Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3633/2012

29 Cdo 3633/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složením z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Hloubětín 61 s. r. o., se sídlem v Praze 9 – Hloubětíně, Poděbradská 261/61, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 28 52 98 98, zastoupené JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Stavitelská 1099/6, PSČ 160 00, proti žalovanému Ing. Tomáši Zůzovi, jako správci konkursní podstaty úpadkyně VELTEX spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48 03 96 91, zastoupenému JUDr. Lambertem Halířem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kroftova 329/1, PSČ 150 00, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2012. č. j. -180, takto:

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 21. června 2012, č. j. -180, potvrdil rozsudek ze dne 2. února 2012, č. j. -127, jímž Městský soud v Praze vyloučil nemovitosti specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) z konkursní podstaty úpadkyně (VELTEX spol. s r. o.).

Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:

1) Usnesením ze dne 29. listopadu 2005, č. j. -127, Městský soud v Praze prohlásil konkurs na majetek úpadkyně a správcem konkursní podstaty ustavil žalovaného, který sporné nemovitosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.

2) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. května 2008, č. j. -212, k žalobě společnosti ESOLUS s. r. o. (dále jen „společnost E“) vyloučil sporné nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, uzavíraje, že společnost E nabyla vlastnické právo ke sporným nemovitostem na základě usnesení o příklepu v dražbě, které nabylo právní moci dne 6. října 2005. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2008, č. j. -250, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s tím, že „nelze přezkoumávat postup státního orgánu v exekuci či při dražbě, neboť tomu brání ustanovení , o veřejných dražbách.

3) Dne 12. února 2009 uzavřela společnost E (jako prodávající) a žalobkyně (jako kupující) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly sporné nemovitosti a účinky vkladu vlastnického práva žalobkyně k nim nastaly ke dni 13. února 2009.

4) Žalovaný upozornil dopisem ze dne 11. března 2009, že proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal dovolání a žalobkyně na tento dopis reagovala sdělením, podle něhož při uzavírání kupní smlouvy postupovala v důvěře ve veřejnou u (výpis z katastru nemovitostí).

5) Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. , k dovolání žalovaného zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2008, č. j. -250, a věc vrátil k tomuto soudu k dalšímu řízení; odvolací soud zavázal právním názorem, podle něhož „regulérnost“ provádění exekuce prodejem nemovitých věcí a vznik vlastnického práva společnosti E ke sporným nemovitostem poměřoval (nesprávně) ustanovením a zákona o veřejných dražbách, tj. věc posoudil podle právního předpisu, který na danou věci nedopadá, a uložil mu, aby důvodnost procesní obrany žalovaného posoudil v intencích ustanovení , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů, a to v vazbě na ustanovení , (dále jen „ “).

6) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. října 2011, č. j. -368, změnil rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 28. května 2008) tak, že žalobu společnosti E o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně zamítl.

7) Následně žalovaný opětovně sepsal sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a žalobkyně k výzvě konkursního soudu podala včas žalobu o jejich vyloučení ( , o konkursu a vyrovnání – dále jen „ZKV“).

Na tomto základě odvolací soud „konstatoval“, že soud prvního stupně „postupoval správně, pokud věc posoudil podle ustanovení , a nepochybil ani při výkladu tohoto ustanovení, když uvedl, že poskytuje třetím osobám ochranu v tom směru, že nemohou pozbýt práv a povinností nabytých na základě původního zrušeného rozhodnutí jen proto, že právní vztahy účastníků řízení byly novým rozhodnutím upraveny jinak, a že postavení třetích osob je chráněno jen tehdy, jestliže v mezidobí jejich práva a povinnosti vznikly platně“.

