Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2104/2013

30 Cdo 2104/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce TRÁVNÍKY, bytové družstvo, IČ: 00048852, se sídlem v Otrokovicích, Příčná 1541, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 157.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2013, č. j. -49, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 6. 2012, č. j. - 59, konstatoval porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě, a to postupem Okresního soudu ve Zlíně ve věci vedené pod sp. zn. a dále postupem soudního exekutora JUDr. Josefa Černého, Exekutorský úřad Zlín, ve věci vedené pod sp. zn. 11 Ex 72/2007. Požadavek na zaplacení částky 157.000,- Kč s příslušenstvím byl výše uvedeným rozsudkem zamítnut.

Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o konstatování porušení práva tak, že konstatoval „porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném před Okresním soudem ve Zlíně sp. zn. “. V ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. ), dále jen „ “, odmítl jako nepřípustné.

V otázce, zda stát odpovídá za domnělou újmu žalobce v důsledku právní úpravy, podle které lze v exekučním řízení z platu povinné strhávat ve prospěch oprávněného pouze omezenou částku, se napadený rozsudek odvolacího soudu neodchýlil od řešení, kterého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 132/2012), jestliže odvolací soud nedovodil, že obsah právní úpravy nepředstavuje úřední postup, a tím méně případný nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk.

Otázka, zda je povinností exekutora řízení z moci úřední zastavit, pokud povinný nemá po dlouhou dobu žádný majetek, přípustnost dovolání rovněž nezakládá, když napadený rozsudek je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. ).

Ani námitka, že nemajetnost povinného nelze v rámci hodnocení přiměřenosti délky řízení brát v úvahu, přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího, když přihlédl k tomu, že se postižitelný majetek povinného nepodařilo zjistit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. ). Rovněž pokud soudy nekladly prodloužení řízení v důsledku nemajetnosti povinného k tíži státu, postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. , a v něm odkazovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 5. 2003 ve věci Sanglier proti Francii, stížnost č. 50342/99, odst. 39, veřejnosti dostupný ve francouzském jazyce na webovém portálu Evropského soudu pro lidská práva v databázi Hudoc).

V otázce posouzení přiměřenosti délky exekučního řízení napadený rozsudek nepředstavuje odchylku od ustálené rozhodovací praxe ve smyslu , pokud odvolací soud uzavřel, že předmětné exekuční řízení nelze posoudit jako nepřiměřeně dlouhé jen proto, že trvá dlouhou dobu, nebo proto, že trvá po dobu delší dvou let (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , dále jen „Stanovisko“, a výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ). Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu řeší rovněž žalobcem předestřenou otázku, jaká délka vykonávacího (exekučního) řízení je přijatelná, pokud nebyl nalezen žádný majetek povinného, viz také rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. . Ani v této otázce se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího neodchýlil.

V otázce, zda lze význam řízení pro žalobce hodnotit jako nepatrný, a zda lze nepřiznat žalobci zadostiučinění v penězích, nýbrž pouze ve formě konstatování porušení práva, odpovídá napadené rozhodnutí judikatuře dovolacího soudu (srov. Stanovisko, zejm. jeho část V., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. ). Dovolacímu soudu je z jeho činnosti známo, že žalobce iniciuje a vede řadu soudních řízení. To jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. I z tohoto pohledu tedy závěr odvolacího soudu o nižším významu řízení pro žalobce odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. ).

Nejvyšší soud navíc již několikrát zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění (dále jen „ “), přičemž výslednou částkou (či jinou přiznanou formou zadostiučinění) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Pouhý nesouhlas žalobce s výší nebo s formou přiznaného zadostiučinění sám o sobě nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. ).

Námitky dovolatele, že soudy při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného nevzaly v úvahu, že soudní exekutor byl v prodlení s provedením místního šetření v sídle povinného, a že neučinil dotazy všem subjektům, u kterých mohl mít povinný svůj majetek, přípustnost dovolání nezakládají. Soudy postupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když uvedené skutečnosti nebraly v rámci posuzování významu předmětu řízení pro žalovaného v úvahu (srov. Stanovisko, část IV., odstavec ad d/), ale zhodnotily je v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci ( ).

Otázka, zda měl odvolací soud vzít v úvahu, že exekuce nebyla z moci úřední zastavena pro nemajetnost povinného, přípustnost dovolání nezakládá, neboť napadený rozsudek je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. ).

Žalobce dále v dovolání tvrdí, že dovolací soud se dosud nevyjádřil k otázce, zda soud, pokud poškozenému nepřiměřenou délkou soudního řízení nepřizná zadostiučinění v penězích, ale pouze konstatuje porušení práva poškozeného, musí uvést, kterému základnímu právu dal přednost před základním právem poškozeného na náhradu škody. Podle judikatury dovolacího soudu představuje konstatování porušení práva žalobce v určitých případech přiměřenou formou zadostiučinění za porušení práva na spravedlivý proces (srov. Stanovisko, zejm. jeho třetí právní věta, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , a výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. ). Žádnému jinému právu tedy není před právem žalobce na zadostiučinění dávána přednost, a uvedená námitka žalobce se proto míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, což ji diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání ve smyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ani námitka žalobce týkající se formulace výroku rozhodnutí přípustnost dovolání nezakládá, když výrok soudu prvního stupně, změněný soudem odvolacím, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu formulován dostatečně určitě a je z něj patrné, které právo žalobce bylo porušeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. ).

Nedůvodná je i námitka žalobce, že rozlišovat při ochraně vlastnictví, zdali je vlastník fyzická nebo právnická osoba, je diskriminační. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud přihlížel při posuzování práv žalobce k tomu, že je žalobce právnickou osobou.

Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky, jimiž žalobce uplatňuje vady řízení (podle žalobce se soud prvního stupně ani soud odvolací nevyjádřily ke všem námitkám žalobce a jejich rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná). Podle ustanovení věty druhé smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 82, ročník 2006, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. ). Tento předpoklad však v posuzované věci naplněn není.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 29. května 2014

JUDr. Pavel S i m o n

předseda senátu