Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 480/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) S. D., a b)L. K., zastoupených JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou se sídlem Třebíč, Hasskova 95/16, proti žalované Agro Mohelno, s. r. o., se sídlem Mohelno 541, IČO 49450522, o zaplacení částky 61.436,- Kč, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 22. října 2013, č. j. -78, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.828,- Kč, k rukám JUDr. Ivanky Posádkové, advokátky se sídlem Třebíč, Hasskova 95/16, do tří dnů od právní moci rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Třebíči (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 3. 2013, č. j. -59, uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 30.718,- Kč spolu s tam uvedeným úrokem z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal především za zjištěno, že právní předchůdce žalobců J. D. uzavřel s žalovanou (tehdy působící pod firmou AGROMETAL spol. s r.o.) dne 2. 11. 1993 smlouvu o postoupení pohledávky (dále též jen „Smlouva“) v částce 611.308,- Kč označené jako „majetkový podíl v ZD Mohelno podle a transformačního projektu ZD Mohelno“, že v článku IV. Smlouvy se smluvní strany dohodly, že za postoupenou pohledávku uhradí postupník postupiteli dohodnutou cenu ve výši „celého podílu“, že tato cena měla být hrazena v ročních splátkách ve výši 10% hodnoty postoupeného majetku (a to vždy do 31. 12. toho kterého roku), že první splátka měla být uhrazena do 31. 12. 1999 a poslední (o níž v řízení jde) do 31. 12. 2008, a že ve Smlouvě byl rovněž sjednán úrok ve výši 0,5% za užívání zůstatku nevyplacené pohledávky. Rovněž vzal za zjištěno, že na základě dědické dohody uzavřené po smrti J. D. a schválené usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 7. 2008, č. j. -36, nabyl každý z žalobců polovinu pohledávky za žalovanou v částce 91.695,50 Kč, která představuje tři poslední splátky ceny za postoupení pohledávky „z titulu majetkového podílu zůstavitele z transformace ZD Mohelno“, a že žalovaná je stále v prodlení se zaplacením poslední splátky (splatné do 31. 12. 2008) spolu s 0,5% úrokem za užívání zůstatku v roce 2008 představovaného částkou 306,- Kč, tj. celkem s 30.718,- Kč připadajícími na každého z žalobců. Na tomto skutkovém podkladě, vycházeje přitom z rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 4. 10. 2012, č. j. -129, jímž bylo rozhodnuto mezi týmiž účastníky ve skutkově obdobné věci, dospěl mj. k závěru, že ujednání Smlouvy týkající se ceny za postoupenou pohledávku je dostatečně určité a srozumitelné, a že Smlouva je (i proto) platným právním úkonem. S ohledem na právní závěry vyslovené „odvolacím soudem v de facto totožné právní věci“ neprováděl již (z důvodu procesní ekonomie) žalovanou navržené důkazy, resp. nepřipustil její rozsáhlou procesní obranu a poté, co dovodil, že žalobci jsou v souzené věci aktivně legitimováni, vyhověl jejich žalobě v plném rozsahu.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 10. 2013, č. j. -78, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve svém rozhodnutí se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a konstatoval, že soud prvního stupně správně převzal závěry vyslovené v rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 4. 10. 2012, č. j. -129, neboť citované rozhodnutí se týkalo sporu mezi týmiž účastníky o předchozí dvě splátky ceny za postoupení pohledávky. V této souvislosti dále zdůraznil, že Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě se v citovaném rozsudku řídil závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. , v němž byla posuzována obsahově zcela totožná smlouva (uzavřená žalovanou s odlišnou osobou postupitele) a šlo tedy o spor téměř identický jak po skutkové, tak i po právní stránce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, k němuž se žalobci prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ).

Dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky, že její dovolání směřuje „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, tj. nejen proti jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé, ale jakoby i proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku. Ve vztahu k nákladovým výrokům však dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – v rozporu s ustanoveními a 3 neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ani v tomto ohledu nevymezila důvody dovolání. Dovolací soud zastává názor, že ve skutečnosti správnost uvedených nákladových výroků nenapadla a její dovolání tudíž směřuje pouze proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku.

Dovolání není přípustné podle , , ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. Přechodných ustanovení , a část první, článek II. bod 2 ) – dále opět jen „“, neboť dovolatelkou nastolená právní otázka platnosti Smlouvy byla vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která není rozporná (jak se dovolatelka mylně domnívá) a není ani důvod se od ní odchýlit.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. , na nějž v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal odvolací soud, vyslovil mj. názor, že „převáděná pohledávka je v postupní smlouvě vymezena předmětem plnění (splatná - peněžitá - pohledávka), právním důvodem (majetkový podíl z transformace), je charakterizována skutkovým základem právního důvodu (zánikem správy přenechaného majetkového podílu) a osobou dlužníka (ZD Mohelno)“. Dovolatelka ve svém dovolání namítla, že posléze citovaný názor je v rozporu s názory uvedenými v rozsudcích, na něž poukazuje ve svém dovolání.

Pokud jde o „rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované v Soudních rozhledech č. 6/1998“ (dovolatelka měla zřejmě na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. , uveřejněný v sešitě č. 6 z roku 1997 na straně 145 časopisu Soudní rozhledy) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2010, sp. zn. (z nějž dovolatelka citovala názor /vyjádřený již např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. , uveřejněném pod č. 30 v časopise Soudní judikatura 3/1999/, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat), nelze přehlédnout, že závěry v nich vyjádřené se týkají toliko obecných pravidel výkladu právních úkonů, z nichž vychází i další dovolatelkou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. . Závěr o rozdílném rozhodování otázky hmotného práva (tj. otázky platnosti smlouvy o postoupení pohledávky) dovolacím soudem (srov. ) pak nelze učinit ani ve vztahu (k dovolatelkou citovaným) právním názorům, vyjádřeným právě v posléze uvedeném rozhodnutí, které se týkaly otázky obligatorních obsahových náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky a identifikace postupované pohledávky (tyto právní názory vyslovil Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. , uveřejněném pod č. 58 v časopise Soudní judikatura 4/2001). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. , z těchto právních názorů při svých úvahách vycházel a na základě zjištěného skutkového stavu je konkretizoval pro poměry dané (konkrétní) věci, což mu umožnilo přijmout závěr, že smlouva o postoupení pohledávky byla platná, resp. že převáděná pohledávka v ní byla náležitým způsobem identifikována. Z uvedeného tak vyplývá, že odvolací soud (vycházeje z předestřených názorů) posoudil otázku platnosti Smlouvy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Zpochybnila-li dovolatelka svými námitkami rovněž správnost zjištěného skutkového stavu (zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění – srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 732000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) a namítala-li, že řízení je postiženo vadou (kterou spatřovala v postupu soudu prvního stupně, kdy v rozporu s nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci), uplatnila tím nezpůsobilé dovolací důvody, neboť podle lze dovoláním napadnout jen nesprávné právní posouzení věci.

Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl ( věta první ).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 14. května 2014

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu