zn.

, námitka rozporu ustanovení zákona o půdě a jejich aplikace obecnými soudy s principem ochrany oprávněné důvěry v právo a s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva není důvodná.

Také ohledně dalších námitek stěžovatelky (nečinnost vedlejšího účastníka, str. 3 ústavní stížnosti) lze odkázat na již několikrát citovaný nález Ústavního soudu

sp. zn.

, přičemž argumentaci v něm obsaženou není třeba znovu opakovat (obdobně viz usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 12. 8. 2009).

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv ( písm. d) y a ), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2010

Jiří Nykodým

předseda senátu