Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2065/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby soud žalovanému uložil povinnost vyklidit níže uvedený pozemek, který užívá bez právního důvodu. Okresní soud v Břeclavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. června 2001, č. j. -134, uložil žalovanému povinnost „vyklidit do 15-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku část pozemku parcely č. st. 231 označené ve znaleckém posudku a geometrickém plánu Ing. M. D. ze dne 26. 7. 2000, číslo geometrického plánu 670-9/2000, schváleného Katastrálním úřadem v B. dne 8. 8. 2000 jako pozemek st. 231/2 v k. ú. K. n. M. a ve znaleckém posudku ze dne 9. 8. 2000 označeného v grafické příloze jako pozemek o výměře 26 m², označený spojnicí bodů F, G, C, D, F.“ Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdci žalobkyně parcelu č. 231 nabyli do vlastnictví kupní smlouvou z roku 1957 a jako její vlastníci byli zapsáni v katastru nemovitostí. Část této parcely - dvorek, nově označenou jako parcela č. 231/2, užíval žalovaný, který sousední nemovitosti do vlastnictví získal kupní smlouvou z roku 1990. Žalovaný ani jeho právní předchůdci, kteří sporný pozemek též užívali, nemohli vlastnické právo vydržet, neboť jejich držba se neopírala o titul způsobilý k nabytí vlastnického práva.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. září 2004, č. j. -169, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Také odvolací soud dospěl k závěru, že nebyl zjištěn žádný titul, od něhož se mohlo odvíjet důvodné přesvědčení žalovaného a jeho právních předchůdců o jejich vlastnictví sporné části předmětné pozemkové parcely a nebyli tak oprávněnými držiteli. Proto nemohla jejich držba vést k vydržení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod uvedený v (dále „OSŘ“). Po podrobné analýze institutu vydržení vlastnického práva a jeho vývoje od jeho úpravy podle obecného zákoníku občanského dosud a s odkazem na skutečnost, že předmětný pozemek byl již od roku 1949 jako dvorek jeho právními předchůdci užíván nepřetržitě až do podání žaloby, shledal úvahy soudu prvního stupně i soudu odvolacího nesprávnými. S odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (např. nálezy pod sp. zn. , či sp. zn. ) jakož i s odkazem nad uzavřel, že výklad odvolacího soudu nelze považovat za správný. Je zjevné, že na žalované straně došlo k nabytí vlastnictví vydržením. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalobkyně namítá, že aplikace zákonných ustanovení upravujících vydržení vlastnického práva na daný případ je zcela irelevantní. Od počátku nebylo pochyb o tom, kdo je vlastníkem sporného pozemku, to věděl i žalovaný a po celou dobu sporu nepřeložil jediný důkaz, že by on nebo jeho právní předchůdci pozemek nabyli legálním způsobem.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle , že je uplatněn dovolací důvod upravený v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání je založena tím, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku jinak, než ji řeší dovolací soud ( ).

Soudy v nalézacím řízení dospěly k závěru, že držba právních předchůdců žalovaného nebyla oprávněná a nemohla vyústit ve vydržení proto, že se neopírala o právní důvod způsobilý k nabytí vlastnického práva. Tento právní závěr však s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním učiněným v dané věci není v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu.

Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 9. března 2000, sp. zn. , publikovaném v Soudních rozhledech č. 7/2000, vyslovil: „Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku“. V takovém případě se oprávněná držba opírá o tzv. domnělý (putativní) titul. Tímto domnělým titulem je právní skutečnost která má za následek nabytí vlastnického práva ke skutečně nabytému pozemku. K tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. , publikovaný v Soudních rozhledech č. 3/2005 a poznámku připojenou v citovaném časopise k tomuto rozsudku, ve které je odkaz na další judikaturu. Jinak řečeno, nabude-li někdo pozemek a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích jak jej sám užíval) uchopí i držby části sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným a jeho držba může vyústit ve vydržení.

V daném případě odvolací soud konstatoval, že z dokazování vyplynulo, že spornou část pozemku užívali předchůdci žalovaného od roku 1924, přičemž mezi nimi došlo k převodům, mimo jiné i v roce 1949. S přihlédnutím k vyvratitelné domněnce dobré víry držitele ( obecného zákoníku občanského z roku 1811, č. , platného ObčZ) bude tedy z hledisek uvedených shora třeba zvážit oprávněnou držbu předchůdců žalovaného a přihlédnout i k možnosti mimořádného vydržení ( OZO ve spojení s ObčZ č. ).

Z uvedeného je zřejmé, že uplatněný dovolací důvod je dán a že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. července 2006

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.

předseda senátu