Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 4156/2010

32

Cdo 4156/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalovanému J. M., zastoupenému JUDr. Karlem Svobodou, advokátem se sídlem v Bruntále, nám. Míru 4/5, o 199 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. prosince 2008, č. j. -58, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. dubna 2009, č. j. -89, takto:

II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. dubna 2009, č. j. -89, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. prosince 2008, č. j. -58, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobce, který se stal věřitelem žalovaného na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. září 2005 uzavřené se společností CF FLOP, s.r.o., domáhal podanou žalobou zaplacení žalované částky z titulu smluvní pokuty za prodlení s úhradou dohodnuté úplaty dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. července 2002 uzavřené mezi společností CF FLOP, s.r.o. a žalovaným.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. prosince 2008, č. j. -58, zamítl žalobu v celém rozsahu a rozhodl o nákladech řízení.

Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. července 2002 soud zjistil, že společnost CF FLOP, s.r.o. jako postupitel postoupila J. M. (žalovanému) jako postupníkovi peněžitou pohledávku za dlužníkem Krnovská obchodní společnost s.r.o., jejíž specifikace je popsána v odůvodnění rozhodnutí. Za toto postoupení byla sjednána úplata ve výši 400 000 Kč se splatností ve dvou splátkách: první splátka ve výši 200 000 Kč měla být zaplacena do 20. ledna 2003 a druhá splátka ve výši 200 000 Kč do 15. února 2003. Pro případ prodlení s úhradou dohodnuté úplaty byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně z dlužné částky za každý den prodlení.

Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. září 2005 uzavřené mezi společností CF FLOP s. r. o. jako postupitelem a Ing. L. M. (žalobcem) jako postupníkem soud zjistil, že jejím předmětem je postoupení pohledávek za dlužníkem J. M. z titulu smluvní pokuty vyplývající z jeho porušování závazkové povinnosti s uhrazením smluvní ceny 400 000 Kč. Podle právního posouzení soudu však k postoupení pohledávky touto smlouvou nedošlo pro její absolutní neplatnost podle (dále též jen „obč. zák.“) z důvodu nedostatečně určité a srozumitelné identifikace postupované pohledávky. Z obsahu smlouvy totiž nevyplývá, z které konkrétní smlouvy je dovozována pohledávka na zaplacení smluvní pokuty ve výši 203 000 Kč, z níž žalobce učinil předmětem žalobního nároku částku 199 600 Kč. Je sice zřejmé, že se jedná o smluvní pokutu za prodlení s úhradou smluvní ceny ve výši 400 000 Kč, ze specifikace postoupené pohledávky však již není zřejmé, kterou smlouvou byla cena 400 000 Kč dohodnuta a za co měl dlužník tuto částku uhradit. Za nesrozumitelný je třeba považovat i údaj ohledně doby prodlení, za kterou je smluvní pokuta požadována, je-li ve smlouvě uvedeno „od 16.2.2003 do 31. 105 dnů prodlení“.

Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce se nestal věřitelem žalované pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. září 2005, a proto žalobu zamítl pro neprokázání jeho aktivní věcné legitimace.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. září 2005, pro stručnost na ně odkázal a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci.

