Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3134/2013

30 Cdo 3134/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce R. J., proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 932/6, 110 15, Praha 1, o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2013, č. j. -383, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal náhrady škody způsobené exekucí dvou rozhodnutí Obecního úřadu ve Štěnovicích, která byla označena správním soudem za nicotná. Zablokováním finančních prostředků při provádění exekuce byla ovlivněna podnikatelská činnost žalobce, který musel omezit provoz lakovny a vzít si úvěr. Vzniknout mu tak měla škoda, kterou zprvu vyčísloval na 5,000.000,- Kč a žádal ji zaplatit společně a nerozdílně po čtyřech žalovaných. Žalobce vzal v průběhu řízení žalobu zpět co do částky 2,249.000,- Kč; předmětem řízení tedy nadále je částka 2,751.000,- Kč s příslušenstvím.

V řízení soud prvního stupně žalobu vůči všem žalovaným zamítl a odvolací soud rozsudek potvrdil. Na základě dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2011, č. j. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 89/2011 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webové stránce Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), rozsudky obou soudů zrušil ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou, Českou republikou – Ministerstvem spravedlnosti, a v uvedeném rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud mimo jiné uvedl, že v tomto řízení má za stát vystupovat Ministerstvo pro místní rozvoj, nikoliv Ministerstvo spravedlnosti.

Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. -363, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. 6. 2013, č. j. – 383, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud nepovažoval postup soudu prvního stupně za dostatečný, a to zejména ohledně zjišťování existence příčinné souvislosti.

Žalovaná se proti zrušujícímu usnesení odvolacího soudu dovolala, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Žalovaná nezpochybňuje, že rozhodnutí správního úřadu byla vadná a nicotná. Tato rozhodnutí ovšem byla vydána vůči povinné „firmě Radan Jirák – AISA, prášková lakovna“, tedy obchodní firmě bez způsobilosti k právům a povinnostem. Žalovaná považuje za nelogické, aby rozhodnutí, která postrádají právní účinky, protože ukládají pokutu obchodnímu jménu, mohla sama o sobě vyvolat žalobci majetkovou újmu. Posoudil-li soud při rozhodování o nařízení exekuce podle zmíněných rozhodnutí správního orgánu, jakožto exekučních titulů, že povinnou je fyzická osoba R. J., proti němuž směřoval návrh na nařízení exekuce, došlo až zde k pochybení, které mohlo způsobit škodu. Není možné vést exekuci proti jinému subjektu, než který je uveden v rozhodnutí. Ministerstvo pro místní rozvoj tak neodpovídá za dané pochybení a nemůže za stát v soudním řízení o nároku dle ani jednat. Logicky tedy měl být učiněn závěr, že pokud došlo k majetkové újmě na straně žalobce, tak tomu bylo při výkonu rozhodnutí soudem. V úseku soudnictví mělo ve stejné době dojít k dalšímu pochybení, k zablokování dalších finančních prostředků, které mohlo mít vliv na podnikání žalobce. Takový exces vůbec nelze dávat do souvislosti s vydaným rozhodnutím správních úřadů. Žaloba proti České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj tedy měla být zamítnuta.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací ( ) při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 a část první, čl. II, bod 2 ) - dále též jen „ “

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti ( ).

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“

Podle „dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“

Podle „důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.“

O nesprávné právní posouzení věci při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný předpis, ale nesprávně ho vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.

Jak vyplývá z odůvodnění dovolání, kde žalovaná důsledně odlišuje jednání, ke kterému mělo dojít ve stavebním řízení před správními orgány, od jednání v rámci exekučního řízení, žalovaná neporozuměla správně postavení, které jí v procesu přísluší.

V projednávané věci je podstatné, že žalovanou je Česká republika, která svá procesní práva vykonává a procesní povinnosti plní v občanském soudním řízení prostřednictvím příslušné organizační složky. Příslušnou organizační složku státu ve věcech náhrady škody či nemajetkové újmy způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem určuje , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „ “), přičemž podle ustanovení je příslušným ten ústřední správní úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, ve kterém došlo ke škodě či nemajetkové újmě. Soud je povinen zjistit, která z organizačních složek je příslušná vystupovat za stát v konkrétním sporu nebo jiné právní věci, a tuto organizační složku přibere do řízení (pokud se ho již neúčastní). Rozhodnutí o tom se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s určitou organizační složkou státu přestane jednat a začne jednat s jinou organizační složkou, která je příslušná za stát vystupovat. Otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu nebo jiné právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 3502).

Ministerstvo pro místní rozvoj tedy v řízení vystupuje za Českou republiku jako celek. Z tohoto též plyne, že pokud Ministerstvo pro místní rozvoj vede procesní obranu způsobem, kdy vylučuje vznik škody v důsledku pochybení v úseku Ministerstva pro místní rozvoj, přičemž poukazuje na pochybení, ke kterým došlo v exekučním řízení, nepřispívá nijak k obraně žalované České republiky, ale zcela naopak přisvědčuje žalobci. Závěr, který Ministerstvo pro místní rozvoj předjímá, tedy že k nesprávnému úřednímu postupu došlo, či že nezákonné rozhodnutí bylo vydáno v rámci soudnictví, tedy sám o sobě nemůže vést k zamítnutí žaloby proti žalované České republice. Jak vyplývá z výše uvedeného, napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení v dovolání naznačené otázky.

Nejvyšší soud k tomu dodává, že otázka příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a konkrétní škodou je otázkou skutkovou. Právním posouzením je však vymezení, mezi jakou škodou a jakou skutečností má být příčinná souvislost zjišťována. Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. , uvedl: „V rozhodnutích týkajících se náhrady škody jsou obecné soudy kromě jiného povinny řádně odůvodnit existenci či absenci příčinné souvislosti mezi jednáním potencionálního škůdce a vzniklou škodou. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ.“ Zmíněná úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, je rovněž otázkou právní.

Ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. , ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. , ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. , ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. ) se při řešení otázky příčinné souvislosti v případě více skutečností vedoucích k témuž škodlivému následku přiklání k závěrům uvedeným v komentářové literatuře: „Škodlivý následek nemusí vzniknout jen z jedné příčiny. Rozhodující je, zda – nebýt této skutečnosti – ke škodě by nedošlo, nebo naopak, zda škodlivý následek by nastal i bez této skutečnosti. Z tohoto hlediska je třeba rozlišit, zda v konkrétním případě více skutečností (více příčin) spolupůsobilo k témuž škodlivému následku nebo zda jedna skutečnost vylučuje jinou. Zásadně je třeba vycházet z toho, že každé jednání či opomenutí, bez něhož by následek nenastal, neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že k němu přistoupí další okolnost, jež při vzniku škody spolupůsobí. Podstatné je, zda toto jednání zůstává tou skutečností, bez níž by ke škodlivému následku nedošlo, nebo zda nová skutečnost působí jako výlučná příčina, která – bez ohledu na původní okolnosti – samostatně způsobila následek. V takovém případě došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi vznikem škody a původními okolnostmi.“ (viz Švestka, J., Spáčil, J. Škárová, M., Hulmák, M. a kol. I. až 459. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1206).

Za situace, že by soudy jednaly s nesprávnou organizační složkou státu, šlo by o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. ). Podle ustanovení věty druhé smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 82, ročník 2006, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. ). Tento předpoklad však v posuzované věci naplněn není.

Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud jej podle odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2014

JUDr. František I š t v á n e k

předseda senátu