Dále doplnil, že „správnost napadeného rozhodnutí by mohl zvrátit jen nesprávný úsudek soudu prvního stupně o tom, že nebylo zjištěno, že kupní smlouva byla uzavřena v úmyslu zabránit důsledkům případného zrušení původního rozhodnutí v dovolacím řízení; v tom případě by totiž bylo možno dovodit neplatnost kupní smlouvy pro obcházení zákona či rozpor s dobrými mravy. Žalovaný v tomto směru však neunesl břemeno tvrzení a potažmo ani břemeno důkazní“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení a spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky „týkající se aplikace ustanovení “ a „vzájemného vztahu“ tohoto ustanovení a ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Dovolatel podrobně rekapituluje průběh řízení vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. a v projednávané věci a snáší argumenty, podle nichž společnost E nenabyla vlastnické právo ke sporným nemovitostem. V této souvislosti zdůrazňuje, že konkurs na majetek úpadkyně byl prohlášen sice po vydání usnesení o příklepu, nicméně před právní mocí tohoto usnesení a exekutor „přistoupil k dražbě“, byť exekuce prodejem sporných nemovitostí byla ze zákona přerušena. Dále akcentuje, že žalobkyně nemohla nabýt vlastnictví ke sporným nemovitostem od nevlastníka (společnosti E), a to podle zásady, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má. Poukazuje i na „personální provázanost“ společnosti E a žalobkyně, kterou soudy nižších stupňů „zcela vědomě a cíleně pominuly“. Z uvedeného důvodu „nemohla být naplněna ani dobrá víra žalobkyně“, která sporné nemovitosti koupila za částku výrazně nižší (přibližně 30 % skutečné hodnoty).

Dovolatel uzavírá, že ustanovení nemůže „zhojit“ absolutní neplatnost právního úkonu podle ustanovení obč. zák. a žalobkyni umožnit získat plnění, které jí nenáleží. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení a navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení

Podáním datovaným 31. prosince 2012, (tj. po uplynutí lhůty k podání dovolání) dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2008, sp. zn. , vyjádřil se k povaze rozhodnutí o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, včetně toho, že „princip ochrany dobré víry v zápis skutečností v katastru nemovitostí nemůže za současné právní úpravy zhojit absolutní neplatnost nabývajícího titulu prodávajícího“, seznámil soudy s novými fakty, které „potvrzují, že od samého počátku se jednalo o připravený scénář k poškození úpadkyně a jejích věřitelů“ a poukázal na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. dubna 2012, č. j. -187, na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2012, č. j. -1415 a na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2012, č. j. 60 ICm 1141/2011, -60 ( ).

Podáním datovaným 13. května 2013 dovolatel „požádal“, aby věc byla postoupena velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, když „jde o zásadní otázku, zda se soukromé vlastnictví skutečného vlastníka nemovitostí bude v našem státě chránit či nikoli“.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a souladné s judikaturou Nejvyššího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

, o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání ( . a ), s přihlédnutím k se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i , ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení a b) , Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení ; proto je podle ustanovení a odmítl.

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá závěrům formulovaným judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu srov. např. rozsudek ze dne 10. října 2006, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 55/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 31. května 2006, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 54/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na ně navazující usnesení ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 15. června 2010, sp. zn. ), jakož i rozsudek ze dne 7. února 2012, sp. zn. a usnesení ze dne 22. června 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 179 a rozsudek ze dne 16. října 2013, sp. zn. .

Současně Nejvyšší soud nemá žádných pochybností o tom, že z hlediska věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu [a přípustnosti dovolání podle ustanovení ] není významná judikatura, na kterou dovolatel v dovolání a jeho doplněních odkazuje, a to z důvodu, že – na rozdíl od rozhodnutí výše zmíněných – se vztahuje ke skutkově odlišným situacím.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, že kupní smlouvu společnost E a žalobkyně uzavřely „v úmyslu zabránit důsledkům případného zrušení původního rozhodnutí v dovolacím řízení“, je závěrem skutkovým; dovolací důvod podle ustanovení však dovolatel u dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení , k dispozici nemá.

Konečně Nejvyšší soud dodává, že soudní praxe je jednotná i v závěru, podle něhož je vylučovací žaloba podle ustanovení § 19 ZKV žalobou určovací a rozsudek, jímž soud takové žalobě vyhoví, se nevykonává; návrh účastníka řízení na odložení vykonatelnosti takového rozhodnutí je tak zjevně neopodstatněný (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 125/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Ty v dané věci sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby (vyjádření k dovolání, sepsané dne 30. října 2012 a vyjádření k doplňujícímu podání žalovaného, sepsané dne 1. března 2013), která podle ustanovení bodu 5, a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném k datu těchto právních úkonů, činí 4.600,- Kč (2.100,- Kč + 2.500,- Kč), dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 2x 300,- Kč za úkony právní služby ( advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( odst. a 1 a 3 ) a celkem činí 6.292,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 30. června 2014

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu