Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3214/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky H. V., zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Velké Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2009 č. j. -833 a proti výrokům I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. října 2008 č. j. -703 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 25. února 2008 č. j. -496, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. prosince 2009, se stěžovatelka podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle , , a d (dále jen ""), Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a a y (dále jen "").

V nalézacím řízení Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozhodl ve věci snížení výživného, výkonu rozhodnutí o úpravě styku a o změně úpravy styku rozsudkem ze dne 25. února 2008 č. j. -496 tak, že ve výroku I. uložil stěžovatelce pokutu ve výši 3 000,- Kč, ve výroku II. zamítl návrh stěžovatelky na změny úpravy styku otce s nezl. D., ve výroku III. zamítl návrh otce na snížení výživného, ve výroku IV. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na znalečném částku 3 777,- Kč a ve výroku V. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě odvolání stěžovatelky i otce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. října 2008 č. j. -703 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a v části zamítavého výroku III. ohledně návrhu otce na snížení výživného na nezl. D. za dobu od 1. července 2007 do 1. října 2007 potvrdil. Ve výroku II., v části napadeného výroku III. ohledně návrhu otce na snížení výživného za dobu od 2. října 2007 do budoucna a ve výrocích IV. a V. rozsudek soudu I. stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 17. září 2009 č. j. -833 odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla zejména provedené důkazní řízení a tvrdila, že soudy v důsledku vyvození nesprávného právního názoru rozhodly věcně nesprávně. Tím mělo dojít k porušení jejího práva na soudní ochranu, na rovné zacházení a na spravedlivý proces. Napadená rozhodnutí jsou podle názoru stěžovatelky v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními a jsou projevem libovůle v soudním rozhodování. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na judikáty Ústavního soudu vydané pod

sp. zn.

,

,

,

a

.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.

Zásah do práv, jichž se stěžovatelka dovolávala, shledán nebyl. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a v tom rámci se adekvátně vypořádávají s námitkami stěžovatelky, jež jsou opětovně ve shodné podobě uváděny v ústavní stížnosti, přičemž argumentace stěžovatelky, při polemice s učiněnými právními závěry, nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy uvedly dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházely a v jejich postoji neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Ve světle uvedeného nelze než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou takto ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu ve spojení s y.

Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah dou a Úmluvou chráněných základních práv.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, na které stěžovatelka odkazuje, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.

K namítanému porušení y, který obecně soudům ukládá povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům a k porušení y, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, k tomu Ústavní soud již nejednou judikoval, že citovaná ustanovení přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů a vázanost soudce zákonem, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu y a Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2010

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu