Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 573/2014

30 Cdo 573/2014

U S N E S E N Í

P. B.

České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí

, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2, o náhradu škody ve výši 2.634,17 EUR a 1.650,- Kč vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2013, č. j. -80, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudkem ze dne 17. 9. 2013, č. j. -80, ve výroku I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 3. 2013, č. j. -64, kterým byla v celém rozsahu zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 2.634,17 EUR a 1.650,- Kč, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem II. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení, kdy rovněž náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků řízení.

Žalobce se žalobou domáhal zaplacení žalované částky jakožto náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, který měl spočívat v nesprávném poučení ze strany zaměstnankyně Okresní správy sociálního zabezpečení v Klatovech. Tato zaměstnankyně měla dne 29. 4. 2010 sdělit otci žalobce, který za žalobce vyřizoval záležitosti týkající se pracovní neschopnosti žalobce, zavádějící informace. Jelikož se žalobce a jeho otec obdrženými nesprávnými informacemi řídili, zmeškali povinnost ohlásit pracovní neschopnost zdravotní pojišťovně AOK Bayern, u které byl žalobce, coby zaměstnanec pracující v zahraničí, povinně zdravotně pojištěn. V důsledku popsaných událostí pojišťovna AOK Bayern nevyplatila žalobci nemocenské dávky za období od 9. 6. 2010 do 25. 8. 2010 ve výši 2.634,17 EUR. Žalobci vznikla dále škoda 1.500,- Kč za překlady odvolání proti rozhodnutí pojišťovny AOK Bayern a 150,- Kč za vidimaci.

Poté, co odvolací soud zopakoval důkaz obsahem dopisu ze dne 30. 11. 2010, dospěl ke shodným závěrům jako soud prvního stupně.

Tvrzení vztažená k událostem, jež se měly odehrát dne 29. 4. 2010, nebyly žalobcem prokázány. Jednání se zaměstnankyní Okresní správy sociálního zabezpečení v Klatovech (dále též jako „OSSZ“) se účastnil pouze otec žalobce. Svědecké výpovědi otce žalobce a zaměstnankyně OSSZ, svědkyně K., jsou diametrálně odlišné, a proto není možno z žádné z nich při závěru o skutkovém ději jednoznačně vycházet a druhou mít za jednoznačně nepravdivou. Matka žalobce a svědkyně M. se o průběhu jednání na OSSZ dověděly pouze zprostředkovaně od otce žalobce. Existence nesprávného poučení ze strany zaměstnankyně OSSZ tedy nebyla prokázána.

Okolnost, že otec žalobce odvezl doklady o pracovní neschopnosti žalobce jeho zaměstnavateli již dne 2. 5. 2010, sama o pravdivosti výpovědi otce žalobce ohledně obsahu jednání se svědkyní K. nesvědčí, stejně jako to, že snad tento svědek disponoval služební navštívenkou svědkyně K. Důkazy o existenci telefonních hovorů, které měly zpochybnit pravdivost výpovědi svědkyně K., nebylo možné provést, neboť mobilní operátor není oprávněn informace pro účely civilního řízení poskytnout a byl takové informace již povinen v zákonné lhůtě zlikvidovat.

Oba soudy pak shodně uvedly, že i kdyby bylo prokázáno, že se otec žalobce dostavil k OSSZ 29. 4. 2010, jak tvrdil žalobce, a nikoliv až v měsíci květnu 2010, což tvrdila žalovaná, rovněž by procesnímu nároku žalobce nebylo možné vyhovět. Do data 29. 4. 2010 bylo povinností OSSZ provést nahlášení pracovní neschopnosti zahraniční zdravotní pojišťovně. To ovšem nebylo možné, pokud žalobce nesplnil svou povinnost spočívající v předložení standardizovaného formuláře E 116 vystaveného ošetřujícím lékařem pojištěnce. Úvahy o tom, že by otec žalobce, pokud by byl řádně poučen, předmětný formulář ještě toho dne zajistil a předal zaměstnankyni OSSZ, jsou na bázi hypotetické. Stejně hypotetické je i tvrzení, že by formulář zajistila zaměstnankyně OSSZ, když se tato měla nejprve mylně domnívat, že ošetřujícím lékařem žalobce byl doktor Trejbal. Od 1. 5. 2010 již platila nová právní úprava týkající se uplatňování nároků na výplatu nemocenských dávek v rámci EU, nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 883/2004 a prováděcí nařízení č. 987/2009. Dle těchto přepisů vznikla žalobci, coby osobě zdravotně pojištěné u zdravotní pojišťovny v SRN, povinnost provést hlášení pracovní neschopnosti osobně, a to ve lhůtě jednoho týdne ode dne vzniku pracovní neschopnosti. Žalobci tak nic nebránilo, aby dle těchto právních předpisů postupoval a svou pracovní neschopnost pojišťovně AOK ve lhůtě nahlásil. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování soudu dosud nebyla řešena, a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V této souvislosti dovolatel uvádí, že za zásadní právní otázku pro dovolací řízení považuje posouzení toho, jaké důkazy mohou posloužit soudu pro určení správnosti úředního postupu. V dovolání je následně projeven nesouhlas se závěry soudů o neunesení důkazního břemene za situace, kdy dovolatelem tvrzený skutkový stav rozporuje svědkyně, jež sama měla nesprávné informace otci dovolatele poskytnout, a v důsledku by měla sama nést odpovědnost.

Dovolatel dále připomíná, že jeho otec neměl ponětí o existenci dokladu E 116, ale pokud by mu bylo na OSSZ sděleno, že je tento formulář vyžadován, vrátil by se pro něj do nemocnice a v řádu několika minut by jej na OSSZ přinesl. Dále se dovolatel pozastavuje nad tvrzením svědkyně K., že v rozhovoru s jeho otcem neměla vůbec hovořit o formulářích E 115 a E 116. Pokud by tomu tak skutečně bylo, musel by být jejich hovor bezobsažný, což by rovněž bylo pochybením, neboť svědkyně K. měla povinnost upozornit, že je třeba doložit potřebou součást neschopenky. Soudy dále posoudily zcela nesprávně obsah dopisu od AOK Bayern ze dne 30. 11. 2010. Dovolatel rovněž vysvětluje okolnosti telefonního hovoru ze dne 11. 5. 2010. V závěru dovolání je poukázáno na skutečnost, že den 29. 4. 2010 připadal na čtvrtek a nikoli pátek a že měsíc duben má třicet dní. Po dni 29. 4. 2010 tedy následoval ještě pátek 30. 4. 2010, a nebyla zde tedy časová tíseň, na kterou se svědkyně K. vymlouvá.

Nejvyšší soud, jakožto soud dovolací ( ), při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 a část první, čl. II, bod 2 ) - dále též jen „ “

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti ( ).

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dle ust. , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolateli nelze přisvědčit, že by jím označená otázka mohla založit přípustnost dovolání, neboť je pouhou modifikací otázky vztahující se k užití důkazů (přesněji ovšem řečeno důkazních prostředků) v civilním řízení obecně. Jestliže dovolatel svou otázku upravil tak, že ji vztáhnul pouze k dokazování správnosti úředního postupu (resp. existence nesprávného postupu), jedná se o nevýznamnou konkretizaci, neboť získávání skutkových poznatků o tom, zda došlo či nedošlo k určitému jednání, ve kterém je spatřován nesprávný úřední postup, a jaký průběh takové jednání mělo, se ničím neliší od získávání jakýchkoliv jiných skutkových poznatků. Podle věty první ust. mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné y, ohledání a výslech účastníků. Jak bylo již dovolacím soudem konstatováno, jedná se o zákonnou úpravu, která je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. ).

Jak vyplývá z dovolání, dovolatel zásadně brojí proti závěru, že v řízení neunesl důkazní břemeno ohledně existence nesprávného úředního postupu. Tímto ovšem dovolatel směřuje k uplatnění jiného dovolacího důvodu, než je uveden v ustanovení Přehlíží přitom, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řízení ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Poukaz na chyby v odůvodnění rozsudku, kde měl soud pochybit při označení dní, nemohl přípustnost dovolání založit již proto, že se nepodává, že by tyto chyby mohly rozhodnutí soudu jakkoliv ovlivnit.

Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud jej podle odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2014

JUDr. František Ištvánek předseda senátu