Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 6 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (11)8967B56348B18DC5C1257CED002C5537.html
HTML · 28.97 KB
No categories available
30 Cdo 1252/2014
30
Cdo 1252/2014
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a)Ing. J. H., a b) Ing. R. H., obou zastoupených JUDr. Pavlem Gatíkem, advokátem se sídlem Píšť 317, PSČ 747 18, proti žalované České republice – Ministerstvo zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zaplacení 2.300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 343/2010 , o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2013, č. j. 54 Co 217/2013 -89, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2013, č. j. 54 Co 217/2013 -89, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2012, č. j. 23 C 343/2010 -58, uložil žalované povinnost zaplatit každému z obou žalobců částku 262.500,- Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení od 10. 1. 2011 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky I. a II.). Ohledně zbývajících částek ve výši 887.500,- Kč se zákonnými úroky z prodlení od 10. 1. 20011 do zaplacení ve vztahu mezi žalovanou a každým z žalobců žalobu zamítl (výroky III. a IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že na základě realizace dvou staveb v obci V. v letech 1980 a1986, a to zatrubnění místní vodoteče a terénních úprav, byl ze strany obyvatel rodinného domu č. p. ve V. podán dne 24. 9. 1986 podnět bývalému ONV v Novém Jičíně k zaujetí stanoviska k uvedeným nepovoleným stavbám. Správní řízení o odstranění nepovolené stavby bylo v rozporu se zákonem zahájeno po dalších urgencích až v roce 1992 a trvalo až do 13. 3. 2007, kdy bylo rozhodnuto o dodatečném povolení stavby Ministerstvem zemědělství. Řízení tak trvalo 15 let a tuto délku prohlásil za nepřiměřenou i veřejný ochránce práv ve zprávě o výsledku šetření z 26. 1. 2007.
Soud prvního stupně věc posoudil dle ustanovení § 13 odst. 1 a 2, § 31a odst. 1 , 2 a 3 podle zák. 82/1998 Sb. (dále již „OdpŠk“) a dovodil, že žalobcům náleží zadostiučinění v penězích. Při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění vyšel z manuálu Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Evropským soudem pro lidská práva Ministerstva spravedlnosti a základní částky 15.000,- Kč za první 2 roky řízení a stejné částky za každý rok řízení. Částku 210.000,- Kč (14 x 15.000,- Kč) pak zvýšil jednak o 15%, tj. o 31.500,- Kč z důvodu, že řízení mělo být zahájeno již v r. 1987, kdy bylo příslušnému správnímu orgánu z podnětu žalobců známo, že se jedná o neoprávněnou stavbu, žalobci činili vše pro co nejrychlejší postup správních orgánů v řízení a nečinili žádné obstrukce. Dále ji navýšil o 20%, tj. 42.000,- Kč s ohledem na význam předmětu řízení pro žalobce, poněvadž neoprávněná stavba se dotkla stavu jejich nemovitosti, s níž nemohli nijak nakládat, ani nic plánovat. Naproti tomu základní částku snížil o 10%, tj. 15.000,- Kč z důvodu složitosti řízení probíhajícího ve více stupních. Žalobě proto vyhověl co do částky 262.500,- Kč pro každého z žalobců, spolu s úroky z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnili (§ 14 OdpŠk). Jako nedůvodnou shledal námitku žalované o nedostatku aktivní legitimace žalobců, tak o nedostatku pasivní legitimace žalované s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010 . Jako nedůvodnou shledal i námitku promlčení vznesenou žalovanou, když vyšel z toho, že v době podání žaloby (listopad 2010) byl dán právní stav rozsudkem Městského soudu v Praze z 27. 1. 2010, sp. zn. 6 Ca 109/2007 , kterým se rušilo rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 13. 3. 2007 a správní řízení nebylo ukončeno. Následná změna tohoto právního stavu, kdy rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen rozhodnutím Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 14/2010 -244, nemůže jít k tíži žalobců a je nutno vycházet ze stavu v době podání žaloby.
K odvolání žalobců a žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé (I. a II.) jen tak, že žalobu co do částky 161.700,- Kč s příslušenstvím pro každého ze žalobců zamítl, jinak v těchto výrocích a v zamítavých výrocích o věci samé (III. a IV) rozsudek potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, a z nich vyvozenými právními závěry, jen pokud jde o nedůvodnost námitky promlčení. Na výši přiměřeného zadostiučinění ovšem nahlížel odchylně:
„S ohledem na extrémní délku správního řízení je podle názoru odvolacího soudu třeba za základní částku považovat 18.000,- Kč, což při 15 let trvajícím správním řízení, což učinili účastníci také nesporným, činí 252.000,- Kč (za první dva roky,- Kč a za každý další rok 18.000,- Kč). Poněvadž se jednalo o složité řízení, jehož účastníky byl velký počet osob a které probíhalo v několika stupních, upravil odvolací soud tuto částku jejím snížením o 10%, tj. 25.200,- Kč. Pokud se týká významu řízení pro žalobce, jakožto poškozené, ti výrazný zásah do jejich životní situace (např. rodinné neshody v důsledku dlouho trvajícího řízení, negativní vliv nepřiměřené délky na zdravotní stav apod.) netvrdili. Protože nejsou vlastníky ani spoluvlastníky předmětné nemovitosti, nemohli s ní nakládat právě z tohoto důvodu a nikoli z důvodu probíhajícího správního řízení. Existence sporné stavby ani samotné správní řízení neznemožňovalo péči o nemovitost, jejíž setrvalý stav podrobně popsali svědci slyšeni v řízení vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C270/88. Pominout nelze ani to, že rodinný dům, který žalobci obývají, je na předmětnou kanalizaci napojen a využívá ji. Základní částku je proto na místě snížit o 30%, tj. 75.600,- Kč. Utrpěnou újmu a tudíž i výši zadostiučinění pak snižuje o dalších 20%, tj. 50.400,- Kč okolnost, že jde o sdílenou psychickou újmu více osob. Při zvážení všech okolností tohoto individuálního případu tak výše odškodnění u každého z žalobců činí 100.800,- Kč (252.000,- Kč – 25.200,- Kč – 75.600,- Kč – 50.400,- Kč)“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a žalovaná dovolání.
Žalobci jeho přípustnost dovozují zřejmě z ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. s tím, že dovolací důvod spatřují v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a napadené rozhodnutí rovněž závisí na vyřešení právních otázek, které by měly být dovolacím soudem posouzeno jinak.
V rozsáhlém dovolání žalobci především namítají zjevnou nepřiměřenost jim přiznané výše zadostiučinění. Odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010 , které řeší typově shodná správní řízení o odstranění nepovolené stavby, jež mají stejný okruh účastníků a srovnatelný význam předmětu řízení. V řízení předcházejícím citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu (jímž bylo dovolání odmítnuto) bylo účastníkům přiznáno za nepřiměřenou délku řízení 12 let zadostiučinění za každý rok řízení ve výši 26.325,- Kč, v tomto řízení za 15 let pouze 7.200,- Kč s tím, že tento zjevný nepoměr není podložen skutkovými okolnostmi. V tom spatřují porušení práva na stejné rozhodování ve stejných věcech a libovůli při aplikaci práva odvolacím soudem s poukazem na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve věci sp. zn. III. ÚS 202/05 . Dovolatelé dále argumentují tím, že odvolací soud ve svých úvahách při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nezohledňoval všechna kritéria uvedená v ustanovení § 31a OdpŠk, které je povinen i dle ustálené rozhodovací praxe zohledňovat. Odkazují na sjednocující stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 . Odvolací soud nevzal vůbec v úvahu postup orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) a chování poškozeného (§ 31a písm. c/ OdpŠk). Dále namítají, že hodnocení přiměřeného zadostiučinění dle kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk není v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodněno, což dovolatelé podrobili podrobnému rozboru. Namítají, že tento postup odvolacího soudu spočívající v nedostatečně vyložené a zdůvodněné argumentace vedoucí k neúplnosti a nepřesvědčivosti rozhodnutí, je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, s poukazem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03 . Žalobci navrhli změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu v souladu s jejich žalobním návrhem, popřípadě zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. Dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky promlčení uplatněného nároku a otázky účastenství žalobců „v předmětném správním řízení“(jejich aktivní legitimace) s tím, že se jedná o otázky, které nebyly dosud dovolacím soudem řešeny. Nesprávné posouzení věci namítá žalovaná i v otázce stanovení výše přiměřeného zadostiučinění s tím, že je v rozporu s principy stanoviska občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále již „sjednocující stanovisko“).
Pokud jde o otázku promlčení uplatněného nároku, žalovaná namítá, že soudy obou stupňů nesprávně dovodili, že v okamžiku podání předmětné žaloby správní řízení, jehož délka je důvodem k jejímu podání, probíhalo, když Městský soud v Praze zrušil rozsudkem ze dne 15. 11. 2009, sp. zn. 6 Ca 109/2007 , vydaným ve správním soudnictví pravomocné rozhodnutí Ministerstva zemědělství (č. j. 44331/2006 – 16310, ze dne 13. 3. 2007). Ovšem tento rozsudek byl posléze zrušen rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 2 As 14/2010 -244, a podle žalované se na něj hledí, jako by nikdy nebyl vydán. K tomu podotýká, že rozsudky Nejvyššího správního soudu mají účinky ex tunc, tedy k takto zrušeným rozhodnutím správních soudů nelze přihlížet, a to ani při posuzování právního stavu v okamžiku podání žaloby. Nezákonné rozhodnutí (v tomto případě zrušený správní rozsudek nemůže být základem pro vznik nároku či jiného práva v (dodatečné) lhůtě uplatnit již promlčené nároky na přiznání přiměřeného zadostiučinění. Ohledně aktivní legitimace žalobců žalovaná namítá, že ve správním řízení bylo s žalobci jako s účastníky jednáno, avšak z povahy institutu účastenství, vyplývá, že újma může vzniknout jen těm osobám, které skutečně splňují zákonem stanovené podmínky. K doložení těchto podmínek byli žalobci vyzvání dne 5. 5. 1994, avšak tato výzva zůstala nevyslyšena. Nadále bylo s účastníky jednáno toliko z praktických důvodů. Žalovaná k této argumentaci odkázala na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 9. 2013, č. j. 65 C 107/2010 -139. K otázce stanovení výše přiměřeného zadostiučinění žalovaná namítá, že soudy obou stupňů posoudily tuto otázku v rozporu s principy sjednocujícího stanoviska. Jedná se zejména o stanovení základní roční částky a o posouzení dopadů velkého množství účastníků. Dále žalovaná argumentuje ve prospěch snížení stanovené výše přiměřeného zadostiučinění odvolacím soudem. Žalovaná navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci podali k dovolání žalované vyjádření, ve kterém dále argumentují k otázkám promlčení a aktivní legitimaci žalobců, tak jak je vymezila v dovolání žalovaná.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) soud poté, co přihlédl k čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. , a k čl. II bodů 2 a 3 zák. č. 293/2013 Sb. , kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , dovolání proti napadenému rozhodnutí projednal a rozhodl o něm ve znění občanského soudního řádu účinném do 31. 12. 2013.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) konstatuje, že dovolání obou stran sporu proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami oprávněnými (účastníky řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř. ). Proto se dovolací soud dále zabýval přípustností dovolání účastníků.
Dovolací námitka žalované, týkající se promlčení uplatněného nároku z hlediska skončení doby promlčení, není důvodná. Stávající ustálená judikatura stojí na závěru, že co se týče skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (srov. např. sjednocující stanovisko a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009 ; uvedené stanovisko, jakož i v tomto rozhodnutí označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Námitka žalované, která se týká nesprávného posouzení účastenství žalobců v dotčeném správním řízení soudem, je taktéž nepřípadná. Zkoumání správnosti této právní otázky ve správním aktu nespadá do mezí, v nichž je soud mimo rámec správního soudnictví oprávněn správní akt přezkoumávat. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/1996 , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 11/2000, dovodil, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (srov. též R 9/1999).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalovaná dále brojí proti přiznané výši zadostiučinění, kterou odvolací soud posoudil v rozporu se sjednocujícím stanoviskem. Za přiměřené zadostiučinění by považovala poskytnutí nižší finanční částky, při správném posouzení kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) a více účastníků na jedné straně sporu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011 ). K otázce posouzení výše přiměřeného zadostiučinění Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 , nebo ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4073/2011 ). V otázce snížení základního odškodnění o 55% nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. (nyní § 237 o. s. ř. o. s. ř. ), a daná otázka proto nečiní dovolání proti němu přípustným. Z části VI. sjednocujícího stanoviska je totiž zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50% nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť; lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce. V daném případě z hlediska vytýkaných kritérií odvolací soud snížil základní částku zadostiučinění o 30% a z hlediska kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného a o 20% ohledně kritéria více účastníků na jedné straně sporu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012., sp. zn. 30 Cdo 3995/2011 ).
Dovolací soud proto konstatoval, že dovolání žalované nesplňuje předpoklady přípustnosti podle ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
Dovolací námitku žalobců, poukazující na zjevnou nepřiměřenost jim přiznané výše zadostiučinění, která je zřejmá z porovnání napadeného rozsudku odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010 (řešícího typově shodná správní řízení o odstranění nepovolené stavby, jež mají stejný okruh účastníků a srovnatelný význam předmětu řízení), dovolací soudu neshledal přípustnou z hlediska splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. Nejvyšší soud ve shora citovaném usnesení – jak vyplývá z jeho odůvodnění – se totiž nezabýval přezkumem výše zadostiučinění ani posouzením právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, s odkazem na shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 .
Naopak dovolací soud shledal jak důvodnou dovolací námitku žalobců z hlediska splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. o. s. ř. , pokud nesouhlasí s tím, že se odvolací soud v rozporu se sjednocujícím stanoviskem nezabýval všemi kritérii uvedenými v ustanovení § 31a OdpŠk při stanovení výše zadostiučinění, což je esenciální z pohledu právního posouzení věci.
Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, dovolací soud přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a) , b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
V rozsudku ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010 , Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odůvodnění výše přiměřeného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení toho, jak soud k výsledné částce dospěl, neboť pouze tak budou rozhodnutí nižších stupňů o přiznání přiměřeného zadostiučinění reálně přezkoumatelná (srov. dále nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11 , bod. 20., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1938/11 , jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz). Těmto požadavkům – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu – odvolací soud nevyhověl. V této části proto považuje dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu žalobců nesprávný a že řízení, jež mu předcházelo, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud dle ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. o. s. ř. , Nejvyšší soud napadený rozsudek podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř. o. s. ř. ).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. května 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu