Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2115/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Mgr. Davida Havlíka ve věci ve věci žalobců: a) B. B., b) A. B., obou zastoupených JUDr. J. S., jako obecným zmocněncem, proti žalovaným: 1) M. Š., 2) M, Š., oběma zastoupeným Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí 193/20, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2012, č. j. -199, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. června 2011, č. j. -175, ve výroku I. určil, že žalobci jsou vlastníky části pozemku parc. č. 31/1, v katastrálním území a obci Ch., označené jako díl b podle Zaměření skutečného stavu, které bylo zaměřeno a zpracováno M. G. pod číslem zakázky 190/-68/2006, schváleného Ing. L. J. (dále jen ,,předmětná část pozemku“), přičemž tato část sousedí s pozemkem ve vlastnictví žalobců parc. č. 74, v katastrálním území a obci Ch., kdy na své protilehlé straně je předmětná část pozemku ohraničena zdí a částečně zastavěna částí domu a vedlejší stavbou kůlny. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2012, č. j. -199, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; výrok soudu prvního stupně pouze formulačně upravil tak, aby byl jednodušší a přehlednější. Předmětnou část pozemku specifikoval jako ,,část pozemku parc. č. 31/1 o výměře 91 m2 v katastrálním území a obci Ch., zakreslená a označená jako díl b v Zaměření skutečného stavu, zaměřeného a zpracovaného M. G. pod číslem zakázky 190/68/2006, schváleného Ing. L. J. ze dne 19. dubna 2006“. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovolání považují za přípustné podle .

Dovolatelé namítají, že žalobci nemohli nabýt vlastnické právo vydržením, neboť nevynaložili požadovanou opatrnost, když nejpozději v roce 2001 mohli v souvislosti s ohlášenými stavebními úpravami z výzvy stavebního úřadu zjistit skutečné hranice sousedních pozemků. I při koupi nemovitosti se měli aktivně snažit skutečnou hranici pozemků zjistit. Upozornili na to, že vydržení má být spíše výjimečným způsobem nabytí vlastnického práva a naplnění jeho podmínek je třeba vykládat restriktivně. Kromě obsáhlé rekapitulace skutkového stavu věci namítli, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a poukázali na skutečnost, že žalobci získali stavební povolení ke kůlně na předmětné části pozemku v rozporu s právními předpisy. Soudy se nevypořádaly také s tím, že stavební komisi nebyly doloženy vlastnické tituly k předmětné části pozemku. Dovolatelé také uvedli, že předmětem řízení byla část pozemku o výměře 84 m2, nicméně soudy rozhodly o výměře 91 m2. Namítají, že odvolací soud učinil nesprávná skutková zjištění ze snímku katastrální mapy, o který doplnil dokazování. Oproti názoru odvolacího soudu mají za to, že žalobci ve skutečnosti drželi celý pozemek parc. č. 31/1, a tím tedy pozemek mnohem větší než jen 44 % nabytého pozemku. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí nalézacích soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva žalobci vydržením mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobců pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. ledna 2012, projednal dovolací soud dovolání dovolatelů a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „“).

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle , 3 dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Podle věta první rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Podle věta druhá je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolání tak může být v řešené věci v této části přípustné podle jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. , zrušil ustanovení až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. ).

Protože dovolání opírající se o je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. , uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).

Dovolatelé v dovolání neformulují žádnou otázku zásadního právního významu a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Z obsahu dovolacích námitek je patrný jejich nesouhlas se závěrem nalézacích soudů o vydržení vlastnického práva žalobci.

Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“.

Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1067).

Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068).

Odvolací soud se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabýval, posoudil individuální okolnosti, které v průběhu řízení vyšly v daném směru najevo a jeho závěry dovolací soud v žádném směru nepovažuje za zjevně nepřiměřené.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci užívají spornou část pozemku parc. č. 31/1 od roku 1993, kdy nabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. 74 a na něm umístěným stavbám (domu a jeho přístavbě a kůlně) na základě kupní smlouvy od V. V. Kůlna a přístavba k domu v době prodeje již existovaly a byly situovány tak, že byly přístupné pouze z pozemku parc. č. 74. Prodávající V. V., ani nikdo z vlastníků okolních pozemků žalobcům neukázal hranice jejich pozemku v terénu, ale ani nezpochybnil, že tato hranice neprobíhá společně se zadní stěnou kůlny a boční stěnou přístavby domu. Odvolací soud podotkl, že v situaci, kdy žalobci nebyli informováni o tom, kde se v terénu nacházejí hranice jimi koupeného pozemku, měli si pro zachování potřebné obezřetnosti při uchopení držby obstarat potřebné informace o hranicích pozemku, a to nahlédnutím do katastrální mapy. Nicméně zdůraznil, že tímto snímkem odvolací soud doplnil dokazování a jeho obsah vyhodnotil tak, že i kdyby si žalobci tento snímek pozemkové mapy opatřili, zákres staveb na pozemku parc. č. 74 by nemohl vzbudit jejich pochybnost, zda přístavba a kůlna se nenacházejí na cizím pozemku. Zákres staveb na snímku pozemkové mapy totiž naopak nasvědčuje tomu, že všechny stavby se nacházejí pouze na pozemku parc. č. 74.

Při hodnocení dobré víry žalobců odvolací soud zohlednil též skutečnost, že žalobci fakticky užívají pozemek o výměře téměř 300 m², což představuje o cca 44 % větší pozemek, než ten, který zakoupili od V. V. Doplnil dokazování též obsahem znaleckého posudku Jany Macounové, který byl vyhotoven pro účely převodu vlastnického práva z V. V. na žalobce. Z tohoto posudku vzal za prokázáno, že z něj byla zřejmá plocha pozemku parc. č. 74 zastavěna domem – 101,78 m² a plocha zastavěná zděnou kolnou (přístavbou) – 30,14 m². Žalobcům tedy bylo známo, že z pozemku parc. č. 74 zabírá zastavěná plocha více jak 131 m². Tato zjištění hodnotil ve spojení s dalšími závěry, podle nichž pracovník stavebního úřadu a sama znalkyně Macounová vyjádřili názor, že bez měření nebylo možno rozpoznat, zda žalobci neužívají větší pozemek, než který zakoupili. Vzal na zřetel rovněž polohu kůlny a přístavby na pozemku parc. č. 31/1 vzhledem k pozemku parc. č. 74 a jejich přístupnost pouze z tohoto pozemku a uzavřel, že tyto skutečnosti nesvědčily pro to, že by uvedené stavby stály na cizím pozemku.

Ve vztahu k obsahu dovolání dovolací soud především předesílá, že pro posouzení přípustnosti dovolání jsou bezpředmětné ty námitky a výhrady, prostřednictvím kterých dovolatelé zpochybňují skutková zjištění podstatná pro právní posouzení věci, namítají nesprávnost skutkových zjištění a nesprávnost procesu hodnocení provedených důkazů. Ve svém důsledku je dovolání v zásadě polemikou se závěrem nalézacích soudů, že žalobci užívali v dobré víře spornou část pozemku, zatímco dovolatelé zastávají názor, že podmínka dobré víry na straně žalobců dána nebyla. Přezkumná činnost dovolacího soudu ohledně přijatých závěrů u dovolání přípustného podle je však podmíněna neměnností skutkových zjištění, ze kterých musí dovolací soud vycházet. Z tohoto pohledu se také dovolací soud zabýval dovolacími námitkami dovolatelů.

Dovolatelé namítají, že „žalobci při nabytí pozemku st. p. č. 74 v roce 1993 požadovanou běžnou (normální) opatrnost nevyvinuli“. Tuto dovolací námitku konkretizují v dovolání v zásadě toliko tak, že „měli učinit aktivní opatření ke zjištění skutečné hranice pozemků“.

V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. , uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4451, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu uchopí i držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným.

Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že v případech, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku, právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení apod.) - (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 1067). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1181 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. července 2013, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. , uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku (k uvedeným závěrům se dovolací soud souhrnně v aktuální judikatuře přihlásil např. v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. , uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Odvolací soud sice do jisté míry vytkl žalobcům, že si při uchopení držby měli obstarat dostupné informace o hranicích pozemku, jak však vyplývá ze shora citované judikatury dovolacího soudu ani absence takového postupu nevylučuje dobrou víru držitelů. Odvolací soud nadto poukázal na to, že i kdyby žalobci nahlédli do snímku katastrální mapy, nebyla by jejich dobrá víra zpochybněna, protože zákres staveb na snímku pozemkové mapy nasvědčoval tomu, že všechny stavby se nacházejí jen na pozemku parc. č. 74. Bez ohledu na výtku odvolacího soudu však tento zvažoval dobrou víru žalobců vzhledem ke všem skutečnostem a dospěl k závěru, že žalobci byli v dobré víře.

Dovolatelé dále namítají, že žalobci měli hranici sporných pozemků zjistit nejpozději v roce 2001 „v souvislosti s ohlášením stavebních úprav kůlny stojící na pozemku st. p. č. 31/1, pokud by s požadovanou běžnou opatrností reagovali na výzvu stavebního úřadu k předložení dokladu vlastnictví pozemků, na němž kůlna stojí“. Tuto výzvu však podle dovolatelů žalobci nesplnili a obrátili se na stavební úřad v Neratovicích, kde se svou žádostí uspěli.

Dovolatelé pak nalézacím soudům vytýkají, že se s touto skutečností ve svých rozhodnutích žádným způsobem nevypořádali; obsahově tak uplatňují vadu řízení ve smyslu ustanovení Bez ohledu na to, že vada řízení není přípustným dovolacím důvodem, dovolací soud podotýká, že touto vadou řízení a rozhodnutí odvolacího soudu postiženo není. Odvolací soud se touto okolností ve svém rozhodnutí výslovně zabýval a v kontextu všech dalších zjištění ji vyhodnotil tak, že samotná okolnost, že žalobci rezignovali na doložení vlastnického práva k pozemku, bez dalšího neprokazuje zánik jejich dobré víry při držbě, neboť tato samotná okolnost nesvědčí nutně o tom, že žalobci museli zjistit, že se jejich kůlna nachází na cizím pozemku, když navíc v řízení provedené důkazy k takovému závěru rovněž nevedly.

Dovolací soud má v této souvislosti za to, že ani tento závěr odvolacího soudu není v kontextu daného případu zjevně nepřiměřený, zvláště s přihlédnutím k okolnosti, že se žalobci následně obrátili na stavební úřad v Neratovicích, kde jejich žádosti bylo vyhověno. Dovolací soud souhlasí s úvahou odvolacího soudu, že samotné nepředložení správním orgánem požadovanéy žalobci bez dalšího ještě není podkladem pro závěr o zpochybnění jejich vlastnického práva možným závěrem, že vlastnické právo svědčí jiné osobě (jiným osobám).

Nadto dovolací soud podotýká, že v ustanovení větě druhé stanoví, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Žalobce, který se dovolává ochrany oprávněné držby, musí – mimo jiné – tvrdit okolnosti, z nichž bude vyplývat dobrá víra. Teprve pokud na základě provedeného dokazování vznikne stav, ve kterém není jisté, zda o oprávněnou držbu šlo (budou tu ve stejné míře skutečnosti nasvědčující kladné i záporné odpovědi), učiní soud kladný závěr. Podle závěrů soudní praxe, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit, ustanovení věta druhá se aplikuje až v případě, kdy i přes tvrzené a prokazované skutečnosti svědčící o oprávněné držbě přetrvávají v tomto směru určité pochybnosti o jejich existenci či pravdivosti. Ustanovení věta druhá obč. zák. o tom, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná, se nevztahuje na jakoukoliv držbu, ale jen na držbu, která se opírá o objektivně přijatelnou dobrou víru držitele o tom, že je vlastníkem věci, a to na základě alespoň domnělého právně relevantního právního titulu(k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2007, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 8, str. 295 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2013, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle věty první a odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měli nárok, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. června 2014

Mgr. Michal Králík

předseda senátu