Odvolací soud, vycházeje z ustanovení § 524 odst. 1 a § 37 až § 39 obč. zák. a odkazuje na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, založil své rozhodnutí na úvaze, že identifikaci postupované pohledávky lze v rovině hmotněprávní provést v postupní smlouvě rozmanitým způsobem (zejména uvedením právní skutečnosti, na níž je založena, výší, splatností, případně i jinými skutečnostmi, včetně odkazu na eventuální titul, jímž byla přiznána), vždy je ji však nutné identifikovat tak, aby byla nezaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za týmž povinným. Tak tomu však v posuzované věci nebylo. Postupovaná pohledávka byla v předmětné smlouvě identifikována označením postupitelova dlužníka, předmětem plnění, právním důvodem (smluvní pokuta) a výší. Byla-li však pohledávka, jejíž zaplacení postupovaná pohledávka zajišťovala, ve smlouvě identifikována pouze osobou dlužníka, předmětem plnění, výší a dobou splatnosti, jde podle posouzení soudu o identifikaci bez vymezení právní skutečnosti, na níž je pohledávka založena. Za tohoto stavu nelze dospět k závěru, která pohledávka měla být postoupena. Odvolací soud přisvědčil názoru odvolatele, že právní důvod vzniku postupované pohledávky není nutné v postupní smlouvě uvádět, je-li pohledávka dostatečně určena jinými údaji; o tento případ však v předmětné věci nešlo. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 15. září 2005 je podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatná pro neurčitost, která spočívá v nedostatečném určení postupované pohledávky. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Rozsudky soudů obou stupňů napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení (dále též jen „“). Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci a zatížení řízení před soudy obou stupňů vadami [ a b) ].

Jako zásadně právně významné dovolatel označuje řešení otázky, zda – při splnění ostatních identifikačních znaků postupované pohledávky – pouhé neuvedení či neoznačení smlouvy, na základě které byl postupitel věřitelem dlužníka, ve smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 15. září 2005 způsobuje, že předmětnou pohledávku nelze s určitostí identifikovat, a proto je postupní smlouva neplatná.

Podle názoru dovolatele soudy obou stupňů rozhodly v rozporu s hmotným právem, neboť zákon nijak nevymezuje, jak musí být postupovaná pohledávka ve smlouvě určena. Soudy vytýkaný nedostatek postupní smlouvy označuje za její pouhou nepřesnost, která však její neplatnost nezakládá. Tvrdí, že žádná neurčitost v postoupení nemohla nastat již z toho důvodu, že v době uzavření předmětné postupní smlouvy měl postupitel za žalovaným dlužníkem pouze pohledávky vyplývající ze smlouvy ze dne 15. července 2002 (neuhrazenou smluvní cenu ve výši 400 000 Kč a smluvní pokutu za prodlení s její úhradou ve výši 98 000 Kč a 105 000 Kč), která byla upřesněna dohodou z 15. ledna 2003. Kromě toho poukazuje na formulace ve smlouvě, samotné vyúčtování smluvní pokuty i oznámení o postoupení pohledávky, z nichž dovozuje platnost a určitost konkrétního předmětu postupní smlouvy. Dovolatel, odvolávaje se ve své argumentaci na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, akcentuje, že je-li v postupní smlouvě identifikace postupované pohledávky provedena jiným způsobem, není nutné uvádět právní důvod jejího vzniku, jelikož takový požadavek žádný právní předpis nestanovuje.

Pokud soudy považovaly vymezení postupované pohledávky za neurčité, měly podle dovolatele žalobce k otázce projevu vůle smluvních stran vyslechnout, stejně jako posoudit chování účastníků po uzavření postupní smlouvy, kterou ani jedna smluvní strana nikdy nerozporovala. Pokud tak neučinily, rozhodly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalovaný ztotožňuje s rozsudky soudů obou stupňů a vyjadřuje přesvědčení o tom, že žalobce v řízení nepředložil takové důkazy, které by jednoznačně prokazovaly oprávněnost jím uplatněného nároku. Poukazuje na rozdíl mezi výší postoupené pohledávky a výší požadované částky, stejně jako na neupřesnění ze strany žalobce v řízení, za jakou dobu prodlení žaluje částku 199 600 Kč. Podle názoru žalovaného nemá napadené rozhodnutí zásadní právní význam, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu postupoval dovolací soud v řízení o dovolání podle , , ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II, bod 12. přechodných ustanovení ).

Dovolání je ve smyslu ustanovení mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení odvolání, pokud to zákon nevylučuje; proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. prosince 2008, č. j. -58, podle ustanovení zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle , neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v otázce určitosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. září 2005, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem a konstantní soudní judikaturou.

S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v , a b) a (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. větu druhou ).

Vady, jež by činily řízení zmatečným, v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají. Nejinak tomu je i s jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byť dovolatel zpochybňováním úplnosti zjištěného skutkového stavu jako důsledku opomenutí odvolacího soudu zabývat se výkladem projevu vůle smluvních stran namítal, že řízení bylo vadou zatíženo. Odvolací soud totiž svůj závěr o neurčitosti postupní smlouvy založil nikoli na výkladu projevu vůle podle úmyslu jednající osoby (§ 266 obchodního zákoníku), nýbrž na tom, že v právním úkonu chyběl další identifikační znak postoupené pohledávky – „právní skutečnost, na níž je pohledávka založena“.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. ), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. větu první ). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [dovolací důvod dle ].

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud založil závěr o neurčitosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. září 2005 na nedostatečné identifikaci pohledávky, jejíž zaplacení postoupená pohledávka zajišťovala. Byla-li podle odvolacího soudu zajištěná pohledávka identifikována pouze osobou dlužníka, předmětem plnění, výší a dobou splatnosti, a nikoli rovněž vymezením právní skutečnosti, na níž je pohledávka založena, nelze podle jeho posouzení spolehlivě určit, která pohledávka měla být postoupena. Tento názor odvolacího soudu není správný.

Podle ustanovení § 524 odst. 1 obč. zák., které se uplatní i pro obchodní závazkové vztahy, platí, že věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.

Jako každý právní úkon musí i smlouva o postoupení pohledávky vyhovovat zákonným podmínkám platnosti (§ 37 a násl. obč. zák.). Ve smlouvě musí být pohledávka vymezena tak, aby ze smlouvy bylo jednoznačně zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postupu, aby ji nebylo možno zaměnit s jinou pohledávkou.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2001, pod číslem 58, vysvětlil, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Dále je v něm uvedeno, že postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě – tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena.

V rozsudku ze dne 22. března 2006, sp. zn. , Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní závěr, podle něhož k platnosti smlouvy o postoupení pohledávky (§ 524 a násl. obč. zák.) zákon nevyžaduje, aby v ní byl uveden právní důvod vzniku pohledávky, ani aby v ní byla uvedena právní kvalifikace postupované pohledávky.

V usneseních ze dne 28. června 2006, sp. zn. , a ze dne 28. června 2006, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že nemá-li postupitel vůči dlužníku v době postoupení jinou pohledávku nebo jiné pohledávky s předmětem plnění stejného druhu jako u postupované pohledávky (tedy jiné pohledávky zaměnitelné s postupovanou pohledávkou), pak platí, že postupovaná pohledávka je ve smlouvě o postoupení pohledávky uzavřené ve smyslu ustanovení § 524 a násl. obč. zák. dostatečně určitě identifikována i tehdy, vymezuje-li ji jen údaj o osobě dlužníka a předmětu plnění.

Ve světle uvedených závěrů, od nichž nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v posuzované věci, nelze postavit právní posouzení o nedostatečné identifikaci postupované pohledávky (a tím i neplatnosti předmětné postupní smlouvy) na tom, že v postupní smlouvě nebyla vymezena právní skutečnost zakládající povinnost, jejíž splnění smluvní pokuta zajišťovala, aniž by bylo zvažováno kritérium nezaměnitelnosti předmětné pohledávky, a to i v návaznosti na to, zda věřitel (žalobce) měl za dlužníkem (žalovaným) ještě jiné pohledávky charakterizované stejnými identifikačními znaky vymezenými v citované postupní smlouvě. Jestliže tak odvolací soud neučinil, postupoval v rozporu s ustanovením obč. zák. ve spojení s obč. zák. a lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [ ] byl v souzené věci naplněn.

S ohledem na shora uvedené právní pochybení odvolacího soudu Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v souvisejících výrocích o nákladech řízení) zrušil ( část věty za středníkem ); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej v zamítavém výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( část první věty za středníkem ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. ledna 2011

JUDr. Miroslav G a l l u s

předseda senátu