Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3987/2013

22 Cdo 3987/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. G., proti žalované M. T., zastoupené JUDr. Martinem Vychopeňem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 10. května 2013, č. j. -218, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Okresní soud v Táboře („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. července 2012, č. j. -150, ve znění usnesení ze dne 9. listopadu 2012, č. j. -177, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu na určení, že žalobce je spoluvlastníkem podílem ideální ½ rozestavěné stavby stojící na pozemku st. parc. č. 129 a parc. č. 74/10 v k. ú. Z. L., obec T., část obce Z. L., která byla postavená na místě původní stavby č. ev. 15, a vedlejší stavby - zahradní kůlny na pozemku parc. č. 74/10 v témže katastrálním území, vše zapsané na LV č. 176 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Tábor.

Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu na určení, že žalovaná je spoluvlastnicí podílem ideální ½ rozestavěné stavby stojící na pozemku st. parc. č. 129 a parc. č. 74/10 v k. ú. Z. L., obec T., část obce Z. L., která byla postavená na místě původní stavby, a vedlejší stavby - zahradní kůlny na pozemku parc. č. 74/10 v témže katastrálním území, vše zapsané na LV č. 176 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Tábor. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. května 2013, č. j. -218, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem ve výši ideální ½ rozestavěné stavby stojící na pozemku st. parc. č. 129 v k. ú. Z. L., obec T., část obce Z. L., která byla postavená na místě původní stavby pro rodinnou rekreaci dosud zapsané na LV č. 176, a podílovým spoluvlastníkem ve výši ideální ½ vedlejší stavby – zahradní kůlny stojící na pozemku st. parc. č. 278 v k. ú. Z. L., přičemž pozemky st. parc. č. 129 a st. parc. č. 278 jsou zakresleny v geometrickém plánu č. 363-275/2013 vyhotoveném Ing. Pavlem Dvořáčkem 27. 3. 2013, který je přílohou rozsudku. Soud určil, že žalovaná je podílovou spoluvlastnicí ve výši ideální ½ rozestavěné stavby stojící na pozemku st. parc. č. 129 v k. ú. Z. L., obec T., část obce Z. L., která byla postavená na místě původní stavby pro rodinnou rekreaci č. ev. 15 dosud zapsané na LV č. 176, a podílovou spoluvlastnicí ve výši ideální ½ vedlejší stavby – zahradní kůlny stojící na pozemku st. parc. č. 278 v k. ú. Z. L., přičemž pozemky st. parc. č. 129 a st. parc. č. 278 jsou zakresleny v geometrickém plánu č. 363-275/2013 vyhotoveném Ing. Pavlem Dvořáčkem 27. 3. 2013, který je přílohou rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o („ “) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v Obsah rozsudků soudů obou stupňů, i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle článku II. – přechodná ustanovení, bodu 7. a podle článku II. – přechodná ustanovení, bodu 2. , kterými se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle ve znění účinném od 1. ledna 2013.

Nejvyšší soud věc posoudil podle č. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, , 2 č.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [ („ “)]. V dané věci nebyly podmínky tohoto ustanovení naplněny; rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro to, aby právní otázka byla řešena jinak.

Při posuzování přípustnosti dovolání ve věcech společné výstavby domu, při které nebylo mezi účastníky nic konkrétního ujednáno, je třeba vycházet ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. , ve kterém se uvádí: „Ve sporech obdobného druhu jako je právě posuzovaný, kdy jde o to stanovit rozsah (spolu)vlastnictví ke stavbě, na jejímž vytvoření se podílelo více stavebníků, aniž by se jasně dohodli na velikosti svých spoluvlastnických podílů, je právní úprava, jež by měla tyto spory řešit, nedostatečná. Vychází jen z § 136 odst. 1 a z § 137 odst. 2 obč. zák., podle kterých věc může být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků a není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly všech spoluvlastníků stejné. Protože tato úprava není dostatečně určitá a nestanoví konkrétní předpoklady, pravidla či hlediska pro vznik podílového spoluvlastnictví stavebníků, zejména, kdo z nich a za jakých podmínek může být považován za stavebníka participujícího na vlastnictví k vystavěné nemovitosti, jestliže se nedohodli předem na rozsahu spoluvlastnických podílů (a nelze-li ho dovodit ani z právního předpisu). Záleží pak jen na soudu, jak sám takovou rozhodnou hypotézu v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů vymezí. V těchto případech může dovolací soud shledat rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce nesprávným pouze tehdy, jestliže by přijaté právní závěry byly zjevně nepřiměřené či nepatřičné vzhledem k relevantním skutkovým zjištěním soudu o (ne)existenci vůle účastníků nabýt stavěnou věc do společného vlastnictví. Pro konečný právní závěr ve sporech daného typu jsou pak určující konkrétní a pro věc relevantní skutková zjištění; těmi je dovolací soud vázán, neboť skutková zjištění vycházející z hodnocení důkazů nelze v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. ).

V dané věci není úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená a je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. , publikovaném např. v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1536, se uvádí: „Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (viz například nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. ). Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Není třeba, aby se účastníci dohodli o výši podílů (R 16/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že stavba není součástí pozemku, není pro nabytí vlastnictví ke stavbě rozhodující vlastnictví pozemku, na kterém je umístěna. Pokud však stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob (jako v případě pouhé výpomoci se stavebními pracemi), nelze vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby (resp. pokud jde o manžele, je podíl předmětem jejich společného jmění). Tak tomu bude, zejména pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného. Samotná skutečnost, že se stavebníci dohodli pouze o „společném užívání“, aniž by cokoliv sjednali o vlastnictví ke stavbě, ještě nevylučuje vznik jejich spoluvlastnictví. Při posuzování takovýchto mezních případů je třeba vždy přihlížet ke všem okolnostem věci“. Toto pravidlo odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 29. února 2012, sp. zn. , usnesení ze dne 3. března 2011, sp. zn. , a řada dalších rozhodnutí).

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení , Nejvyšší soud dovolání podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2014

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu